Nokturno.net / tvorba / dílko

OSUD

Vysoká postava zahalená v kápi se pomalu otočila. Zpod dlouhého cestovního pláště na nově příchozího vykouknul meč a nepříliš dobře udržovaná kroužková vesta.
„Takže takhle vypadáš.“ Řekl muž s téměř hmatatelnou aurou nenávisti a odporu.
„Poznal jsi mne, Halesi.“ Odpověděla žena.
„Ano, poznal. Už od mého narození jsi za mými zády, ale nikdy jsi mne neoslovila. Oslovovala jsi druhé. Mé přátele i nepřátele. Ale mne nikdy…proč až teď?“
„Bál jsi se otočit. Utíkal jsi přede mnou. Až doteď. Proč?“
„Už nemám proč utíkat…“
„Já vím…“
„Myslel jsem si, že budeš vypadat víc děsivě…“
„Krása je také strašná…stejně jako přátelství, důvěra…láska…to přeci už sám dávno víš…“
„Ano, vím…“ odpověděl Hales a hlavou mu proběhly vzpomínky.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Kapky deště už třetí den bez ustání bubnovaly na dřevěné okenice v Halesově pokoji. Tedy jestli se dala stísněná místnost s rozvrzanou postelí a jednou židlí nazvat pokojem. Hostinský se zjevně snažil ušetřit na všem. Kdyby měl na výběr, šel by jinam. Kdyby měl na výběr. Dezertér. Stal se lovnou zvěří. A lovci byli ti, které bránil proti nepřátelům. Kdyby se tak všichni dozvěděli, proč ho vlastně skoro celá armáda hledá…ale nikdo by mu i tak nevěřil. Jediné, co mu zbývalo, bylo jezdit od města k městu, nikde se dlouho nezdržovat a neupoutávat na sebe zbytečnou pozornost. Tohle místo bylo k tomu jako stvořené. Zanedbaná putyka, ve které se scházeli ne příliš poctiví hosté, z nichž byla alespoň polovina hledaná za zločiny. Ideální místo, kde se nikdo na nic neptá a každý si hledí svého. Pomalu vstal a rozhodl se, že nastal správný čas, aby sešel dolů a objednal si něco k jídlu. Na schodech uslyšel křik a řinčení zbraní. Už se chtěl otočit a vrátit se zpátky do pokoje, protože slyšel muže udílet rozkazy. Nemusel být znalec armády, aby pochopil, že si nejspíš pro jednoho zločince přišla městská garda. Ale vyděšený ženský křik ho přiměl sejít dolů a doufat, že velitel městské stráže nemá jeho podobiznu nad postelí. To, co uviděl, vůbec nečekal. Městská stráž tady opravdu byla, ale nepřišli si pro zločince…ale pro zločinku. Oháněla se mečem proti pětinásobné přesile a i tak si je držela od těla. Její dlouhé havraní vlasy vlály pokaždé, když provedla piruetu proti vojákům. S mečem to očividně uměla. Hales tam jen chvíli stál neschopen slova. Nebyl zaražen bojem, ale krásou dívky, která tu stála proti přesile.
„Co tam stojíš? Pojď mi pomoct! To už všichni gentlemani vymřeli nebo co?!“ zakřičela na něj žena a odrazila další ránu mečem.
Ani nevěděl jak, ale najednou se ocitl Hales s taseným mečem vedle dívky a pomáhal jí přemoct vojáky. Vzájemně si hlídali záda, jako kdyby spolu bojovali už od narození. Pětice gardistů začala pomalu ustupovat od víru zuřivých čepelí. Přitom museli dávat pozor na lavice a stoly. Takže po pár utržených šrámech se jejich ústup změnil v útěk. Hales oddechoval a sledoval, jak se za posledním vojákem zabouchly dveře.
„To nebylo špatné. Ohánět se tím umíš.“ Řekla žena a kývla čepelí směrem k Halesovu meči. Ten ale okamžitě namířil hrot zbraně na její krk.
„Kdo jsi a proč tě napadli?“
Dívka zastrčila meč do pochvy a rukou odsunula jeho čepel. Usmála se. Hales se stěží ovládl, aby zbraň nesklonil a na kolenou ji neprosil o odpuštění. Byla nádherná. Podívala se mu do očí a on nevydržel pohled dvou smaragdů, které se do něj vpíjeli. Místo toho znovu pozvedl meč.
„Hm. Že jsem jenom jedna mladá dáma, kterou chtěli přepadnout a znásilnit členové městské stráže, ti asi nenamluvím, co?“ řekla a podívala se na hostinského, který stále ještě nejistě čekal napůl schován za barem. „Džbán vína a něco k snědku! Docela mi vyhládlo. A pohni sebou, jestli nechceš, abych ti ukázala, co s tímhle mečem všechno dokážu.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Sedli si společně do rohu místnosti, která byla nezvykle prázdná. Historka a útoku městských stráží se rychle roznesla po ulicích a proto se občané s méně čistým svědomím, kteří tvořili většinu klientely, rozhodli raději zalézt do brlohů a nějaký ten čas vyčkat až se situace uklidní. Měl už třetí pohár vína, ale nebál se, že by se opil. Hostinský se snažil opravdu vydělat na všem. Víno spíš chutnalo jako voda s jablkovou příchutí než jablečné víno.
„Nedorozumění. To je všechno. Jsem hledaná už dva roky za něco, co jsem neprovedla. Hodili to na mě. Byla jsem prostá zlodějka, která si vydělávala na obživu příležitostně i mečem. Jel kolem nás kočár a my ho chtěli přepadnout…“
„My…kdo my?“
„Snad si nemyslíš, že bych sama přepadávala kočáry…“
„No…po tom, co jsem tě viděl…“ odpověděl Hales a změřil si ji od hlavy k patě.
„Po tom, co jsi mě viděl, ze mě nemůžeš odtrhnout oči. Jako všichni. Myslíš, že jsem si toho nevšimla?“ řekla dívka její rty se roztáhly do širokého úsměvu. Znovu od ní musel odtrhnout oči. Opět se usmála.
„Abych pokračovala…chtěli jsme přepadnout kočár, ale někdo nás předběhnul. Nevěřila jsem vlastním očím, když se na kočár vyřítili rytíři z řádu Helmy…“ Hales sebou trhnul a zpozorněl. „Ty je znáš? Myslím, že také jsi s nimi měl co dočinění. Tahle partička není nejsvatější. Pozabíjeli muže a jednu ženu vzali s sebou. Myslím, že to byla králova sestřenice nebo něco takového, protože za týden se všude mluvilo o tom, že byla unesena. Jeden z nich nás zpozoroval a okamžitě se proti nám rozjel. Nejsem hloupá, abych bojovala proti osmi těžkooděným rytířům na koních. Vzala jsem nohy na ramena. Ale někdo asi tak chytrý nebyl. Zajali jednoho z party a mučili ho, dokud jim neřekl, kdo jsem. Pak už jsem se musela schovávat. To je celé, co bych ti mohla říct. Chceš ještě něco vědět?“
Hales přebíral informace, které obdržel a snažil se najit nějakou stopu po tom, že by mu žena lhala. Buď byla opravdu dobrá lhářka…což by se nedivil, anebo opravdu mluví pravdu. Sám věděl, že řád Helmy je jen parta zloduchů, nad kterou stojí někdo opravdu mocný a zakrývá stopy jejich běsnění. O králově sestřenici slyšel a také věděl, že by se na to nezmohla banda obyčejných lapků. To by museli být opravdu hloupí a zoufalí.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se a sám se divil, proč mu ta slova vyklouzla z úst.
