Nokturno.net / tvorba / dílko

Na louku slunce svítí,
jemně hřejí jeho paprsky.
Ve vánku se pohupuje kvítí,
Včelky si vychutnávají své pamlsky.

Z dálky je slyšet elfů zpěv,
klidné a lehké pohlazení,
zde nepanuje žádný hněv,
slaví se jarní probuzení.

V rytmu hudby pohupuje se každý květ,
V dálce úzký potok šumí,
Příroda si hraje s vůní,
snad nikdo by nenarušil tento svět.

Přesto se v dáli něco mihne,
vypadá to jako kůň.
Srdce mi lehce zjihne,
když spatřím poblíž tůň
a u ní stojí jednorožec.

Aura kolem něho září,
vyznačuje čistou lásku.
Však taur tu nádheru zmaří,
když dotkne se svého pásku,
snažíc se zbraň uchopit.

Zběsile jednorožec uhání,
jenž nebezpečí cítí,
trávu kopyty rozhání
a zadupává kvítí.

Proč člověk vše pěkné zkazí,
Používá jen hrubou sílu.
Elf ho jistě jednou na kolena srazí
a docílí míru,
jenž přinese přírodě klid.