Nokturno.net / tvorba / dílko

„Hej, Törkile! Neflákej se a přivaž toho koně pořádně!“
Ohlédnu se po vřeštivém hlase muže. Holohlavec postávající u nájemné konírny a šklebící se do slunce popožene mladíka značným kopancem přímo do lýtka. Ten poskočí a nenávistně sykne bolestí. Pánova bota zřejmě nepatří mezi ty nejměkčí.
Moc se nepletu, když tuším, že jde o královského jízdního posla. Nejspíše má s sebou i pomocníka. Co mě však zarazí, je fakt, že posluhovač má typické elfí jméno. Zpozorním.
Kurýr s královským erbem si utáhne opasek a rozhlédne se kolem sebe. Vypadá přímo odporně. Než se najde takový škleb, musí se hodně dlouho chodit a hledat. Oči vyvalené z jamek se až nepřirozeně lesknou, jako by jejich majitel celou cestu sem, do města, popíjel silnou pálenku. Dokonce hábit královských poslů se k tomuto zjevu pramálo hodí. Někde na něm visí a je zablácený, jinde zase praská ve švech a látka se zdá být přímo odřená. Jen ty boty mu sedí nějak příliš dobře.
Posel sejme z koně brašnu a trhne řemínkem. Teprve teď si všimnu, že jeho sluha je připoután.
Zakroutím hlavou.
„Nechal bych tě tu, ty hnusnej hade. Ale zas by ses pokusil pláchnout, co? Ty hromado sraček!“ zaláteří holohlavý, a aby zdůraznil vážnost svých slov, znovu nevolníka nakopne, tentokrát o něco výš, přímo do kolenní jamky. Mladík se podlomí v kolenou, což jeho pána dobře pobaví.
Znechuceně odplivnu.
Královský posel se rozhlédne ještě jednou a neujde mu, že ho už nějakou chvíli pozoruji. Aniž by se o krok přiblížil, z řádné dálky mne osloví:
„Hej! Ty malá s tím kloboukem!“
Přestanu přežvykovat a zahledím se mu do ohavného, jizvami znetvořeného obličeje. Nejeví se mi jako obyčejný posel. Vůbec ne.
„S tebou mluvím.“
Muž konečně učiní pár kroků a táhne za sebou sluhu vypadajícího tak, že za chvíli padne úmorem. Pořádně se třese zimou. Na sobě má pár sešitých hadrů nevýrazných barev a boty, které před mrazem holé nohy příliš neuchrání. Pohlédne na mne úkosem, jako bych za jeho ponížení mohla já. Jeho obrovské tyrkysové oči mne probodnou tak lehce jako ostrá břitva čerstvé máslo a sklopí protáhlý obličej se špičatou bradou.
Přestanu se opírat o zídku krčmy a narovnám se.
„Kde najdu šermíře tohoto města?“
Znovu se zády podepřu o zeď a začnu přežvykovat. Mladík se ani nepohne, i když mu musí být příšerná zima. Jeho hlavu nekryje žádná hučka, natož pořádný klobouk. Vlasy mu byly sestříhány téměř dohola, jen nějak zubatě. Učiněný otrok, až mě lítost přepadne.
„Jednoho vidíš před sebou,“ odvětím a stočím pohled zpět do nehezky vyhlížející tváře královského posla.
Zašklebí se. „Nech těch žertů, kozo, a hned mi pověz…“
„Když se ti odpověď nelíbí, tak co se ptáš!“ skočím mu drze do řeči a svižně se odlepím od zídky. Nedbale projdu kolem nich a zamířím ke dveřím krčmy.
„Drzá káčo! Nevíš, s kým mluvíš!“ vyletí posel a vyvalí oči ještě víc. Škubne řemenem, až sebou mladík trhne a div neupadne, a rychlými kroky mne následuje.
V hospodě je poloprázdno, ale i tak se zde najdou známé tváře. Posel mi zezadu na rameno položí ruku. Zarazím se. Dokonce i pár nehlučně hovořících hostů ztichne a všimne si příchozího hromotluka s vyhublým chlapcem v závěsu.
„Stalo se něco?“ promluví jako první Vočko, stojící u šenku.
Posel pomalu stáhne ruku z mého ramena. Ošiju se. Jeho sevření nebylo příliš pevné, ale i tak nebylo nejpříjemnější. Několika pohyby se dostanu až k Vočkovi.
„Hledám šermíře tohoto města. Jsem královský jízdní posel a přináším pokyny pro…“ rozpovídá se kurýr jistým, snad až hrdým hlasem. Jenže všichni na něj jenom tupě hledí a mlčí.
„Pro…“ nemůže ze sebe chlap dostat. Několik párů očí, věnující mu nadměrnou pozornost, ho zřejmě projevově indisponuje.
„Pro šermíře,“ pomůže mu Vočko. „Tady Ludmila vás zavede, kam potřebujete.“
Královský se zašklebí. Lidé se zase začnou věnovat sami sobě a svým běžným problémům. Ještě než vykročím k obhroublému grobiánovi, výsměšně se na něj usměju.