„Meliana.“ Odpověděla mu a usmála se nad jeho zaraženým pohledem. „A může mi můj udatný zachránce také sdělit své jméno?“
„Hales.“ Prozradil muž, ale hned se zarazil. Zvykl si své jméno nevyslovovat. To ty její oči, pomyslel si. Podívám se do nich a přiznal bych jí všechno.
Do Melianiny tváře se vplížilo něco, co tam předtím neviděl. Rozhlédla se kolem sebe a naklonila se k němu. Voněla po šeříku. „Myslím, že víš, že bys své jméno neměl moc sdělovat na veřejnosti. A takhle na sebe ještě upoutávat pozornost.“
„Díky za radu. Kdybych na sebe takhle neupoutal pozornost, tak bys mé jméno už nikdy neslyšela.“
„Dost řečí. Myslím, že bych měla zmizet. A jestli máš v hlavě trochu rozumu, tak bych ti radila to samé.“
„Můžeme cestovat společně.“ Řekl Hales a znovu nechápal, proč mu to vyklouzlo z úst. Proklel krásu Meliany a sevřel ruce v pěst. Raději ne. Kdyby mi řekla, abych zabil krále, tak bych to udělal. Bude lepší, když pojedu sám.
Meliana se usmála a zamyslela se. „Půjdou po nás obou, takže by bylo lepší jít každý svou cestou. Ale ve dvou se snáz ubráníme. Jestli jsi opravdu Hales a příběhy o tobě jsou jen z poloviny pravdivé…myslím, že bych potřebovala na cestě kirinského žoldnéře, který se stal nejlepším bojovníkem královské armády. A myslím, že ty bys zase potřeboval někoho, kdo ti bude krýt záda.“
Hales se už snažil odmítnout. „Dobře. Nakoupíme zásoby a vyrazíme.“ Podivil se nad svou odpovědí a snažil se sám sobě namluvit, že to byl rozum, který ho donutil změnit názor, a ne Meliana.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Protože se báli odhalení, jeli po nevyznačených stezkách přes hory a lesy. Na večer se rozhodli rozdělat tábor a nechat koně odpočinout. Hales vybral dobré místo uprostřed lesa, kde byli dostatečně chráněni okolními stromy. Slunce už pravděpodobně zapadalo, protože ve hvozdě byla už tma jako o půlnoci. Husté propletence větví znemožňovaly paprskům proniknout až na zem. Hales rozdělal oheň a Meliana uvázala koně a dala jim najíst ovsa. Hales ji jedním očkem pozoroval. V záři ohně vypadala jako…Hned zaplašil podobné myšlenky a přiložil pár suchých větví.
„Jak daleko je ta vesnice, o které jsi mluvil?“ zeptala se Meliana, sedla si naproti něj a hodila mu kousek sušeného masa.
„Pokud dobře vím, tak to armádě trvalo dva týdny pochodu po královské cestě. My jsme na cestě osmý den, ale nemusíme se vléct rychlostí pěchoty. Navíc jsme si pár mil ukrátili cestou přes hory. Počítám, že do dvou dnů bychom ji měli najít.“ Odpověděl Hales a kousl si do masa.
„Nejsi dezertér.“ Hales pomalu vyskočil ze země. To nebyla otázka. Co může vědět. Neřekl jí něco minulé dny?
„Nejsi dezertér. Slyšela jsem hodně o tvém životě. Slýchávala jsem o mladíkovi, který se dostal z Kirinu do královské armády a během pěti let se dokázal vypracovat na nebojácného a neporazitelného bojovníka. Vrhal se sám proti beznadějné přesile, ale nikdy nezemřel. Říkají, že jsi dezertoval. Ale proč muž, který se nebojí smrti a ochotně riskuje pro krále život, najednou zmizí beze stopy? A také ta přehnaná odměna. Ani na celý pluk dohromady by nebyla tak vysoká jako na tebe…“
Hales přemýšlel a nevěřil vlastním uším. Dala si to dohromady. Je chytřejší než si myslel. Bude si muset dávat pozor, aby jí neřekl něco o důvodu, proč ho hledají. Ale možná by to bylo lepší. Ona je zapletená do únosu královy sestřenice. To je pro ni jasný trest smrti. Stejný jako bych dostal i já. Jsme na tom stejně.
„Přemýšlíš, jestli mi máš říct pravdu?“ Meliana na něho upřela oči. Měl pocit, jako kdyby se mu dívala do samotné duše.
„Nejsem dezertér. A řád Helmy znám také. To oni vypsali odměnu na mou hlavu. Viděl jsem něco, co jsem vidět neměl. Navíc jsem také vzal důkazy o tom, co dělali a co se chystají teprve provést. Plán únosu sestřenice byl na seznamu také. Další jejich úmysly sahaly až ke svrhnutí vládnoucí moci a válce proti okolním zemím, které jsou s námi v míru.“
Meliana neodpovídala. Zamyšleně zírala do ohně. Pozorovala, jak plameny olizují větve a v duchu zaklela. Poprvé za dlouhou dobu měla pocit, že neudělala dobře, když s sebou vzala Halese. Jí šli po krku, protože „unesla“ královu sestřenici, ale jemu šli po krku, protože znal všechny jejich plány. Podívala se na něj a pozorovala ho. Proč ho vůbec s sebou brala? Protože byl jediný muž, který ji nechtěl hned dostat do postele, který ji pořád neokukuje, nesvléká očima a neoblizuje se při tom? Nebo jenom kvůli tomu, že se chtěla cítit jako dáma v nesnázích, kterou přijde zachránit udatný bojovník. Nevěděla.
„Co to bylo?“ Hales vyskočil na nohy.
„Co? Nic neslyším.“ Odpověděla Meliana, ale také si raději stoupla a přisunula ruku k pouzdru s mečem.
„Možná je to jenom nějaké zvíře.“ Spíš se zeptala, než konstatovala Meliana. Hales se zamyslel a znovu se zaposlouchal do zvuků.
„Tohle zvíře by muselo vážit aspoň tolik jako čtyři muži a muselo by mít okované boty. Navíc není jedno.“
„Co to teda je?“ zeptala se neklidně Meliana a začala pozorovat temnou krajinu kolem. Byla už pořádná tma. Vzala do ruky louči a chtěla se jít podívat ke zdroji toho zvuku, ale Hales ji zastavil a vyrazil jí louči z ruky.
