Nokturno.net / tvorba / dílko

Proč jsou otázky, k čemu otazníky? Nástroje zvědavosti, pomocníci zvídavosti, touha po odpovědích? Není pak ale odpověď jen klíčem k dalším z mnoha otázek?
Proč se stále pídit po něčem, čemkoliv neznámém? Přece v nevědomosti tkví štěstí, bezstarostnost a lehkost žití. Nevědomost sebe samých, nepotřeba touhy chtít, spokojenost se životem v životě. Ale je to vůbec život? Nebo jen pouhé přežívání, přetrvávání ve stavu neměnném bez záchvěvu touhy a radosti.
Je možné se vůbec radovat, když nevíš? Je štěstí v nevědomosti skutečně štěstím nebo jen skrytou pohodlností? Snad lze v nespokojenosti spatřovat záblesk naděje, nevědomé si uvědomění prázdnoty, záchvěv touhy a trn v oku toho bezstarostného štěstí a života.
Je to jako bublina. Klidně si žiješ uvnitř nezatížen zvuky, výkřiky a problémy okolního světa. Obrazy tam venku se zdají být jaksi rozmazané, ne dosti ostré na to, aby obyvateli vakuosametové mříže připomínaly více než Daliho mistrovská veledíla. Proč nebýt šťasten, když vidíš hranice svého vlastního světa obklopen jen vlastními představami. Kdy každá následující minuta přinese jedině to co ta předchozí snad jen s rozdílem šedesáti vteřin. K čemu opouštět to relativně bezpečné iglú, když venku je jistě slota a mráz se spousty krvelačných medvědů.
V obdobném iglú se rodí každý z nás. Oproštěn od starostí užívaje si tepla a pohody v matčině lůně. Pak ale, chtě nechtě, je každý donucen to baldachýnové doupě opustit. To je potom křiku!
Není tedy divu, že máme jaksi vrozenou touhu a potřebu činit tak, abychom zažívali stejnou bezstarostnost i štěstí jako z dob před naším zrodem.
Přesto však, nebyla by to škoda? Je možné litovat toho, že jsme měli možnost spatřit slunce a ve tváři cítit jeho žár? Vidět měsíc i hvězdy a chladivým douškem vody uhasit rozpálené hrdlo za horkých letních dnů?
Kdyby ten první boj, to rozhodnutí opustit ten malý vakuový svět záleželo na nás, snad bychom přišli o možnost stát se byť jen na chvíli nepatrnou kapkou v moři dějin, v koloběhu života. Odporovat větru, prát se s osudem a minutu po minutě, krok za krokem objevovat možnosti, které skrývá oceán času.
To, že nevíme, kolik hodin, dní či let proteče právě naší řekou, které svůj tok propůjčí právě onen oceán, do kterého ta stejná řeka opět ústí, přece neubírá na kouzlu každého dne, kterým na cestě životem proplujeme. Snad právě naopak. Kdybychom věděli, to tam by bylo vzrušení, překvapení, údiv či zvídavost. Vědět by znamenalo ztratit cíl. Vědět by znamenalo nežít.
Tak proto tedy v nevědomosti spočívá štěstí?! Vědět znamená nežít. Nevědět znamená přežívat. Nic jiného než přežívání, plýtvání časem a mylného si namlouvání, že pokud zůstanu v té své bublině, život snad poplyne jinak, odlišně, lépe?! Vůbec ne. Čas je neúprosný a bez hranic. Nezná překážky a odpočítává všem stejně. Těm venku stejně tak jako těm vevnitř.
Z čeho je živen strach bránící komukoliv vytasit pomyslný meč a jediným máchnutím přetít okovy na cestě ke svobodě? Samotnými vězni... Vlastní mysl v podobě raracha našeptává a radí, zrazuje a děsí.
Ale i sami Eskymáci byli nuceni opustit relativní pohodlí iglú, překonat strach z medvědů a vydat se za potravou, pokud chtěli jíst, žít. Hlad je silnější než strach. A je vcelku jedno, z čeho náš pocit hladu pochází. Jde jen o to zjistit, po čem právě ty anebo já hladovíme. Po jídle, vlídném slovu, důvěře, přátelství. A poté tasit meč a navždy zničit ten vakuový nesmysl. Nelze slíbit, že se to obejde bez šrámů a námahy. Ten meč je jistě těžký a ostrý a z rozbitých věcí zvyknou létat střepy. Nepředčí ale nabitá svoboda všechny rány mnohonásobně?
A co když ne.... rarach nikdy nespí. Co když, kdyby, možná. Jednoduše vytáhnu střepy, ošetřím rány a rozhlédnu se. Pořádně se rozhlédnu a chňapnu po prvním z desítky tisíc dalších důvodů, proč chtít.
Chtít. Vědět. Nevědět. V těch slovech se nabízí řešení. Ne vědět, ale chtít vědět! Chceme vědět, jsme hnáni touhou, posedlostí a hladem po vědění. Chceme vědět a přesto nechceme. Milujeme tu touhu a vášeň, úsilí a strast. Ten věčný boj skrývající se za slůvkem chtít.
Avšak v důsledku, ke konci toho lovu a štvanice, když staneme přede dveřmi, tím nepatrným dřevěným nic přesto však značícím propastný rozdíl mezi předtím a potom, zůstaneme stát na místě jako neživé sochy. Každý sval, každičký nerv v těle se chvěje v rytmu srdce splašeně pádícím jako divoký mustang a hraje si svou vlastní písničku.
Dveře, brána, hranice, změna, život, smrt, smích, pláč, honí se nám před očima. Kde je ta statečnost, ten zápal v boji, kam se ztratila chuť chtít? Snad kvůli tomu, že jediným krokem je teď možno překonat další hranici? Z chtít vědět stane se teď vědět. A to nás děsí?
Ten malý nepatrný záchvěv touhy, jenž přeťal první okovy a rozhořel se mocnou silou, máme teď ztratit jediným stisknutím kliky? Z jedné bubliny do druhé se nechce.
A tak není divu, že dveře zůstávají bez užitku a pokryté prachem. A my se jako blázni vrháme na všechny strany. Tam útes, dole voda, jediným skokem rychle pryč ode dveří. Tam skály, vrchol v nebesích, prsty rozedrané do krve, jen rychle odsud.
Není to bláznovství? Logiku postrádající šílenství? Snad směs obojího mísícího se v řece touhy našich životů. Touha chtít… cokoliv je hladem našich vyprahlých duší. A ten není nikdy spokojen. Ukojíš hlad, objeví se druhý a za ním další a další. Neustálá touha jít dál a přesto se vyhnout cíli.
Proč jsou otázky, k čemu otazníky? Živí hlad touhy tak dlouho a mocně, až nás ten vnitřní nepokoj drásá a pálí jako žhavé uhlíky pod bosýma nohama. A nám nezbývá než „chtít“ s tím něco dělat.