*

„Tam!“ ukážu mávnutím ruky ke dveřím našeho stavení. Královský si mě ještě jednou prohlídne a pak se otočí ke svému nevolníkovi. Cestou sem nikdo z nás nepověděl ani slovo.
„Dovnitř ho ale neberte.“ Raději se ujistím, že posel nechá mladíka venku. Jarému by se nemuselo jeho zacházení s tím nebožákem líbit. Možná by ho vypral ven a ani mu nedal příležitost mluvit o svém poslání. Mne samotnou docela zaráží tohle chování králova kurýra.
„Já ho pohlídám,“ ujistím ho ještě, když zpozoruji jeho nedůvěru.
Podá mi drsný řemen do ruky a ještě se zazubí: „Dej si majzla, malá, někdy kouše,“ přičemž se svému nevydařenému vtipu začne chechtat.
Když za tím hňupem zapadnou dveře, pohlédnu na ubohého chlapce. Teprve z téhle blízkosti si všimnu jeho špičatých oušek.
Elf.
Vyjeveně na mne zírá, i když trochu nadřazeně. Udělám k němu krok a on se hned přikrčí. Zamračím se.
„Neboj se mě.“
Nespustí ze mě vyděšený pohled a drží se raději dál. Myslím, že ví, že kdyby chtěl, tak mě lehce přepere. Jsem přece jen o hlavu menší a holka. Jeho odstup je způsoben věděním, že mám za pasem meč a mohla bych mu s ním nepěkně ublížit. Ale to mu v této chvíli zřejmě na mysl nepřichází.
„Neublížím ti. Rozumíš?“
Nejsem si jistá, jestli rozumí. Poprvé v životě vidím elfa živého, stojícího, nebo spíš hrbícího se přede mnou. Jarý mi vždycky vyprávěl o tomto sličném národu, žijícím na jihu, daleko od nás, od lidí. Daleko od trpaslíků. Od všech. Jenže nikdy jsem neslyšela, že by se právě tento moudrý a půvabný národ měl stát otroky druhých. Snáze si dokážu představit opačnou situaci.
„Rozumíš běžnou mluvou?“
I přes špínu a šrámy v obličeji je elf opravdu krásný. Neznatelně přikývne.
„Jmenuješ se Törkil. Je to tak?“ snažím se z něj dostat aspoň jediné slovíčko.
Opět se ale dočkám pouze bojácného pohledu a přitakání. Stojíme proti sobě, jen on je mírně přikrčený. Nemám z tohoto postoje dvakrát příjemný pocit.
„Neboj se,“ zopakuji vlídně. „Mě se nemusíš bát. Nejsem takový hulvát jako tamten, se kterým jsi přijel.“
Pár chvil mlčení přeruší až kroky za námi. Ohlédnu se. Přichází Vočko. Zasmušile si prohlédne ubohého elfa a přikývne. „Vezmi ho do stáje.“
„Vočko…“
„Udělej, co říkám,“ spraží mne pohledem, „zbytek zařídím.“
Zmizí za dveřmi stejně jako před chvílí královský posel a nás zase obestře prázdné ticho. Udělám tedy to, co mi nařídil Vočko, a zavedu elfa do naší malé stáje. Padne do kupky slámy za vraty a stočí se do klubíčka. Dechem si snaží zahřát mrazem zkřehlé prsty. Přesto na mne pořád upírá tázavý pohled. Už jej nedržím na řemínku, pustila jsem jej hned při vstupu do stáje. Svléknu ze sebe teplý kožich a přikryju jím hubené tělo elfa.
Kůň Jarého zafrká a začne hrabat kopytem. S povzdechnutím se opřu o vrata a zůstanu tak do chvíle, než uslyším hlasy přicházející zvenčí.
Jarý vášnivě rozmlouvá s královským poslem, ale slovům příliš nerozumím. Jdou pro elfa. Ten se více přikrčí do slámy. Dveře se otevřou a rozlícený kurýr odtáhne svého otroka za kratičké světlé vlasy ven. Poprvé zaslechnu Törkilův hlas, jen přiškrceně vyjekne jemným hrdelním tónem, to jak s ním chlap surově cloumá. Otřesu se a zůstanu stát uvnitř.