„Vybral jsem tohle místo, protože sem nikdo z lidí nezavítá. Je to území orků.“
„Ty ses zbláznil? Jak jsi jenom. Jsi padlý na hlavu? Slyšela jsem, že jeden ork dokáže zmasakrovat deset mužů…“
„Já jsem to viděl. Ale teď k nám jdou alespoň dva.“
„Ty blázne! Musíme utéct!“ Meliana se už rozbíhala ke koním, když ji Hales srazil k zemi.
„Co děláš?! Já nebudu bojovat! Nech mě na pokoji!“ zakřičela na něj, ale pak si všimla, jak se její kůň vzepjal a padl k zemi. Na místě, kde ještě před chvílí stála, měl černý opeřený šíp. Hales se zvedl a tasil meč. „Na jednom koni jim neutečeme. Nasedni na něj a jeď na východ. Ptej se lidí na vesnici jménem Jargenhaart. Najdu si tě tam...“
„Nenechám tě tu!“ zašeptala a tasila meč. Hales ji odhodil směrem ke druhému koni. Právě včas, aby ji minul další šíp.
„Jeď! To já jsem tě sem dostal. Nechci tě ztratit...“
Meliana se na něj při těch slovech zastavila a z neznámého důvodu se cítila potěšená. Tasila a stoupla si kousek od Halese. Nebránil se tomu, neměl na to ani čas. Z podrostu se vyřítil statný ork. Měli štěstí, tohle byl jenom stopař. Za ním se však vynořila další postava. Válečník. Tohle byl ten, o kterém mluvila Meliana. O tři hlavy vyšší než Hales a alespoň pětkrát těžší. V ruce třímal obrovskou sekyru, kterou zkusmo máchl vzduchem a zakřičel. Boj začal. Hales se střetl nejprve se stopařem. Bez problémů odrazil nešikovný výpad a chystal se ho zasáhnout, ale koutkem oka uviděl sekyru dalšího orka. Na poslední chvíli stačil zareagovat. Síla úderu mu málem vyrazila meč z ruky.
„Já se postarám a toho druhého. Ty zabij tohohle.“ Řekla Meliana a postavila se proti stopařovi.
Hales ji jí v tom chtěl zabránit, ale byl plně zaměstnán orkem, který na něj bez přestání dotíral. Takhle se mu dlouho neubrání. Musel si vzpomenout. Další a další výměny. Už mu docházely síly. Má to. Orkové jsou silní, ale co se týče obratnosti…nestojí ani za zmínku. Další výpad mu mířil na hlavu. Čekal. Ještě chvilku. V orkových očích uviděl záblesk vítězství. Na poslední chvíli uskočil stranou a zabořil meč do jeho pravého boku. Zatočil s ním v ráně a vytrhl ho. Pak rychle protivníka sekl do páteře. Vítězství v očích válečníka se proměnilo v nepochopení. Svalil se na zem. Hales těžce oddychoval a teprve teď si vzpomněl na Melianu. Ta kolem orka tančila a zasypávala ho jednou ranou za druhou. Ork zlostně řval pokaždé, když ho zasáhla nebo odtančila od jeho úderu. Meliana se na poslední chvíli vyhnula ráně a prosekla orkovi krční tepnu s precizností lékaře. Sklonila meč a vyskočila radostí.
„Dostala jsem ho! Složila jsem orka!“ výskala radostí a dívala se do Halesových očí. Viděla v nich radost, ale najednou se něco změnilo. Radost vystřídala hrůza.
„Za tebou!“ zakřičel Hales a rozběhl se proti Melianě. Strhl ji stranou a ještě ve vzduchu stačil vrazit meč třetímu orkovi do břicha. Chvíli jen tak leželi. Nastalo ticho. Přerušované jen jejich dechem a praskáním ohně. Leželi v objetí jako milenci. Pak Hales zasténal a překulil se na záda.
„Co se stalo? Co ti je?“
Meliana se na něj podívala a uviděla v jeho boku hlubokou sečnou ránu, ze které se valila krev.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Plameny. Všechno je v plamenech. Přišel pozdě. Válka už tady byla a zanechala po sobě jen smrt. Z očí se mu řinuly slzy. Zčásti kvůli dýmu, zčásti kvůli bolesti. Na tváři cítil žár z hořících domů. Běžel. Běžel jako o život, ale věděl, že to nestihne. Jako pokaždé. Snažil se zastavit a utíkat pryč, ale nohy ho nesly na známé místo. Snažil se zavřít oči, ale celé jeho tělo ho neposlouchalo. Náměstí. Křik. Jeho křik. Kali! Kali! Stál před obrazem, který musel být snad ze samotné ďáblovy knihy. Celé náměstí v jednom ohni. Po zemi stovky zmasakrovaných těl. Ženy, děti, muži…všichni. Kde je Kali? Musí ji najít. Možná utekla. Schovala se. Ne! Dost! Nechci to vidět! Nechci se otočit! Ale jeho vzdor byl marný. Jako už stokrát před tím se otočil. A jako stokrát před tím klesl na kolena a snažil se ze sebe vykřičet všechnu bolest. Hranice. Desítky hranic. A na jedné z nich…Kali!!!!
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Probudil se. Vnímal jen zběsilý tlukot svého srdce. Cítil, jak mu po tváři stéká ledový pot. Těžce oddechoval a snažil se vrátit do reality. Vrátil ho do ní starostlivý dotyk a hlas, který znal, ale nemohl si vzpomenout odkud.
„Byl to jenom sen. Jenom sen. Je to pryč.“ Znal ten hlas. Možná, že když se posadí a podívá se na tu ženu, tak ji pozná.
„Ne. Lež. Vyčistila jsem ti ránu. Už druhý den se zmítáš v horečkách a blouzníš, ale máš štěstí…budeš žít.“
Bitva. Orkové. Ta žena…další ork…neviděla ho…strhl ji k zemi…bolest…a tma… Je v pořádku. Zachránil ji….
„Meliana….“ Vydechl. Ještě než stačil opět upadnout do sladké náruče spánku, ucítil vůni šeříku.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
„Jak dlouhou jsem byl mimo?“ zeptal se Hales a pomalu žvýkal proužky soleného masa. Meliana neodpovídala, jen si prohlížela ránu na jeho boku a klela, že se nehojí tak dobře jak by měla. Podíval se na ni a chytl ji za zápěstí. „Jsem v pořádku. Zachránilas mě. Rána se hojí dobře. Vím to. Není to první zranění, které mám.“
„Doufám, že je poslední. Ve vesnici musíme najít felčara, aby se ti na to podíval…“ vyskočila na nohy a pomalu přešla k jedinému koni, který jim zůstal a začala upravovat sedlo a brašny. Pak se na něj otočila. „Ty jsi věděl, že sem přijdou orkové...ty jsi chtěl, aby sem přišli...“
Hales si stoupl a pomalu k ní došel. Když mu pohlédla do očí, zbledla a podvědomě udělala krok vzad. Tenhle pohled u něj neznala. Pohled plný bolesti, nenávisti, výčitek a smutku.
