ikona.png, 0 kB Nokturno.net / tvorba / dílko

  

+ přidej: dílko | obrázek» přihlásit | zaregistruj se

Argante

16.10.08 | Yasminne, @, další tvorba | 2239 x | vypínač

Lehký vánek pohupoval korunami stromů. Do ticha noci se ozývala šelest listů, kterou melodicky doplňovalo šplouchání vody po písčitém břehu. Na hladině říčky se odrážel kulatý měsíc. Jeho paprsky rozrážely tmu a osvětlovaly tak blízké okolí. Byl úplněk. Podél břehu bylo úzké prostranství, jinak byl tok olemován lesem. Obraz měsíce na hladině roztrhl proud vody, který vyšlehl nad hladinu. Z vody se vynořila ženská postava. Měla dlouhé havraní vlasy, ze kterých ztékali kapky a vracely se zpět do duše říčky. Paprsky Luny si pohrávaly s každým mokrým pramínkem a odráželi se od nich do každičkého bodu okolní krajiny. Diva měla krásně uhlazený obličej bez známky jakékoliv vady. Udělala několik temp ke břehu. Zastavila se a vynořila z vody své tělo. Řeka jí sahala už jen po pás. Její kůže měla temnou barvu, lehce zbarvenou do hnědě modrého odstínu. Byla to temná elfka. Její tělo bylo velice štíhlé, zdobené tetováním draka šplhajícího ze zad až po předloktí levé ruky. Bujaré poprsí ji pokrýval pouhý kousek bílé látky, který po namočení ztratil význam, protože zprůhledněl. Několika kroky vystoupila z vody. Kapky jí ztékali po hebkých nohou a vpíjeli se do písku. Přistoupila ke svým věcem a lehkými pohyby na sebe nahodila koženou zbroj. Krátká černá sukně, sotva šahající po kolena a stejně zbarvený top, zdobený orlími pery, jí přesně padly na tělo a tak z ní dělaly překrásnou ženu. Když poté k pasu připoutala dlouhý meč, stala se z ní nebezpečná kráska. Lehce položila svojí dlaň na rukojeť a prsty hladila modrý drahokam zdobící konec meče. Její tmavě hnědé oči projížděli mezi stromy jakoby něco hledaly. Ostře sledovala každý náznak pohybu v lese, ale ničeho zajímavého si nevšimla. Posadila se a nechávala měsíc, aby vysoušel z jejích vlasů poslední kapky vody. Lehce zavřela oči a ponořila se do svých myšlenek…