*

Město je až příliš klidné. Život se vytratil někam do hospod a vyhřátých pokojů domů, jejichž komíny ze sebe chrlí štiplavý kouř. Udusaný sníh v uličkách se mísí se špínou. Každým krokem se tahle šedá směs lepí na boty a znemožňuje tak lehkou chůzi. Zakleju.
Už několik dní hledám malou zlodějku, která mě zkušeně obrala o čarovný prstýnek. Leč marně. Nechce se mi věřit, že by zmizela tak rychle, jako se tu objevila. Ještě jednou nahlížím do pochybných krčem toho nejtěžšího kalibru, ale po zlodějce jako by se zem slehla. Každý stín jsem prošmejdila. Bezmocně vyjdu naproti nejvyššímu domu ve městě.
Vyběhnu dvě patra, schody se stáčejí až v příliš rychle, což mi způsobí menší problémy. Nahoře se přidržím zábradlí, to jak se mi točí hlava. Zdi kolem vyhlížejí útulně a přívětivě. Zavěšené gobelíny nabízejí výjevy nádherných lesních zvířat, svícny zaručují mírné osvětlení nedlouhého koridoru v patře. U tepaných dveří mě zadrží stráž.
„Jdu za Jarým,“ povím stroze a proklouznu dovnitř.
Správcova jednací místnost se honosí opravdu tím nejlepším zbožím z celého města, ne-li z celé provincie. Paroží vysoké zvěře zdobí stěnu nad krbem, ze kterého sálá příjemné teplo. Jinde jsou zavěšené obrázky a po stranách pokoje stojí mohutné tmavé truhlice a nevelká knihovna s řadou práchnivějících knih a svitků. Těžký ebenový stůl uprostřed místnosti, postavený na opravdu vzácném koberci, obklopují tři muži – správce, Jarý a královský posel. Zřejmě je můj příchod vyruší od debaty. Pohlédnou na mě.
„Ludmilo?“ pozdvihne obočí malý, obtloustlý správce, jako vždy ostře zapáchající česnekem.
„Nemohla jsem to vydržet,“ povím netrpělivě. Pořád stojím u dveří, přešlápnu.
Posel si mne neustále prohlíží, jako by mě chtěl zahryznout.
„Tohle není nic pro děcka,“ zavrčí.
„Mýlíš se, pane Pravene. Je jednou z nás,“ vyvrátí jeho slova Jarý.
„Tohle není nic pro ni,“ opakuje posel Praven tupě. Je tak omezený! Nechápu, jak se mezi královské jízdní posly mohl takový beran vůbec dostat!
„Jen ji nechte,“ mávne správce rukou, „patří k šermířům a má právo vědět, co ji čeká.“
Zatajím dech. Chci vědět, jaká poselství přivezl ten tupec Praven. Kam nás král pošle, kam vyjede družina a jestli bude bojovat přímo, nebo bude jen v zadní linii sledovat boje rytířů proti krvelačným skřetům.
„Nic o tom neví,“ namítá Praven pořád. „Je to jenom holka.“
Zatnu pěsti a rozezleně na něj pohlédnu. Sotva se udržím, abych mu neskočila do toho jeho odporného, slizkého obličeje.
„Přestaň, Pravene, jsou tu teď důležitější věci, než tohle pitomé dohadování,“ poví správce ledově chladným hlasem. Na jeho čele se vytvoří tři dlouhé vodorovné vrásky. Občas přemítám, jestli je to právě drsný hlas a nevšední rysy ve tváři, nebo odporný smrad česneku z huby, co vždy zaručeně umlčí jeho protivníky v diskusích. Praven není výjimkou. Zaboří se níže do křesla a pravou rukou si přejede po své holé lebce.
„Kolik dní máme, než se jednotky kazarských zabijáků dostanou až sem?“ zeptá se Jarý.
Praven se poškrábá na bradě. „Před třemi dny přebrodili střední tok Velké Miry, tak počítám, že než se dostanou k Mostu, bude to trvat ještě pár dnů. Jenže král se bojí o vlastní zadek a potřebuje posily na západě. Proto vás žádá o pomoc. Patříte mezi nejlepší šermíře z východu. Už není důležité zdržovat se v tomhle zapadákově.“
„Takže Kazar zas po tolika věcích vystrkuje růžky,“ prohodí správce, „myslel jsem si, že se ti usoplenci jednou provždy zahrabali do těch svejch močálů a zhebli tam.“
„Je to opravdu divné,“ chytí jej Jarý za slovo, „po tolika staletích dokázali nabrat sílu a sjednotit se. Není pochyby, že někdo musí stát v jejich čele. Jinak by se už dávno mezi sebou povraždili. Jejich závistivé palice dokáží jen zabíjet, a to i pro kus žvance nebo zlámaný groš.“