„Začíná se stmívat. Měli bychom vyrazit.“ Procedil mezi zatnutými zuby a vyšvihl se do sedla. Meliana udělala to samé. Teď poznala, jaké to je zajet někomu dýkou do nezhojené rány.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
„Kde se vám to stalo?“ zeptal se podezřívavě místní felčar. Hales na něj pohlédl a beze slova mu vtiskl do dlaně zlatou minci. Felčar ji zkusmo prohlédl a kývl hlavou. „V lese se při kácení stávají i horší věci. Myslím, že strážníkům se to hlásit nemusí.“ Zasunul minci do hábitu a přešel ke stolku. Chvíli se v něm přehraboval až konečně našel, co hledal. „Tuhle mast si dávejte na tu ránu. Zastaví zánět a za týden, dva, už nebudete vědět, že jste se poranil. Je na „účet podniku“.“
Hales se oblékl do kožené prošívanice a vyšel z domu felčara na hlavní ulici. Rozumný muž. Škoda, že jsou všichni rozumní, až se jim dá nějaká ta mince, aby k tomu měli důvod. Pomyslel si a rozhlédl se po vesnici. Stejná jako před lety. Naštěstí si na něj nikdo nepamatuje. Snad. Ale je tu jeden člověk, který by si vzpomenout mohl. Také „rozumný muž“.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
„Tady jsi. Hledala jsem tě všude!“ vyčítala mu nazlobeným tónem Meliana. „To mě mohlo napadnout, že budeš zas vysedávat v nějaké zapadlé putyce!“
Hales si jí nevšímal. Seděl u stolu s partou žoldnéřů a popíjel s nimi pivo. Meliana mohla vzteky vybouchnout.
„Pěkná holka, jen co je pravda. Nezašpásujeme si spolu, děvenko?“ jeden ze žoldáků ji plácl přes zadek. Okamžitě měl u krku Halesovu dýku. Ostatní žoldáci vyskočili na nohy a tasili zbraně.
„Tak ze špásování nic nebude, Zurine.“ Ozval se rozesmátý hlas od vedlejšího stolu. „Tahle holka už je zadaná, jestli nevidíš. A jestli si nechceš zašpásovat tadyhle s kirinským žoldnéřem, měli by ti tvoji hoši rychle vrátit zbraně tam, kam patří.“
Zurin vytřeštil oči a podíval se na Halese. Pak kývl hlavou na své kumpány a ti velmi ochotně zasunuli zbraně. Hales vrátil dýku do pouzdra na paži a došel k Melianě. Ta se zdála být jeho reakcí zaskočená.
„Zvládla bych to sama.“
„Já vím, nevím proč…“
„To je jedno. Odkud tě znají? Jak ví, že jsi z Kirinu?“
„Dovol, abych tě představil Juukovi. Nejhoršímu žoldáku a lovci hlav, který existuje.“ Řekl Hales a ukázal rukou na muže, který před chvíli promluvil.
„Těší mě, krásná slečno.“ Hodil očkem po Halesovi a lišáckým tónem dodal: „Nebo mám raději říct paní?“
Hales se už snažil odpovědět, ale Meliana ho předběhla. Chytla ho za ruku a řekla: „Paní. Ale můžeš mi říkat Meliano.“
„Aha! Tak proto ta podrážděná žárlivá reakce. Teď už to chápu. Snad se zde nechcete usadit?Nebo jenom cestujete? Líbánky?“ zasmál se hlasitě Juuk.
Opět musela odpovědět Meliana, protože Hales na ni beze slova zíral. „Jenom tudy projíždíme. Jsme na cestě k mé sestře do Nivelinu. Viď, drahý.“
Hales jenom okouzleně přikývl. „A potřebujeme malou službičku.“
Juuk je chvíli podezřívavě pozoroval a pak jim pokynul, aby se posadili. „Věděl jsem, že se po mě budeš shánět. Je ti za zadkem celá armáda. Pomůžu, jak jen budu moct…za patřičnou cenu.“
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
„Co tě to napadlo?“ ptal se Hales v pokoji Meliany.
„Myslela jsem, že to bude tak lepší. Jsi sice výborný bojovník, ale nejsi moc vychytralý. Nejdřív tvá žárlivá scéna, pak si jdeš promluvit s lovcem hlav. Nejprve by se tě zeptal, kde jsi mě potkal a proč s tebou putuju. A pak další a další vyptávání.“
Hales si snažil v hlavě srovnat jedno s druhým a nakonec musel přikývnout. Má svatosvatou pravdu.
„Ale i tak…neměla jsi to dělat. Teď musíme vypadat jako manželé a hlavně se při ničem nenechat odhalit. Pak by to bylo teprve vyptávání.“
Meliana se zasmála. „Snad nejsi nahněvaný? To ti opravdu tak vadí, že jsme manželé? Pojďme si raději lehnout. To víno mě nějak zmohlo.“
„Ty si lehni na postel a já se vyspím na zemi.“ zabručel Hales a hodil na zem svůj plášť.
„Ale co když někdo přijde a uvidí, jak spíme každý jinde? Sám jsi přece říkat, že se nesmíme nechat v ničem nachytat.“
Hales jen zavrtěl hlavou, pak pokrčil rameny a začal si sundávat koženou prošívanici. Na chvíli strnul, když zahlédl Melianu jak se svléká.
„Co se tak díváš? Tebe jsem taky viděla, jak tě stvořili. Myslíš, že jak jinak bych tě mohla ošetřit? Navíc jsme manželé, ne?“
Hales v duchu zaklel a lehl si za ní do postele. Byli svoji jenom několik hodin a už ho tahle hra na manžele přestávala bavit. Vyžívala se v ní, protože věděla, že ho to škádlí. Zatracená ženská, pomyslel si a přikryl se.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
„Kali!“ probudil se ze spánku a všimnul si, že se na něj pozorně dívá Meliana. Zase cítil ten její spalující pronikavý pohled.
„Kdo je Kali? Co se stalo a proč tě pořád trápí noční můry. Vím, že tě to bolí, ale možná, že ti pomůže, když o tom někomu řekneš.“
„Nevíš nic. Co ty o tom můžeš vědět?“ zamručel Hales a znovu si lehnul. Meliana si na něj okamžitě klekla a chytila mu hlavu.
„Nevím o tom nic, a proto mi teď řekneš, co se stalo.“
Hales ji chytil a překulil ji na záda.
„No tak tohle jsem teda nečekala. Vypadá, že tu hru na manžele bereš nějak moc poctivě.“
„K čertu s tebou, Meliano. Bereš něco vážně?“
„A bereš ty vůbec něco jinak než právě naopak? Svět není jenom černý. Všichni se ti nesnaží ublížit. Nejsou jenom ti, kteří tě nenávidí…jsou tady i ti, co tě milují…“
Hales strnul a podíval se na ni. Zahleděl se do těch nekonečných zelených očí a nepřál si nic jiného než se do nich dívat navěky. Meliana se k němu naklonila a políbila ho.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Meliana se vzbudila a uviděla Halese, jak se na ni dívá. Usmála se. „Jak dlouho už mě pozoruješ?“
„Hodinu, možná dvě…“ usmál se Hales a políbil ji. Také se na něj usmála. „Měli bychom sejít dolů a objednat si něco k jídlu. Navíc máme v poledne schůzku s Juukem.“
„Zdá se mi to nebo tě začala ta hra na manžele bavit?“ zasmála se.
