Nokturno.net / tvorba / dílko

Jen tiše stát,
nedýchat.
Ve vichru zim
hladit tvůj stín,
co unáší mě v dál.

A v jeho proudu spát,
sladce, hluboce a rozvážně.
A tiše jen vzpomínat
na srdce,
jenž do boje se vrhlo odvážně.

Bilo se o tlukot svůj
s tichou naléhavostí.
Chtělo vyhrát stůj co stůj,
aby vášni učinilo zadosti.

Bilo se o stahy,
jež krví tě naplní.
Bilo se o svobodu,
o níž mnozí stále pouze sní.

Krví tě plnilo,
vášně ti dávalo.
A tys mi vyprávěl,
co se ti zdávalo.

Sny se ti zdávaly,
krásné a šťastné sny.
O jiném vesmíru,
kam jednou utečem
a kde neplynou už dny.

Za hranice vědomí,
utekli jsme spolu.
Tys zůstal tam,
mě stáhli lidé dolů.

Do temné prázdnoty
tak jsem se propadla.
A života tvá květina,
vedle mne uvadla.

Srdce tvé nakonec,
dlouhý boj prohráo.
A skryté zrakům všem,
tiše umíralo.

Naposled vydechlo,
ustalo sténání.
A já jen ležela,
pozorujíc,
krvavé svítání.

Z krve se zrodíme
a v krvi zemřeme.
A nuzné žití své,
slzami smažeme.

Jen tiše stát,
nedýchat.
Ve vchru zim
hladit tvůj stín,
co unáší mě v dál.