„Ba,“ pokývá správce hlavou a dolije sobě i hostům vína z konvice, „jsou to ty nejkřivější bestie na světě. Škoda, že je kdysi Lythinë všechny nepozabíjel a nechal je pláchnout. Teď je tady máme na talíři a musíme se proti nim zas bránit.“
„Jenže s tím rozdílem, že nám dnes půlelfové jen těžko pomůžou jako kdysi, za vlády Lythinë,“ zadumá se Jarý.
„Je to jedna a ta samá pakáž, říkám! Do ohně s těmi elfy, půlelfy a skřety. Všechno je to jedna krev, jedna povaha!“ rozohní se očividně připitý Praven, ale Jarý jen zakroutí hlavou.
„Pane Pravene, na tom, co říkáš, je jen pramálo pravdy. Mícháš tady dvě historie, které k sobě vůbec nepatří.“
„Jaká historie! Skutky, pane šermíři, skutky! Ti proklatí hadi žijou někde v řiti světa a nečinně přihlížejí, jak naši zem drancujou ty kazarský bestie. Spolky s lidmi jim jsou najednou cizí! Zrádci!“
Praven zřejmě nesnáší všechny rasy, ovšem kromě lidí, samozřejmě, napadne mě. To kvůli takovým, jako je on, půlelfové přeťali veškeré svazky s lidmi. Kvůli hrabivým, závistivým a po moci prahnoucím tupcům, snažícím se přispět vnitřnímu úpadku držav, která jim nepatří a kterých by se rádi zmocnili. Ale s půlelfy se holt přepočítali a netušili, že jejich dlouhověká modrost objeví mnohé, byť i sebemenší lsti.
„Pravene, kroť svoje výlevy emocí,“ uzemní jej chladný hlas správce, který patrně snáší projevy rasové nenávisti stejně jako bodlák zaražený do zadku.
„Mimochodem, pane Pravene, mohl bych vědět, s kým jsi to přicestoval?“ otočí se Jarý na Pravena, stále se stejným respektem, který považuje za známku slušného a čestného vychování. Zašklebím se, když si připomenu ty příšerné lekce správné mluvy a jednání. Jarý však jde svým žákům náležitě příkladem, opravdu se nemusí za své způsoby stydět, i když je přece jen šermíř a ne žádný šlechtic.
Královský jízdní posel se ošije: „Jeden zvěd a zloděj, možná vrah… Kdo ví. Takoví jsou nejhorší, co se potloukají po okolí a okrádají kdekoho. Chytil jsem ho v lesích, hada.“
Jarý si Pravena nevraživě prohlédne. I mně je z toho chlapa na blití.
„Chceš jej tedy předvést před soud?“
Praven se zachmuří a nadzvedne bradu, jako by přemýšlel. Odhalí tak další jizvu, skrytou těsně nad krkem, růžovou a čerstvou.
„Chytil jsi jej přece, když provedl něco bezprávného.“ Správce tuší ve vzduchu levotu, když se Praven nemá k odpovědi.
„Odvedu jej s sebou a vyřídím to u nás,“ mávne Praven tlapou a předkloní se. Dosáhne tak na pohár s vínem, které mu, jak je vidět, skutečně šmakuje.
„Co by ses s ním tahal, pane Pravene. Nech jej u nás, naši soudcové jsou neméně spravedliví než ti královští,“ navrhne Jarý, což kurýra nijak nepotěší. „Uznej přece, že by elf cestu přes celou zemi nemusel přežít, hodláš-li ho i nadále vláčet za svým koněm, jak jsem zaslechl.“
Praven hodí po Jarém nenávistný pohled a zasyčí pod nosem:
„Alespoň to bude mít ten červ dřív z krku.“
„To není právě poctivé jednání, Pravene, a ty to víš,“ pohlédne mu správce do očí. Tuší, že by si královský z elfa nejraději udělal otroka a oral a vláčel s ním, jak by se mu zachtělo. Vychoval by si jej a vycvičil jako pejska.
„Sadista,“ utrousím tiše, aby mne nikdo z nich nezaslechl. Avšak přece jen neujdu káravému pohledu Jarého.
„Nechci riskovat, že zemře někde po cestě a najdou jej jeho vrstevníci. Víš, co by to znamenalo. A další vzpoury a bouře král jistě nepotřebuje. Ani důvody pro jiné války, pro boje s elfy. Dovedeš si zřejmě představit, Pravene, co by nás čekalo. Co by asi čekalo tebe, kdyby se král dozvěděl, že jsi to byl právě ty, kdo polonahého elfa v tomhle počasí někde venku usmýkal k smrti?“
Otázka zůstává viset ve vzduchu a zůstává nezodpovězena. Jistě, že si to kurýr Praven dovede představit. A nejspíš se mu při takových představách hrůzou stáhne hrdlo. Takže stačí pár chladných vět ze správcovy smradlavé pusy a kurýr opět mlčí, jen se rezignovaně sesune zpět do křesla. Elf náleží městu.