Hales se zamyslel a řekl: „Byla to má žena…Kali. Vrátil jsem se z tažení a zjistil jsem, že mne předešla válka. Celá vesnice byla vypálená. Orkové a temní elfové. Nikdy jsme nepomyslili, že by se mohli spojit. Jedni druhými pohrdají, ale zdá se, že touha po krvi je přiměla se spojit. Stál jsem tam a hleděl na svůj domov.“ Jeho hlas se ztišil a byla z něj cítit bolest. „Běhal jsem mezi domy. Snažil se najít někoho, kdo přežil. Volal jsem její jméno, ale odpovědí my byl pouze zvuk hořícího dřeva a praskání ohořelých trámů. Pak jsem ji našel. Všechny jsem je našel. Jatka. Dokonce i ženy a děti. Desítky hranic. A na jedné z nich…“
Meliana ho pohladila po tváři. Po lících jí tekly slzy. „Všechny jsem pochoval. Zabralo mi to dny, možná týdny. Všechny mé slzy už jsem vyplakal. Všechnu mou bolest jsem vyřval kletbami k bohům, kteří tohle dovolili. Jediné, co zbyla, je touha po smrti a pomstě. Při první příležitosti jsem se dal k vojsku. Proto jsi slyšela o nebojácném válečníkovi, který se vrhá proti desetinásobným přesilám. Hledal jsem smrt. Ale ta ne a ne přijít. A teď…“ Hales se znovu podíval na Melianu a pohladil ji po vlasech. „Teď se bojím, že by mohla přijít…“
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Poobědvali v hostinci a čekali na příchod Juuka. Přitom se spolu bavili jako nikdy předtím. Ač si to ani jeden z nich nechtěl připustit, včerejší noc je sblížila. Víc než dokázali tušit.
„Jak mu můžeš věřit? Ví, kdo jsi a také ví, kolik peněz je vypsáno na tvou hlavu. Navíc jsi říkal, že je lovec hlav.“ Změnila téma rozhovoru Meliana.
„Je z Kirinu.“
„A ty ho znáš? Můžeš mu věřit?“
„Kali byla jeho sestra…“
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Poledne už bylo dávno pryč, ale po Juukovi ani stopy. Oba už začínali být nervózní. Hostinec se navíc začínal pomalu plnit pochybnými individui. Hales se jen modlil, aby Juuk přišel dřív, než se tady semele nějaká potyčka, kterou by sem musela přijít řešit městská stráž. Spoléhat na to, že je nepoznají, bylo dost riskantní. Konečně se otevřely dveře a do nich vstoupila mohutná, téměř medvědí postava Juuka. Okamžitě je zahlédl a zamířil k nim.
„Není to tady bezpečné, vy dvě hrdličky. Někdo se už dověděl, že jste ve vesnici. Oba dva. Tipoval bych to na Zurina a jeho bandu. Musíme zmizet dřív, než se strážní začnou zajímat víc, než je zdrávo. Projdeme východní branou. Mám tam známé. Jste jen manželský pár, který je na cestě za rodinou, aby jim oznámil tu šťastnou novinu. Jasné? Jdeme!“
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Procházeli ulicemi a nakukovali do každého tmavého koutu se znepokojením. Východní brána byla už na dohled, ale i tak byla dál než by si kdokoliv z nich přál. Museli přemáhat nutkání běžet, protože by na sebe připoutali nepotřebnou pozornost.
„Stát!“ zakřičel hlas zpoza rohu a okamžitě vystoupili ze stínů čtyři muži s tasenými zbraněmi.
„Zurine! Ty čubčí synu!“ zasyčel Juuk a tasil meč. Meliana a Hales udělali to samé. Na scénu vstoupilo další ch šest mužů.
„Vzdejte to. Jste proti dvojnásobné přesile a navíc máte mezi sebou ženskou. A ty…“ ukázal Zurin na Halese. „…máš dvojnásobnou cenu, když tě chytíme živého.“
„Nechci tady žádné mrtvé. Dám vám poslední šanci, abyste zmizeli. Víš, kdo jsem a taky musíš vědět, co dokážu. Řekls to svým mužům, Zurine? Řekl jsi, koho přišli ulovit?“ řekl klidně Hales a sjížděl očima všechny žoldáky. „Řekls jim, že stojí proti Halesovi?“
Žoldáky projelo mručení. Někteří z nich začali reptat, že tohle jim za to nestojí, ale Zurin je okamžitě umlčel. „Je nás o sedm víc než jich. Každý musí zvládnout zabít tři z nás. A ta holka toho moc nezmůže. Nebo se snad bojíte jednoho dezertéra? Na ně!“ zakřičel Zurin a rozběhl se proti nim.
„Jako za starých časů, kamaráde? Kirin proti přesile? Škoda, že nám to ta holka bude kazit.“ zasmál se Juuk a vyhlížel si protivníka.
„Ta holka sundala orka. Sice jenom zvěda, ale dostala ho.“ zavolal Hales a také se rozesmál.
„Hm…ty si teda umíš vybrat ženskou. Všechna čest.“
Hales se ohnal proti prvnímu útočníkovi. Zahnal ho klamným výpadem na rameno. Žoldák mohl být rád své hbitosti, že mu následná rána nerozpárala břicho. Pak ale musel Hales čelit dalšímu protivníkovi. Mezi výměnou zaslechl chrapot jednoho z nepřátel, který se sesunul k zemi s dýkou v hrdle. Juukova práce, pomyslel si a odrazil další výpad. V uličce bylo dost místa a to byla chvíle pro Melianu. Znovu roztančila svůj tanec smrti a ani dva žoldáci ji nedokázali poranit. Sami navíc utrpěli několik bolestivých ran. Poměr sil se vyrovnával. Na zemi už leželo pět žoldáků. Dva padli Halesovou rukou, další dva srazil k dlažbě Juuk a jednoho dokonce i Meliana. Pak se ale stalo něco, co nikdo z nich nečekal. Meliana zakřičela a padla k zemi. Oba dva kirinští se otočili a uviděli ji, jak si tiskne rameno, ze kterého se jí valila krev. Kuše! V ten samý moment se k ní blížil jeden z protivníků, aby ji dorazil.
„Halesi!“ zakřičel Juuk. Zurin ho také zasáhl kuší. Situace se zhoršovala. Hales cítil tlukot svého srdce. Jedna. Meliana bezmocně hleděla na blížícího se žoldáka. Dva. Juuk se pokoušel postavit a čelit Zurinovi. Tři. Jako za starých časů, kamaráde? Čtyři. Jsou i tady i ti, co tě milují. Pět. Promiň. Šest!
„Kirin!“ zakřičel Hales z plných plic a zlomil prvnímu žoldákovi čepel. Pak mu rozpoltil lebku. Další zůstal stát jako opařený a tak mu Halesova čepel setnula hlavu. Vytáhl dýku a hodil ji po Zurinovi. Trefil ho do břicha. Rozběhl se a skočil. Smrtící rána, která byla určena Melianě nikdy nedopadla. Pak uslyšel hlas plný zoufalství, když Zurin Juukovi zarazil meč do hrudi.