Už dlouho se brodila hustým lesem. Cítila, jak jí prahne v krku. Její žízeň umocňovala říčka, jenž slyšela z povzdálí. Oháněla se svým dlouhým mečem a prorážela si cestu hustým porostem. Každý krok vpřed jí stál mnoho námahy. Tvář měla ošlehanou od malých větviček. Na rukou a nohou se jí lesklo nesčetné množství krvavých jizviček od šípkových keřů. Do očí se ji vedraly slzy, když utržila další ránu přes celé stehno. Mezi stromy se konečně objevil slabý modrý proužek. Voda. I když byla temná elfka vyčerpaná, přidala na tempu a veškerou silou sekala vše, co se jí pletlo do cesty. Konečně se dostala na malé prostranství. Popoběhla a zabořila svá kolena do písčitého břehu. Naplnila dlaně vodou a plnými hlty svlažovala hrdlo. Ještě několikrát do sebe vpustila studenou vodu, aby ukojila žízeň. Poté si další hrstí osvěžila obličej, zátylek a hrudník.. Nyní se cítila svěží. Od pasu odepnula vyschlou láhev a ponořila jí pod hladinu. Když měla čutoru naplněnou po okraj, upnula ji zpět ke svému opasku a vstala. Zhrozila se, když si uvědomila, že jí čeká další brodění hustým porostem v lese. Vytasila svůj meč a vydala se směrem k lesu. Jediné pozitivum pro ní bylo, že zase schová své tělo před ostrým sluncem do stínu lesu. Už se blížila k prvním stromům, když jí něco zprudka zatáhlo za nohu. Nečekaným podtržením upustila meč. Pohledem na svou nohu spatřila mohutné chapadlo, jež obepínalo pevně její kotník. Oslizlý pařát táhl temnou elfku k vodě. Bez meče se nemohla bránit. Vytáhla malou dýku a bodla do chapadla. To lehce povolilo na síle, ale nohu úplně nepustilo. Navíc se z vody vynořilo další a chytlo dívku za druhou nohu. Elfka propadla panice. Byla ztracená. Už byla po kolena ve vodě, když se z hlubin řeky ozval nelidský řev a obě chapadla, která držela nohy, povolila. Vedle temné elfky stál urostlý člověk s mečem. Podal rychle dívce ruku a odtáhl jí dále od břehu. Na nohou měla stále uchycené chapadla. Byla však přeseknuta a proudila z nich zapáchající zelená tekutina. Muž měl krátké hnědé vlasy a modré oči. Na tváři mu tkvěl malý úsměv. Oblečen do modrého plátového brnění, které zdůrazňovalo jeho sílu a moc. Hladina řeky začala vřít. Pak se objevila obrovská vodní příšera. Pomocí svých dalších chapadel vylezla z vody a podnikla další útok. Tentokrát na muže. Ten se zlehka oháněl svým mečem a odrážel rány vodní bestie. Když jí uťal další chapadlo, zařvala příšera pronikavým hlasem, až padl muž do kolen. Temná elfka vyskočila na nohy a rychle utíkala pro svojí zbraň. Bestie mezitím udeřila muže přes hlavu a ten padl k zemi. Z úst elfky se ozvala dlouhá zaříkávající formule. Na příšeru se snesl bílý paprsek, který jí dokázal uspat. Žena nebyla ještě dostatečně zkušená. Věděla, že efekt kouzla nebude mít dlouhé trvání. Dalším zaříkáváním seslala na člověka kouzlo, které mu dodalo sílu a vyléčilo jeho bolest. Vyskočil na nohy a popadl svůj meč. Silným nápřahem odsekl nestvůře další chapadlo, což jí probudilo. Z těla jí trčel už jen poslední pár chapadel. Člověk se k ní přiblížil příliš blízko, aby stačil uhnout další ráně. Bestie se rozpřáhla, ale elfka dalším kouzlem přikovala chapadla k zemi. Jakmile se pokusila bestie otevřít tlamu, aby z ní vydala další dech beroucí výkřik, napřáhl se muž a protnul jí hlavu přesně mezi očima. Bezvládné tělo padlo k zemi. Muž vytáhl svůj meč, po němž ztékala oslizlá zelená krev a otřel ho o kůži bestie. Otočil se a vydal se k temné elfce…

Dívku z rozjímání probudilo silné křupnutí větve. Otevřela oči. Mezi stromy přímo naproti ní stál muž v modrém brnění. Byl to ten samý, jako v její vzpomínce. Vyskočila na nohy a vydala se směrem k němu. I on jí šel vstříc. Jejich těla se střetla. Objali se a něžně políbili. Muž pohlédl temné elfce do očí a radostně se usmál.

„Argante, rád tě zase vidím. Je to již dlouho, co jsme se neviděli. Válka mezi lidmi a temnými elfy stále trvá. Cítím se hrozně, že musím zabíjet tvé bratry a sestry, ale takové je mé poslání.“

Elfka ho pozorně sledovala, pak ho pohladila po tváři a odpověděla:

„Můj milovaný Nerme, doba je zlá. I já zabíjím tvůj lid a vyvolávám tak zlo v téhle zemi. Přesto tě moc miluji a věřím, že naší lásku ani tato válka nerozdělí.“

Muž jí znovu objal a dlouze políbil. Poté jí vzal kolem ramen a posadil se s ní na břeh řeky. Pozorovali, jak voda poskakuje přes kameny. Měsíc jim svítil přímo nad hlavou a oni se oddávali milostným hrátkám. Toto je místo, kde se poprvé setkali a kde se potají scházejí. Až slunce opět rozdělí jejich cesty a každý bude hájit svůj lid v boji proti rase svého milovaného protějšku.





Věnováno mé kamarádce Argante :)


 Přidat komentář 




› Online 7


O nokturnu

Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.

©1999-2020 Skaven

Shrnutí

komentářů: 14755
článků: 557
obrázků: 3652
dílek: 6344
autorů: 860