*

Ještě jednou letmo projedu očima, zda-li byly sbaleny opravdu všechny zbraně. Vočkovy sekery, Lhotného tesák a dýky, Helwigův biják, Cyrilův budzigan, Ronova kuše a nějaké štíty. Meče přepočítám v duchu a pokývám hlavou. Jsou všechny.
Ve tmě se mi obsah krytého povozu kontroluje opravdu špatně. Všechno je přikryto plátnem, zásoby jídla i pití Vočko ukryl do malých soudků a pevně je uzavřel. Můžu tedy jen spoléhat na jeho dobrý odhad, že připravil vše tak, jak se šermíři domluvili. Ale Vočko má v hlavě, nejlíp ze všech ví, kolik je toho třeba vzít k snědku, abychom si po cestě nemuseli nic odříkat a abychom dojeli do Antaresu nehladovějící.
Pozvednu plátno a hřbetem ruky pohladím silnou kůži stočenou do ruličky. Uvnitř jsem si schovala pár sušených léčivek. Jarý chtěl, abych z domu vzala všechny byliny, ty jsem předala Vočkovi, aby je mohl zavřít do jednoho ze soudků. Svou malou zásobičku několika rostlinek chci mít blízko, při sobě.
Vzhlédnu k nebi, je čisté a klidné. Vypadá stále stejné, jako před léty, kdy nebylo nutné se čehokoliv obávat a nakvalt opouštět města, kdy každý měl své bydlo a to jej zaopatřilo na dlouhou dobu dopředu, kdy jedinou škodnou byla ta lupičská sebranka, se kterou si poradil každý odvážnější a zbraně zkušenější člověk. Lidé žili na pomezích společně s trpaslíky, v dobrém soužití se nacházeli i půllidé a lidé v Severní a Východní Libře. Dokonce i půlelfové z Jižního Nathu se navzájem s lidmi tolerovali a respektovali. Jenže dnešní noc se přece jen něčím liší.
Strach.
Všude je cítit ten vtíravý, sžíravý strach. Vidím ho na očích snad každému ve městě. Vidím ty sklíčené pohledy, jak prosí, aby šermíři neopouštěli své město a stáli při něm a chránili jej. Jenže královský rozkaz je královský rozkaz. Ternitas, jedna z nejvyspělejších provincií království, musí vyslat své rytíře a šermíře na sever a na západ. Někteří jdou přímo do boje, jiní míří do Antaresu, do Vlčích přístavů, k sídlu jeho veličenstvu. Nikdo ani pořádně neví, co se to děje, kdo vlastně organizuje drtivé útoky na zemi lidí. Nikdo snad dokonce oficiálně válku králi nevyhlásil. Vše přišlo ze dne na den a postupuje jako morová rána, rychle a stále blíž.
Povzdychnu. Snad se ve Vlčích přístavech dozvíme víc.
Shrnu plentu vozu a vykročím ke stáji. Tam se pohybuje temná postava Jarého, vychází a zavírá za sebou vrata.
„Vše?“
„Hm,“ přikývnu.
„Zaběhni do krčmy pro vozku, vyrážíme. Doufám, že se ten zpropadený chlap neožral do němoty,“ zabručí Jarý pod nosem.
Otočím se na patě a vyběhnu k boční uličce vedoucí do města.

