Nokturno.net / tvorba / dílko

Pod Žižkovem hoří okna jako chladný svíce. Noční obloha je měděná. Sem tam zastříkaná mrtvými paprsky pouťového ohňostroje. Světlo podhalí tvář kohosi, kdo čeká na svou chvíli. Nehybně. A klidně sto let.
Za světlem je temnota. Nemám z ní strach. Temnota. Jen na ni dosáhnout, uchopit. Není, proč se jí bát. Bojím se toho, co je za ní. Co vrhá stín na naše životy a věcí, který nedokážeme pojmenovat.
Mám jen strach, jestli to dokážu ukončit. Náramnej.
Otázka není, kdy a kde, naopak jak – nebo spíš, jestli vůbec.
– Hele, táhni, somráku. Já na to nic a klidim se z cesty. Vrazí do mě loktem. Dva smradi, právě si dali pár staropramenů a už sou šéfové světa. Zabil bych je. Klidně. Otočím se, ale už jsou dvě ulice za mnou.
Musim se chytit lešení. Padaj na mě hvězdy a hranama mi pálí hřbet. Lešení se houpe sem a tam jako kus olova na řetízku. Nedostavěnej barák, co padá. Cihla po cihle. Nestačim je chytat, protože mám ruce samou modřinu.
Probouzim se v hromadě novin. Někdo do mě kope. Asi. Můj stín skučí a háže sebou bolestí. Sem hadrovej panák. Vstávám. Už svítá. Nový den – lepší jenom tím, že je blíž konci. Ještě zbylo víno ve flašce, kterou tu rozbili. Červené. Ale ta krev!
–Teče ti z nosu malinovka. To sme řikali, když sme byli malí. Co nám bránilo ochutnat?
– To se nedělá. Zakazovali nám to.
Ale jak máme poznat, co je za kopcema, když sme jak vagony zapojený ve stejných kolejích? A každý dětský hřiště je stejný. Liší se děti. Sakra liší se děti. Vzpomínám na to, ale nemůžu. Krev!
Stále ta vzpomínka. To sem byl starší, ale ne dospělý. Jestli znáte ten temnej kout u Basilejskýho náměstí, tak se to stalo tam. Je tam neprostupná tma. Skoro vzduchoprázdno. Byl den, ráno, něco jako je teď, a u tý plechový zdi pokreslený komiksem ubodali kluka. Dva metry ode mě. Svíral jsem si břicho plný piva. Uplný kino, tak na to koukám. Pak fízlové. A rovnou klepeta.
– Proč jsi mu nepomohl? Řekni, že jsi měl strach, a my to pochopíme.
Ale já strach neměl. A taky sem jim to řek:
– Kdo pomůže raněnýmu, když na něj zaútočí smečka vlků?
Nikdo neodpověděl. Koukali na mě a nechtěli mě pochopit, tak mě prohlásili za zvráceného. A přitom kdybych řekl, že jsem byl z toho všeho podělanej, varovně by mi zamávali prstem před nosem, kluku, tam už se nemotej.


Na tu dobu nevzpomínám rád. Zavřeli mě dokonce do nějáký cvokárny v městečku někde v horách, kde mě každý den mlátili kluci, s kterýma jsem bydlel. Vlci. Nasytli se, ale neměli dost. Byl jsem oběť, která měla vykoupit jinou.
Rodiče se za mě postavili. Cejtili vinu, to je jasný.
– Můžeš tu zůstat.
Měl jsem v pokoji počítač, dokonce televizi. Nemusel jsem hnout ani prstem. Obrovský akvárium.
Řekl jsem, že nechci, protože to byla pravda. Do svýho deníku jsem si napsal:
„Normy, jsou tak samozřejmé. Přitom opak je pravdou. Je to projevem sebelítosti, když mám jiné normy, které pak již pozbývají své platnosti? Ideální kompromisy jsou žádné kompromisy. Konflikt s normou ostatních však nemůže skončit dobře. Vždycky je víc těch, které přemluvíte k uctívání zlatého telete či boha než těch, kteří dokážou najít společnou řeč. Jestliže nesouhlasím s určitým konáním, odejdu. Vzepjetí se systému, sebevražda, není projevem slabosti ani neúcty k životu obecně, nýbrž gesto ne absolutní, ale jediné, svobodné volby. Jedinec musí stát vždy proti systému, poněvadž každý systém je od samého počátku mylný a nelze pod hlavičkou čehosi vyššího sjednotit jednotlivé nesouměrné individuality. Protest proti systému znamená zavržení falešných autorit. Nejde přeci o to, aby za městem hořela vatra, u které by se hřáli starostové, ale aby oheň hořel v krbu každého z nás.“
Snad už pominula ta strašná noc. Nedokážu to říct. Oči mám otevřené a nevidím nic.
Cítim, jak mě sklo řeže do rtů. Sklo, všude po chodníku jako rozkvetlé květiny. Mám chuť je sesbírat.
Ruce, mám je tak lehké, ale slabé. Svíce už kdosi zhasil a je čas jít. Klesám na chodník do kaluže tekutin a výkalů.
Proč je i konec plný zklamání?
Moc sem pil. Dneska a všechny ty poslední roky. Necejtim ani bolest, ani radost.
Kdo sem? To už nejsem já, jaký sem byl, ale sem to já, kdo zabíjí. Vrah, co za mě udělá práci, na kterou bych si nikdy netroufl.
Jsem ten kluk u zdi.
Kdybych moh všechno vrátit…
Mám strach. Z toho co teď přijde, a ne z toho, co bude potom.
Kde sem a proč, to nevim. Duše ani tělo mi dávno nepatří. Víno mi stéká po bradě. Tolik ho nedokážu vypít. Sbírám se z chodníku.
Někdo mě řeže rozbitou flaškou. Pomoc!
Proč mi nikdo nepřichází na pomoc?