„Takže jen my dva, dezertére.“ usmál se Zurin a vytrhl meč z Juukovi hrudě.
„Nevyhraješ…“
„Uvidíme.“
Zurin nestačil ani zareagovat a už ležel na zemi. Chtěl si stoupnout, ale tělo ho neposlouchalo.
„Jak je to možné…Co jsi to se mnou udělal?“ zachroptěl.
„Naseknul jsem ti páteř. Pokud se pohneš, mícha se přeruší a ty zemřeš. Pokud nenajdeš pomoc, vykrvácíš.“
„Jsi zrůda! Doraz mě!“
Hales mu nevěnoval pozornost a poklekl k Juukovi. „Promiň. Já…“
„Udělal jsi to, co jsi musel. Co by udělal každý. Zachránil jsi ji. Já…já se omlouvám. Kdybych tehdy nebyl tak zblázněný do dobrodružných výprav…mohla naše vesnice stát. Mohli jsme bojovat. Kali…by byla…“
„Byla by na tebe pyšná. Nemohli jsme jim pomoct a ty to víš. Sami dva proti armádě bychom nic nezmohli. Bojoval jsi statečně. Za dobrou věc. Děkuji ti, příteli.“
„Já svou smrt našel, ale tobě je v patách, Halesi. Nemsti…“
Hales poklekl a zakřičel bolestí. Juuk byl mrtev. Poslední z jeho domoviny. Už zbyl jenom on. Smrt si pro něj už jde. Vstal a doběhl k Melianě. Čistý průstřel. Šipka proletěla ramenem. Meliana už byla na pokraji smrti. Ztratila hodně krve.
„Halesi. Dostala jsem ho. Zachránil jsi mě…ale umírám, že…?“
„Nedovolím smrti, aby mi tě vzala. Nikdy!“
„To znělo…hezky…“
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Čekal už víc než hodinu. Přecházel po felčarově domě. Donesl Melianu do jeho domu a vtiskl mu všechny zlaťáky, které měl. Jen aby ji zachránil. Juukovi už nebylo pomoci. Byl pro něj jako bratr. Ale Meliana…Co pro něj byla ona? V okamžiku by se vzdal svého života, aby mohla žít. Minulá noc. Co byla minulá noc?
„Ehm…“ přerušil ho felčar.
„Jak to s ní vypadá? Je v pořádku? Bude žít?“ vyhrkl ze sebe Hales bez rozmýšlení.
„Ztratila hodně krve. Dělal jsem, co jsem dokázal. Je slabá. Musí být alespoň týden v klidu. Pak se uvidí.“
„Týden? Nemám už peníze…já…“ chytil se zoufale za hlavu Hales.
„Peněz jste mi dal víc, než si vydělám za celé měsíce. Jste mými hosty. Ona i ty…Halesi.“ řekl lékař a zahleděl se mu do očí.
„Vy…vy jste to věděl? Od kdy?“ nechápal Hales a automaticky sklonil ruku k jílci meče.
„Od první doby, co jsem vás potkal. Nevím, co se stalo. Ani mě to nezajímá. Nejsem jenom lékař. Sloužil jsem u Helmy. Odešel jsem, když jsem zjistil, co mají v plánu. A také dobře vím, kdo na vás vypsal odměnu. Můžete ji vidět. Pak vás ubytuji…“
Hales nevěřil vlastním uším. Od začátku věděl, kdo je. Sloužil u řádu, který se ho snaží najít. A nabízí mi pomoc. Zachránil ji. Co můžu ztratit?
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Ležela na lůžku. Oblečená celá v bílém. Vypadala jako anděl. Sklonil se k ní. Znovu cítil vůni šeříku. Mohl ji ztratit. Ale co ztratil on? Přítele. Přítele, který s ním od malička vyrůstal. A koho zachránil? Ji…ženu, kterou poznal jen pár dní. Proč?
„Halesi…“ zasténala ze znepokojivého spánku.
„Jsem u tebe. Budeš v pořádku. Nehnu se od tebe.“
„Bojím se. Bojím se smrti. Viděla jsem ji. Je ti v patách. Běž pryč…prosím…“
Hales se zarazil. Podruhé tento den. „Nenechám ji, aby si pro tebe přišla. Slibuji.“
Melianina tvář se stáhla do bolestivé křeče. „Nepřichází pro mne, ale pro tebe. Já nechci…“
„Postavím se i samotné smrti. Nikdo nás už od sebe neoddělí.“
„Asi opravdu bereš tu naši malou hru moc vážně. Už nemusíme. Juuk je…mrtvý…“
Hales si nestačil ani uvědomit, co dělá. Poklekl vedle ní a zašeptal jí do ucha: „Vezmeš si mě?“
Začala se smát. Ne ze škodolibosti, ale z radosti. „Ano. Vezmu si tě, Halesi. Ale kdo nás oddá?“
Zůstal stát jako opařený. Nevěděl, co odpovědět. Byl tak šťastný jako nikdy předtím.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
„Otče! Otče!“ volal po celém domě, ale jakoby se pod felčarem propadla zem. Najednou vyšel jako duch z jedněch zavřených dveří.
„Jak víš? Jak víš, že jsem…“ zašeptal podezřívavě.
„Sám jsi to řekl. Řekl jsi, že nejsi jenom obyčejný felčar, ale že jsi sloužil u řádu. Co jiného jsi mohl dělat?“
Felčar se zamyslel. „Máš pravdu, můj synu. Co potřebuješ?“
„Oddej nás!“ odpověděl okamžitě Hales. „Oddej nás, prosím.“
„Možná nepřežije. Je v rukou bohů…“
„Ne! Přežije! Protože bohové se o smrtelníky nestarají. Hrají si stále svou hru. Je ve tvých a mých rukou. A já budu bojovat i proti samotným pekelným mocnostem, aby zůstala se mnou. Nezemře! Oddej nás…“
„Dobře. Vyčkej chvíli u jejího lůžka. Připravím si potřebné věci.“
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Kněz pozvedl své ruce nad hlavu a pak zapálil dvě svíce. „Tak jako tyto dvě svíce hoří. Tak jako je jasný jejich plamen. Tak ať láska v těchto dvou lidech navždy plane a nikdy neuhasne.“ chytil bílé roucho a smočil ho ve vodě. „Tak jako voda smyje všechny nepravosti, tak ať vzejde z těchto dvou lidí nový neposkvrněný život.“
Hales s Melianou se sobě dívali navzájem do očí. Dokonalý protiklad. On, celý oblečený v černém…anděl smrti. A ona…bělostná jako samo nebe…
„…bereš si, Halesi, Melianu za svou právoplatnou družku a budeš s ní sdílet radosti i bolesti?“
„Ano, beru.“
„A ty, Meliano…bereš si Halese za svého právoplatného druha? Budeš s ním sdílet dobré i zlé?“
„Ano…“
„Prohlašuji vás za muže a ženu. Nechť nad vámi nebesa drží svou ochrannou ruku. Kéž je k vám život milostiv.“
========================================================================================================================================
„Vzpomněl sis.“
„Vzpomněl. A ty jsi mi ji vzala!“
„Ne. Já jenom beru za ruku. Vzal ti ji někdo jiný…“
„Já vím…“
========================================================================================================================================
Není žádná naděje. Už se neprobudí.