*

Kolébám se v sedle a v polospánku naslouchám zvukům kolem. Ticho nadcházejícího rána ruší klapot koňských podkov a rachot vozu, to jak se kola snaží přejet přes kamení vyčnívající z cesty. Šermíři jedoucí po obou stranách povozu mlčí. Taky vozka, podřimující v lehkém alkoholovém deliriu, ze sebe nevydá ani hlásku. Pomalu se ztrácející měsíční záře se opírá do postav, tvořící mnohotvaré tančící stíny. Ospale zakloním hlavu a s přivřenýma očima počítám hvězdy. Jen tak, z nudy. Máme před sebou víc jak deset dní jízdy. Pomyšlení na úmornou, dlouhou a svízelnou cestu mi zkazí náladu a znechuceně se schoulím zpět do chmurného posedu.
Vedle mne kluše statná hnědka Herzeleid a v jejím sedle její pán. Ten sebou z ničeho nic trhne. Pousměju se.
„Špatné sny?“
„Ale,“ zní odpověď na mou uštěpačnou poznámku, „jen jsem na chvilku zavřel oči a měl jsem pocit, že padám…“
„To znám,“ pokývám hlavou a pohladím svého sivého hřebečka po krku a prsty zabloudím do hustého houští světlé hřívy.
„Lu, poslyš, co ta holka, co ti vzala ten prsten?“ zeptá se Vočko, jedoucí za námi na svém neméně statném oři.
Odplivnu si, což Jarého, jedoucí po mém boku, zrovna nenadchne.
„Můra jedna, prostě se vypařila.“
„I s prstenem, což je asi nehorší,“ dopoví Jarý.
„Byla to ostřílená čorkařka, i když na to nevypadala,“ zamračím se. Potkat ji v tomhle okamžiku, asi bych se neovládla a pořádně jí naflákala na prdel. „Takové pískle…“
„Takoví jsou nejhorší, děvče, si pamatuj. Malí haranti, poflakující se a dělající bordel,“ glosuje Vočko, „do katru to zavřít nemůžeš, protože by tam leda zvlčeli, a až by odtamaď vylezli, byli by z nich ještě větší hajzlové. Pověsit je taky nesmíš, protože poslat takovýhle mrňata na šibenici je pěkný zvěrstvo.“
„Leda je zpráskat sukovicí,“ zasměje se z druhé strany povozu Helwig.
„Ech,“ mávne Vočko rukou, „to už taky nezabírá. Ti parchanti jsou tak odolní, že ani neceknou, aji kdybys o ně štokrlu přerazil.“
„To je ta hrdost, každý spratek, co si myslí, že je svobodný, opovrhuje všemi a vším. Jako bys to neznal, Vočko,“ otočí se Jarý v sedle.
Vočko zase jen pohodí rukou na znamení, že ho to nezajímá, že je to už přece jen dávno, co se sám potloukal krajem a žil jako zdivočelý pes.
„Byl jsem fracek tupohlavý,“ utrousí.
„A co myslíš, že jsou oni? Století kmeti s bílými vousisky až po pupek?“ rozchechtá je Helwig nanovo, největší smíšek z naší družiny. Když se začne smát, jeho kulatá tvář bez stopy jediného vousu věrně připomíná obličejíček malého dítěte.
„Podívej se na Ludmilu, taky by si kdysi zasloužila pár po papuli,“ přidá se k hovoru Ron Ranitz, zatím mlčící a jedoucí za vozem.
Nedá mi to a vzpurně se zašklebím, což Jarý vzápětí škodolibě okomentuje:
„A nejen kdysi.“
K odporu se raději nemám. Nemusím si totiž za každou cenu připomínat staré dobré časy, kdy Jarý nade mnou zoufal a nejednou to se mnou málem i vzdal.
„Dál lámeme hůl nad nezkrotnou, bujarou dívčinou?“ pohlédne Helwig k hvězdnému nebi a poškrábá se na zátylku.
„Kdeže! Ani ta štokrle by nepomohla, nezapomeň.“
„Jenže Lu taky není žádné vzbouřené děcko, okrádající vesměs poklidně žijící lidi,“ houkne z povozu Lhotný. Tvrdohlavě si vydobyl jediné místo, kde bylo možné si alespoň na pár chvil lehce zdřímnout. Jeho koně až doposud vede za uzdu vedle sebe Ron Ranitz. Hlasité poznamenání Lhotného probere z dřímoty i vozku, který vyplašeně zvedne hlavu a nevybíravě zakleje.
„No, moc poklidně to teda u nás nevypadalo, když jsme odjížděli. Všimli jste si, jak na nás lidi koukali, když jsme odjížděli? Jako raněný srnky,“ poznamená trochu mimo téma Vočko a má pravdu. Všichni ti okolo postávající lidé, jakoby nás mlčky prosili, ať zůstaneme. Zoufalé oči nás pronásledovaly až k bráně. Nejedna žena plakala a muži, ti jen tupě zírali.
„Věděli, že jsou jejich dny spočteny,“ řekne tiše Jarý a zasmušile skloní hlavu. Je mu líto všech těch lidí, které doposud chránil vlastním tělem. A teď je musí nechat napospas osudu. Rozkaz krále je rozkaz krále.
„Myslíš, že bude až tak zle?“ nemůžu se nezeptat. „Třeba vojska skřetů zastavíme dřív, než dojdou až tam, ne?“
Dlouhou tichou odmlku naplňuje dusot koňských kopyt, otáčející se kola povozu a krákání vran v korunách holých stromů, skrze které prosvítávají první ranní sluneční paprsky. Na sluníčku je hned tepleji.
„Nemůžou se přece dostat až tam. Kam by ti lidi šli, Jarý? A co naše sousedka s tím malým miminem? Přece by neublížili...“ nedopovím a někde za zátylkem mne zamrazí.
„Skřeti nemají slitování s nikým, Ludmilo. To si pamatuj. A pokud budeš s nějakým bojovat, nesmíš mít slitování ani ty. Jinak nepřežiješ,“ odpoví mi Jarý.
„Ale někdo je přece musel porazit, kdysi dávno.“
„Ano, kdysi velmi, velmi dávno. Byli to půlelfové.“
„Tak vidíš. Mají přece nějakou zbraň nebo taktiku, kterou by nám mohli vypůjčit. Třeba by nám i pomohli,“ vidím v sousední zemi Jižního Nathu naději.
„Obávám se, že ta doba se stala minulostí. Půlelfové se zřekli nás lidí jako svých přátel. Stráží své hranice a ani noha nesmí překročit práh jejich země,“ kroutí Jarý hlavou. Kouknu se po chlapech. I oni si myslí to samé.
„Jenže teď začíná válka! Snad můžou tu svoji zpropadenou pýchu překousnout, ne?“ naštvu se, až zrudnu v obličeji. Několik ptáků vyděšeně vzlétne ze stromů, to jak je vyplaším zvýšeným hlasem.
„Mohler si bude muset pomoci sám. Šance jsou však nevyrovnané. Síla kazarských je něčím organizována a takové síle se dá jen těžko ubránit. Bojím se nejhoršího. Už téměř nikdo nestojí po boku naší země, nejsou to ani půlelfové, ani elfové. Trpaslíci žijí svůj život a brání se okolním vlivům, byť mají obrovské bojové schopnosti a silné paže. A půllidé? Ti jsou dobří leda na obchodní smlouvání a pěstování kukuřice. Neumí meč ani podržet v ruce, natož s ním šermovat,“ hodnotí Jarý situaci a mně připadá, že se řítíme do prohrané bitvy. „Ale nesmíme propadat beznaději.“
„Myslím, že jsme v pěkný kaši,“ odplivne si Vočko.
Povzdechnu si. Od úst mi odchází bílý obláček páry. Je velmi jasný a čirý vzduch, mráz se rozpíná všude kolem. Slunce se topí ve své záři a odráží své paprsky na divoké hladině říčky, po jejímž dřevěném můstku právě projíždíme. Vyjíždíme z temného lesa k dlouhým polím a lánům pokrytým sněhem. Bolí mě z toho jasu oči, proto je hmouřím a schovávám pod klobouk. Družina projíždí Bílou cestou, kupeckou stezkou, mířící k Dlouhé Východní cestě, kterou míjí Mirský Most, křižovatka všech důležitých obchodních cest a třetina naší cesty.

