Nokturno.net / tvorba / dílko

Sedíš v koutě tmavého pokoje. Zbytek světla od pouliční lampy, přecezené přes žaluzie, je po pár desítkách centimetrů dokonale pozřeno tmou. Kolenama si podpíráš bradu s rukama pevně semknutýma kolem nohou. Zase přišla. S grácií ji vlastní, počáteční krásou rychle přecházející ve zrůdnou podobu nové doby. Tichem se ozvalo tichounké a měkké „klap“. Nedopalek cigarety, která vytrvale sytila okolní vzduch modrým dýmem a dopřávala ti jedinou možnou útěchu v těchto chvílích, vypadla z popelníku. Říkáš si, jaká je to slabost marně spoléhat na to že právě ona ti pomůže aspoň přetrpět dnešní noc. Už nikdy víc nebudeš ze sebe dělat slabocha. Uchopíš ji mezi prsty a pomalu uhasíš. Jako když kapka vody rozčeří klidnou vodní hladinu, tak bolest rozčísla chmurné myšlenky. Zítra bude mezi těmi kolečky na předloktí nejdřív puchýř, pak dlouho strup a nakonec se tamní rodinka rozroste o další přírůstek. Zčeření myšlenek přišlo jen na chvíli, ale cítíš jak se všechno zase vrací do zaběhlých kolejí. Další cigareta. Jaká ironie, nejdřív si uvědomíš že ti nepomůže ale v zápětí už se zase tvoje plíce plní kouřem, je vidět že sám nevíš co chceš. Opodál stojící poloprázdná láhev vodky prozrazuje, že už máš za sebou dlouhou noc. A možná ještě delší čas před sebou. Vetchou rukou saháš po skleničce, kterou neschopné prsty v mžiku upustily na zem. Cinkot tisíců malých zvonečků ti v uších doznívá dlouhou dobu. I přes mizerné osvětlení se střepy na zemi blyští jak drobné hvězdičky na noční obloze. Stejně to takhle dlouho nevydržíš, takovejch osudů jsem viděl už haldy, za svoji bezmála čtyřicetiletou existenci, za chvíli mě vyhledáš.

Zšedlou vlhkou ulicí se ozývá přerývaný zvuk kráčících nohou. Jinak mladá, ale útrapami té dlouhoprsté děvky shrbená postava, se plouží nocí. Jako kdyby se nad ní snášel černý mrak. Stojím tu v celé své majestátnosti a už z dálky tě vyhlížím. Moje doba už je sice dávno tatam, v šedivém plášti tu stojím a podpírám nebesa aby nespadla na zem, ale občasné vyrušení ze stereotypu hučící přítomnosti, mne vždycky donutí se zachvět pod tíhou mých ramen a mám chuť všeho nechat a lehnout si na zem. Nechápu proč to mám být zrovna já. Jejich vrah i jejich oběť. Někdy si říkám, že je to něco jako eutanazie, jejich vlastní rozhodnutí, já jsem jen zprostředkovatel. Občas mi jich je líto, občas jim pomůžu rád. Vlastně, dřív se mi to vůbec nestávalo, ani jsem netušil že má kariéra se bude ubírat cestou vraha.

Už tě cítím blízko, vidím ji, sedí ti na zádech s prsty hluboko zanořenými do tvé hlavy. Jen co jsi mě zahlédl, viděl jsem v tvých očích mísení se několika pocitů. Strach? Možná. Třeba odhodlání. Taky smutek, tmu, naději-její stín jsem v tobě viděl taky. Je toho strašně moc. Vidím v tobě jen chaos. Postupuješ přesně jako ostatní, jakoby jsi znal ten špatně napsaný scénář k Hollywoodskému propadáku. Přesně. Kolikrát jsem tohle jen už viděl? Desetkrát? Dvacetkrát? Stokrát? Nevím, stejně je to pokaždý nový, nedá se na to zvyknout. Tak už tak neotálej, nebo za chvíli přijedou a máš útrum. Šup jedna noha, druhá noha. Chvíli se mě přidrž, poslední myšlenka, nádech. Trocha křiku. Však to znáš, život ti proběhne před očima a bude konec. Já se na tebe budu chvíli dívat svrchu a pak se otočím a budu se kochat výhledem na Vyšehrad a na tebe pokusím zapomenout. Stejně jako na ty před tebou. Dál dělat svoji práci, spojovat Nové Město a Nusle. A za nedlouho přijde další jako ty. A já budu zase za vraha.