Probudí se. Já to vím. Musí.
Halesi. Odpusť mi, ale není žádná naděje.
Naděje je vždy. Nenechám, aby mi ji vzala hned, jak jsem ji našel!
Je po všem. Nech jejího ducha odejít…
NE!!
„Halesi…“
„Žije! Ona žije, kněze!“
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Než se Meliana vzpamatovala ze svých zranění, uplynuly tři týdny. Hales střídavě bděl u jejího lůžka a mezitím si vyprávěl s knězem. S Gruberem, jak mu jednoho dne prozradil. Zjistil, že o plánu řádu ví, ale neví co s tím udělat. Když mu Hales oznámil, že má listinu s podpisy vedoucích řádu, vzplála v něm naděje. „Musíš ji dostat ke králi! Musí se dozvědět o zradě, která se chystá!“
„Ne! Chci jenom odejít co nejdál a být šťastný. Nejsem hrdina, otče. Ať se král stará sám o svůj život.“
„Ne, nejsi hrdina, ale nejsi ani dezertér. Od první chvíle jsem věděl, že řád tě hledá kvůli něčemu jinému. Je v tobě něco, co ani sám nechápu. V obou. Můžeš očistit své jméno. Nebudeš muset utíkat a bát se, že za každým rohem čeká hlídka, aby tě zatkla.“ naléhal na něj Gruber.
„Nemám zájem. Král si na sebe sám ušil oprátku v ten moment, když dal mocichtivému řádu takový prostor.“ odmítal Hales.
„Můžeš očistit i její jméno. Stejně tak jako vím, kdo jsi ty, dobře tak i vím, kdo je ona. Nikdy bych nečekal takovou hloupost od někoho, kdo sloužil v armádě. Cestuješ spolu s ní. Sám bys měl větší šanci. A navíc ještě tohle. Vezmeš si ji za ženu. Dva zamilovaní psanci. Nejhledanější osoby v království. Opravdu si myslíš, že byste spolu byli šťastní? Založili rodinu? Jednoho dne vás poznají. A pak bude před vaším domem stát celá královská armáda. Víš, že mám pravdu…Je jediná možnost. Víš to…“
Hales neříkal nic. Zamyslel se. Kněz měl pravdu. Není jiná možnost. Už kvůli ní. „Máš pravdu. Můžu ti ji tady nechat, otče? Nechci ji do toho zatahovat. Bude to víc než nebezpečné a ona si vytrpěla dost.“
Kněz se usmál a podíval se pobaveně Halesovi do očí. „Rád bych ji tady nechal, ale myslím, že to nepůjde…Viď, Meliano.“
Meliana vyšla opatrně zpoza dveří a dala si ruce v bok. „Ne, to nepůjde. Jdu s tebou. A žádné protesty, jinak uvidíš, že manželství není jenom krásné…“
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Jeli vedle sebe na koních. Gruber jim dal dostatek prostředků, aby se mohli na cestu řádně připravit. Nyní mířili k hlavnímu městu království. Do Berene.
„Jsi ta nejtvrdohlavější ženská, kterou znám. Víš, do čeho se řítíme? Mezi námi a králem bude stát celé vojsko. A s nimi i celý řád Helmy. Poznají nás. Musíme se nějak proplížit přes tisíce, možná desetitisíce vojáků. Je to šílené…“ vyčítal jí snad po stokráté Melianě.
„A ten tvůj manželský nápad nebyl stejně šílený?“ zasmála se na něj.
„K čertu s tebou. Když si to tak rozmýšlím, tak jsem si na sebe asi zhotovil pěkný bič.“
„To si piš.“
Na chvíli zapomněli na všechny strasti, které měli před sebou. Připadali si jako normální lidé, kteří se jen tak pro radost vydali na vyjížďku. Vyjížďku, která se však změní na cestu do pekla.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
„Něco je špatně. Něco tu nehraje…“ zamyslel se Hales.¨
„Co se ti nelíbí. Vždyť jsme skoro u konce naší poutě. Za den dorazíme do města.“
„Já vím. A proto se mi to nelíbí. Musí vědět, že se pokusím jít ke králi. Nenarazili jsme na žádný odpor. Žádné hlídky. Na nikoho. Nelíbí se mi to…“
„Možná jsi jenom moc podezřívavý. Možná tě hledají jinde. Možná jim připadala tahle cesta stejně šílená jako tobě. Nebo si myslí, že jsi už mrtvý. Nebo…“
„Nebo je to past.“
„Nebo.“
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Před nimi se tyčily hradby Berene. Dokonce i zblízka vypadaly jako vytesané z jednoho kamene. Podle pověsti dokonce chráněné mocnou magií. Možná na tom byla trocha pravdy. Desítky útoků se rozbily na těchto hradbách jako vlny o skály. Dokonce ani mágové temných elfů si nedokázali poradit s opevněním, které chránilo Berene. Nic se nedostane dovnitř. Ale ani ven. Halesovi proběhl při té myšlence mráz po zádech. Ideální místo pro past.
Ukázalo se, že čekat do setmění se vyplatilo. Stovky lidí se hrnuly k branám, které se na noc zavíraly, a strážní se jejich kontrolou nezabývali. Snad to vyjde, pomyslel si Hales a poprvé v něm vzplála jiskřička naděje. Ale i jiskřička naděje dokáže vzplát v plamen, který dokáže všechnu naději spálit.
„Dobře. Jsme uvnitř. Královský palác je přímo támhle.“ ukázal Hales Melianě. „Musíme se na ten kopec dostat před svítáním. Nemáme jinou možnost. Každý den, který zde zůstaneme, je pro nás osudný. Musíme doufat, že to vyjde.“
„Tak se do toho dejme. Ať to jednou pro vždy skončí.“ řekla Meliana se zrakem upřeným k paláci.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Prošli kolem desítek strážných, i když ne jednou jim doslova hořela zem pod nohama. Teď stáli u zdi paláce.
„Musíme se nějak dostat tam nahoru.“ ukázal Hales a zaklel. „Jediné, co nám zbývá je probojovat se co nejrychleji ke králi a doufat, že nám uvěří.“
„Máš přeci tu listinu. Musí nám uvěřit.“
„Jestli nás bude vůbec poslouchat. Nezapomínej na to, že jsem dezertér a ty jsi navíc obviněna z únosu jeho sestřenice.“
„Poslechne nás.“
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
„Stát! Kdo jste a co tady děláte?“ zakřičel na ně strážný. „Ruce nad hlavu a pomalu se otočte!“
„Mám tady důležitou zprávu pro krále.“ řekl Hales.
„Dobře, dobře. A kdo jste, co?“
Hales si shrnul kapuci. „Víš, kdo jsem. Ale tuhle zprávu musí král dostat. Jde mu o život. Řád chystá převrat. Chce svrhnout…“
„Poplach!“ zakřičel strážný.