*

Trvalo to celou věčnost, ale nakonec se v dolině před námi objevují Vlčí přístavy, aglomerace několika měst. Celé teď leží pod sněhem, jen na několika místech jakoby prosvítají šedočerné skvrny domů a rušného života kolem nich. A kdesi v dáli se u pobřeží třpytí hladina věhlasného Oceánu Bouří. Nikdy bych neřekla, jak veliké je hlavní město naší země. Vždyť ho shlížím poprvé za celý svůj život. Koně nás pomalým tempem dovážejí až k jeho opevněným hradbám.
Hlavní brány města hlídá městská stráž, statní muži v nádherném stejnokroji. Jistě jsou na svou práci hrdí, jejich obličeje jsou otužilé mnoha větry bojů a sebekázně, vypadají tak tvrdě a houževnatě. Obdivně je pozoruji, zatímco Jarý u brány rozmlouvá s jedním z nich a předává mu listinu poslanou králem. Muž pak zvedá ruku a dává tak pokyn, ať otevřou obrovská dřevěná vrata vyztužená několika pilíři.
Vjíždíme do městské části, zde bydlí zámožní rybáři, převozníci, kupci a obchodníci, měšťanské panstvo a drobná šlechta. Ulice jsou čisté, ale jakmile se blížíme k podhradí, vypadá město čím dál nuzněji. U hradních zdí se hrbí ti nejšpinavější, nejchudší, nejvíce hladoví a smrdící chudáci žebrající o almužnu. U jednoho z nich leží velký pes, hřející svému pánovi nohy, neustále se škrabající, to jak jej koušou blechy. Odvrátím hlavu, jakmile si všimnu ženy vykonávající svoji potřebu kousek v dolíku, hned mezi těmi všemi lidmi.
„Ježíši, to snad ne,“ povím otráveně, „copak se ani trochu nestydí?“
„Raději si jich nevšímej, jinak z tebe strhnou poslední košili, jakmile projevíš zájem,“ rychle poznamená Lhotný.
Naštěstí jsme za chvíli u hradních vrat a Jarý se opět prokáže pergamenem. Stráž kontroluje náš povoz. Jeden z nich si mne stále prohlíží a potom se nakloní ke svému nadřízenému důstojníkovi. Zašklebím se. Asi se jim nezdám, možná vypadám příliš mladě, vlasy schované pod kloboukem a hrudník v těžké sutaně, která na mně trochu visí.
„Tento mladík jede s vámi?“ ptá se pak důstojník Jarého.
„Ano, pane. Je v tom snad nějaký problém?“
Muž si mne ještě jednou prohlédne. Ani nehnu brvou, nahodím lhostejný výraz.
„Hm, tak jeďte,“ odfrkne velící.
Hradní uličky jsou studené a temné, sníh je z nich vyklizen, ale vlhko a chlad zde zůstaly. Uzounké boční cestičky vedoucí do maštalí, zbrojíren a domů služebných jsou plné spěchajících děveček a pomocníků. Projíždíme nádvořím, kde se nás ujímá podkoní, který se o naše koně postará. Rozloučím se s Makannou a slíbím mu, že jej brzy navštívím. Chytrý hřebeček frkne na souhlas.
„Dobrý den, pane,“ uslyším za zády a otočím se. Naproti Jarému kráčí vysoký štíhlý muž a bodře mu nabízí ruku. „Král již očekává vás i vaši družinu. Audience je zítra, takže vás s vašim milým souhlasem ubytuji a jste srdečně zváni ke stolu spolu s dalšími šermíři a rytíři.“
Helwig s Vočkem se zachichotají. Jarý je ale okamžitě zpraží pohledem a přijme královského sluhy nabídku. Projdeme dlážděným nádvořím až ke schodům stoupajícím k vikýřovitým terasám, kudy se dobereme až k jednotlivým komnatám.
„Zde je vaše společná komnata, pánové. Snad se vám bude líbit a chovejte se jako doma,“ zahaleká služebný předá nám klíč od dveří pokoje.
„Ještě prosbičku,“ odchytí jej Jarý, než se panák vypaří. „Tady slečna s námi přece nemůže sdílet jednu místnost. Nemyslíte, mladý muži?“
Sluha se zmateně rozhlédne. Zřejmě má problémy mne jako ženu zaregistrovat, proto si sundám z hlavy širák. Záplava blond vlasů rozzáří chodbu jako sluneční paprsky. Čahoun zrudne, a tak se pro jistotu ještě sladce pousměju, aby to neměl tak jednoduché.
„Pro...promiňte mi, velectěná paní, ale nepoznal jsem, že jste žena... Zřejmě mne zmátl ten váš klobouk a oblečení...“ koktá sluha a Jarého chlapi to už nevydrží a vybuchnou smíchy.
„To nic, ale nějaká komnatka jen pro mě by to určitě spravila,“ zakřením se rošťácky.
„Jistě, madam!“ poví vážně sluha. „Následujte mne, prosím!“
Oba vykročíme opačným směrem od schodů, kterými jsme přišli. Ještě se otočím k našim a houknu na ně, že za nimi přijdu. Chlapi se řehtají na celé kolo a Jarý jen s úsměvem vrtí hlavou.
Po několika metrech ještě zatáčíme doleva a temná chodba se začíná rozzařovat světlem svícnů po stěnách. Na podlaze leží rudý koberec a vzhled koridoru celkově nějak zjemní. Z jedněch dveří vyjde jakási žena v našperkovaných šatech. Sluha ji pozdraví hlubokou poklonou a dáma mu ji drobným úkrokem opětuje. Taky se pokloním. Dívka na mne pohlédne úkosem. Zřejmě jí ženy v mužském oděvu odpuzují.
„Váš pokoj, paní,“ ukáže sluha na dveře okované železnými pláty. „Přeji pěkný den a nyní mne, prosím, omluvte.“
Dlouhán se pokloní a já vklouznu dovnitř. Vypadal opravdu legračně, pomyslím si v duchu, takový zdvořilý šašek. Ještě jednou se pousměju, projdu temnou místnůstkou až k oknu a roztáhnu závěsy šité z hrubé tkaniny. Denní světlo zalije celý pokoj. Dech se mi zatají. Tohle je pokoj pro dámské návštěvy tohoto hradu. Ne pro nějakou šermířku, nýbrž pro šlechtičnu. Ušklíbnu se, no, kdo by asi čekal ženu, která šermuje, že? Růžová malba zdobená milostnými reliéfy, postel s nebesy a vysokou peřinou, psací stůl, židle, toaletní stolek s velkým zrcadlem, šatní skříň. To vše vyřezáno z nějakého drahého dřeva tmavé barvy. A na zemi překrásné koberečky.
„No...“ výsknu a skočím zadkem přímo do nadýchaných peřin a úlevně si lehnu. Povlečení voní po rozkvetlých růžích, až se z toho hlava točí. Tady bydlet bude jedna radost. Sice nejsem žádná princezna, ale po těch dnech v koňském sedle mi to přijde celkem vhod. Konečně pořádná postel.

*

Audience u krále je pro mnoho rytířů a šermířů velkou poctou. Hlavně proto, že ji za života absolvují nejvýš jedenkrát, někdy i to ne. Pokud není důvod svolávat branné síly země, pak se audience nekoná a někteří šermíři znají krále z vyprávění jiných, kteří tuhle slávu zažili. Je taky pár jedinců, jenž viděli dokonce několik obrazů s podobiznou jeho Veličenstva, ale takovéto obrazy stejně příliš nevypovídají o jeho skutečném vzhledu. Proto jsem docela hrdá, že můžu předstoupit před krále společně s Jarým, naší družinou a mnoha jinými rytíři, šlechtici a těmi, kteří brání naše království. Obvykle je to pro všechny velký den, takže i já jsem docela nervózní a říkám si, abych se vůbec udržela na nohou a neudělala tam Jarému kolosální ostudu.
Zamyšleně si hrábnu rukou do vlasů a otočím se k Jarému. Ten už stojí u dveří mé komnatky a čeká, až se připravím. Ve svém koženém úboru pro šermíře vypadám opravdu spíš jako chlapec. Taky dobře, ženy ve zbroji se vidí málokdy a pokud ano, moc úcty jim dopřáno není. Takže si stáhnu houšť plavých vlasů do vrkoče a ten skryju pod širák.
„Hotovo?“ zeptá se.
Zhluboka vydechnu. „Hm.“

