Nokturno.net / tvorba / dílko

Podej mi ruku,
trhej mé nitro na cucky
a za stříbré luny záře
při hudbě krásy šílenství
tu sníme ten svůj věčný tanec.

Když housle hlasů ztracených,
smyčcem přes srdce rozdrásané,
a není už šeď, není nic
jen my, záplava stříbrosvitu
zmítáme sebou v kruzích štěstí.

Do smrti se již jenom topit,
v odlesku luny v očích tvých
na palouku v lese něhy
ve víru vášně, souznění
tam kde je láska, život, mír.

Už nikdy den, už nikdy strach,
už nikdy víc, co bylo dřív,
už žádná touha mlčená
jen krok tu, krok sem, otočit
tak přece konec čekání.

Sterilní bílý pokoj 3x3 metry. Postava ve svěrací kazajce - s nepříčetným, ale svým způsobem blaženým výrazem - zmítající se v jakémsi záhadném rytmu sem a tam. Zvláštní to pohled, téměř jakoby se snažil tančit...