„Tohle nemám rád.“ zašeptal Hales a hodil po strážném dýku.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Utíkali po schodech. Celý palác už byl obklíčený a vojáci se na ně řítili z každé strany. Tohle nebylo podle jejich představ.
„Ještě jedno patro a jsme u krále. Zvládneme to. Věř mi.“
„Já vím, Halesi.“
Vyběhli poslední schody a stanuli před královými komnatami. Tam už je čekalo uvítací komando.
„Ale, ale. Co to vidím. Dva zločinci, po kterých pilně pátráme, přímo přede mnou. Co jste si mysleli, že uděláte?“
„Theodor.“ zasyčel Hales a sevřel jílec meče.
„Ano. Poznal jsi mne. Jaká škoda, že tady tvá cesta skončí. Chtěl ses dostat ke králi? Myslíš, že by tě poslouchal?“
„Mám tu listinu o vaší zradě.“
„Zajímavé. Ale je to jedno. Zde zemřete.“
Hales se podíval na Melianu. Viděl v jejích očích strach. Věděla stejně jako on, že se odtud nedostanou živí. Proti nim stálo alespoň dvacet vojáků a po schodech slyšela dupot dalších a dalších. Jejich oči se střetly ve vzájemném pochopení.
„Miluju tě, Halesi. Navždy.“
„Já tebe taky, Meliano.“
Rozběhli se proti vojákům. Nastala krvavá řež. Hales svým mečem kosil jednoho za druhým. Meliana znovu roztančila své čepele a pod jejími údery padali vojáci jako klasy obilí při žních. Pak se ale dostali do obklíčení. Stáli společně uprostřed kruhu čepelí. Nebylo úniku. Nebylo naděje. Tlukot srdce. Jeho. Její.
Jedna. Dorazte je! Dva. Halesi! Tři. Meliano! Ne! Čtyři. Co se tady děje? Okamžitě přestaňte. Pět. Theodore! Jen ty a já! Šest. Rád. Sedm.
Hales se rozběhl proti Theodorovi. Před očima měl stále Melianu, která padla pod meči vojáků. Nevnímal ani krále, který s hrůzou hleděl na obraz, který se odehrával před jeho komnatami. Nevnímal dokonce ani Theodora. Viděl jen padající tělo své lásky. Theodor zaútočil. Hales nehleděl na bolest, kterou mu způsobila Theodorova čepel na pravém boku. Chytl ho za krk a svalil ho na zem.
„Za ni! Za krále!“ zakřičel a vrazil mu meč do hrudi. „Shnij v pekle.“
„Stráže! Chopte se toho dezertéra!“ zakřičel král. Vojáci okamžitě vyplnili jeho rozkaz. Hales se nebránil.
„Králi! Můj pane! Smím promluvit?“ zeptal se Hales, když ho obklopili vojáci.
„Proč bych se měl bavit se zrádcem a dezertérem?“
„A co takhle s nejlepším vojákem, kterého jste měl ve své armádě. S mužem, který odhalil zradu, a proto ho štvali přes celé království? Ne, já nejsem ani zrádce ani dezertér. Vytáhněte mi z kapsy listinu, která vám udá skutečné zrádce.“
Král se zamyslel. Neměl co ztratit. Možná měl ten člověk pravdu. Proč by jinak riskoval svůj život, když se vydal do jeho komnat?
„Pusťte ho!“
„Ale pane…“ namítal kapitán jeho stráže.
„Nedal jsem snad jasný rozkaz, vojíne?“
„Samozřejmě. Nechte vězně.“
Hales vyndal z kapsy zakrvácenou listinu s podpisy zrádců a hodil ji králi k nohám. Pak se rozběhl k ležícímu tělu Meliany.
„Meliano…“
„Umírám…, že? Zase…“
„Nezemřeš. Nedovolím to. Nevzdávej se.“ šeptal jí Hales, ale dobře věděl, že zranění, která utržila, jsou smrtelná. Teď by nepomohli ani královští lékaři. Tohle je konec.
„Už tě našla. Vždy byla u tebe. Stačilo se jen otočit…“
„Ne! Meliano!“
„Budu tě čekat. Miluju tě. Sbohem, žoldáku…“
„NE!“
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
„Mým jménem a jménem celého království odvolávám veškerá obvinění proti Halesovi Dervinu a Melianě Vilienské…“
„Dervinské. Byla to má žena.“ zašeptal Hales na náměstí.
„…Melianě Dervinské a uděluji jim titul hrdinů. Zároveň rozpouštím celý řád Helmy. Popravy se budou konat…“ pokračoval král, ale Hales se vzal a odešel. Neměl pro co žít. Musel jet do Nivelinu. Pochovat tělo své Meliany.
========================================================================================================================================
„Já jsem ji zabil. Ne ty. Já jsem jejím vrahem.“
„Přestaneš být takový sobec? Nemůžeš za všechny zločiny světa!“
„Ale kdybych ji nepotkal, nebral ji sebou, nezamiloval se do ní…nemuselo se to stát…“
„Byl to osud. Osud, kterému jsi tak dlouho utíkal. Byli jste si souzeni.“
„Osud…“
„Nesměj se, Halesi, osud existuje.“
„A kdo ho píše? Bohové? Ti se nestarají ani o to, jestli dýcháme. Jsme pro ně jenom loutky.“
„Bohové? Nevím. Osud je tady vždy…Ani samotní bohové se mu nemůžou postavit“ řekla Smrt. „Podívej se na mě.“ Stáhla si kapuci a Hales padl na kolena. „Teď mě poznáváš?“
„Ale…Meliano? To není pravda…to není skutečnost…sním…“
„Ne. Nesníš. Byl to osud. Já jsem ti šla v patách. Vždy jsem byla s tebou.“
„Ale…tu noc, to manželství, tvá smrt, pochoval jsem tě. Miloval jsem tě…“
„Jsem Meliana. Vdaná za tebe. Napůl žena, napůl bohyně. Stejně jako ty. Proto jsi nedokázal najít svou smrt, svůj osud. Proto jsi dokázal věci, které žádný smrtelník nedokáže. Už od narození jsme si byli souzeni. Nic jsem proti tomu nezmohla. Ani ty ne.“
„NE! Miluju Melianu. Ne tebe!“
„Já JSEM Meliana. Nevím proč, ale všechno co se stalo, bylo skutečné. Nemohla jsem ti říct, kdo jsem. Měla jsem svázané ruce. A nevím, jestli je to hříčka Osudu, ale miluju tě, Halesi. A nedokážu s tím nic udělat…stejně jako ty…“
„Ale to, co jsi mi říkala…všechno byla lež?“
„Ne…všechno byla pravda. Vše se stalo. Osud s námi hrál podivnou hru. Vše, co jsem zažila, byla pravda…Nechápu to…“
„Myslel jsem, že jsem tě ztratil.“
„A já tebe…“
„Meliano…Co s námi bude?“
„To ví jen Osud…“ řekla a políbila ho. „To ví jen Osud…“
============================================================================================================================================================================================================
KONEC?