*

Slavnostní aula královského hradu nese název slavnostní náležitě. Každý metr čtvereční je zaplaven krásou a přepychem. Tak se žije na královském dvoře. Jarý se proplétá muži, mnohé z nich srdečně zdraví, ty, které zná jen evidentně jen od vidění, oslovuje pouze kývnutím hlavy. Všude kolem se nese tichý šum hlasů, vzrušeně debatujících o budoucnosti této země. Kdosi za námi vzrušeně a vcelku hlasitě komentuje situaci ve Hvozdech, v provincii, kudy vraždící kazarští již prošli. Zanechali po sobě jen spálená města a lidé byli pozabíjeni do jediného. Šlechta uprchla na jih.
Síň se pomalu naplnila a kdesi vzadu se ztěžka uzavřely dveře. Stojíme s družinou přímo v přední linii. V ebenových svícnech pomalu a líně hoří tlusté svíce, světlo rozráží šeď kolem vyvýšeného trůnu. Několik metrů vlevo stojící preceptor zabuší holí o zem a ostře kovovým hlasem oznámí, že přichází Jeho Veličenstvo, král Mohleru Samoráz Drvobij osmý.
Ticho by se dalo v té chvíli krájet. Zprava zahřímá pár hobojů slavnostní melodii. Prolukou vlevo dlouhými těžkými kroky vchází statný muž, ošacen v zelenou róbu, a usedá přímo na trůn. Je to král. Jeho výraz netřeba líčit, více ustaranosti jsem ještě nikdy v životě neviděla. Přesto v něm zbyly jakési pozůstatky naděje a víry v lepší vyhlídky.
Za ním následují dva postarší rádci a velitelé vojsk, ti zaujímají místa po králově pravici. Vlevo stojí dvě semišem polstrované židle, jedna z nich, stojící blíže ku vladařskému stolci, však zůstává nedotčena. Druhá čeká na hrdě příchozí mladou plavovlasou ženu, která vůbec nevypadá zúčastněně. Dívá se do davu, jako by to bylo naposled, co vojáky vidí, ale absolutně jí to nevadí. Lhostejnost jí přímo číší z úzkých štěrbinek očí, až mne zamrazí. Její krása, podobná ledovým rampouchům smrtelně bodajících do srdcí, všechny ochromuje.
„Jarý, kdo je ta krásná dívka?“ zašeptám do ucha vedle stojícímu Jarému.
„Je to princezna, ale není přímou dědičkou trůnu. Jmenuje se Miranda a je nevlastní dcerou krále,“ nenechá mne čekat na odpověď příliš dlouho.
Mirandiny oči přejedou pohledem první řady šermířů a zastaví se přímo na mně. Polknu. Je tak mladá, a přece má v očích tolik stáří, zloby a krutosti. No jistě, vždyť přece hraje na hradě druhé housle. Přesto je evidentní, že se jí nevede zle. Černé šaty poseté šperky a vzácnými kameny jí na úchvatné kráse ještě přidávají a její porcelánová pleť je pevná jako skála.
Miranda se na mě pousměje. Ani nemrknu.
„Velevážení šlechticové a šermíři, vítám vás na svém hradě a jsem neskonale rád, že jste projevili své zemi odvahu a hrdost a přicestovali jste z různých krajů naší země, abyste chránili naše nevinné obyvatele a bojovali ze naše království.“ Král právě zahajuje svůj proslov širokými slovy. Jeho hlas se sametově line celou aulou. „Tato zem je totiž i vaší zemí, vaší rodnou krajinou, kterou všichni milujeme, a proto...“ odmlčel se, „právě proto, ji musíme pospolitě bránit před brutálními útoky skřetů z Kazaru. Jistě jste již všichni slyšeli, jaká je situace na severovýchodě. Jak je naše země pleněna a drancována, vypalována a ničena, nikdo nezůstává v milosti těch krvelačných bestií, ženy, děti i zvěř jsou chladnokrevně zabíjeny.“
Dav nespokojeně zašumí. Ne všichni přijeli ze severovýchodu a tyhle zprávy je přinejmenším děsí.
„Proto je nutné, abychom dnes, jak tu stojíme, spojili své síly a daly Kazaru jasnou odpověď.“
Pár jedinců v davu souhlasně přikyvuje a někteří i hlasitě přitakají.
„Přichystáme naše vojska a dobrovolníci budou vyzbrojeni. Všichni vojáci potáhnou do boje jako jeden muž a nedáme kazarským šanci lehkého zisku. Nikdo,“ zvedne král hlas a v sále to už vře nadšením, „nikdo si království Mohler nepodmaní bez boje! Nikdo nedostane naši zemi zadarmo!“
Několik pěstí se zvedá a mnohé drží zbraně. Bojovný ryk je nasnadě, a tak šermíři spolu s rytíři neváhají. Mrknu na Jarého, i jemu se vzrušeně chvějí rty. Najednou ucítím ránu do zad a zavrávorám. Rozdivočení muži se neohlížejí doprava doleva a rozhazují rukama ostošest. Můj širák padá dopředu nějakému obtloustlému šlechtici k nohám, vlasy se mi rozprostřou po ramenech k zádům. Ucítím bodavý pohled princezny Mirandy. Hbitě se sehnu a nasazuji si klobouk zpět na hlavu. Muž přede mnou se otočí a podezřívavě si mne prohlédne.
„Žena...“
„Jsem ženská, no a co,“ syknu nepříjemně a tlusťoch se jen odměřeně otočí zády ke mně.
„Na každého z vás čeká úkol, kterým vás pověřím osobně, a to ještě během dnešního dne, abyste mohli vyrazit co nejrychleji a zbytečně neotáleli,“ pokračuje král a v aule se atmosféra trochu uklidňuje.
„Zase odjedeme,“ otočím se k Jarému a ten jen přikývne. „Budeme bojovat?“
Odpovědi na tuto otázku se však už nedočkám. Král povstane a s ním i další papaláši společně s princeznou. Rozhlédnu se. Na můj vkus to trvalo až příliš krátce.
„Co je? To už je konec?“ podivím se.
Jarý mi stroze odpoví: „Ne, tohle byl začátek.“
„Cože?“ zašklebím se.
Zcela vážně na mne pohlédne. „Audience teprve bude.“