Nokturno.net / tvorba / dílko

Snítky energie plují vzduchem. Sleduji ty krásné obrazce, jež se utvářejí nad jezerem. Vzduch je vlhký a plný očekávání. Sedím tiše v loďce, kterou zakrývá menší zeleň. Jsem přikrčená, aby mě nebylo vidět, nevydávám ani hlásku.

Při myšlence na to, že bych se chtěla dotknout oněch obrazců, začnou blednout. Hned tuto myšlenku zapudím, stáhnu pomyslnou ruku a energetické výboje začnou zase zářit. Na tohle pravidlo nesmím nikdy zapomenout. Smím se jen dívat. Nikdy se mi nepovede taková krása, mám to zapsáno v krvi. Pozoruji energii, zkoumám její tvary, vnímám barvy. Výsledek zapíšu na cár papíru, který musím chránit svým tělem. Snad ho později dostanou do ruky další generace. Doufám. Budou pokračovat v mém bádání a dohadech.

Už je pozdě, musím jít. Tiše vezmu pádlo do rukou a sleduji, jak se vzdaluji oněm fascinujícím úkazům. Doma ulehnu do čisté načechrané peřiny a zůstanu ležet na zádech. Zase si nechám zdát ten sen, který se mi zjevuje už od mala. Stojím uprostřed louky v podvečerním ráji. Poslouchám šum stromů, zvířecí řeč a vítr mi pročesává vlasy. Vnímám i trávu, která se mi otírá o nohy, jako kdyby byla starý známý, který moc dobře ví, co mě trápí a chlácholivě mě hladí – dodává mi odvahu.

Ze spánků mi vytrysknou barevné nitky energie, které na noční obloze odrážejí mé pocity. Zas a znova se proplétají v různých obrazcích. Okolní vzduch se oživí a příroda čeká na další dávku energie, kterou vyprodukuji. Můžu je ovládat, podle toho co cítím. Krásný sen. Taky ho někam zaznamenám. Jednou… jednou snad.