ikona.png, 0 kB Nokturno.net / tvorba / dílko

  

+ přidej: dílko | obrázek» přihlásit | zaregistruj se

Dvě rotdělená srdce

15.02.09 | čtenář SELINA, @ | 2362 x | vypínač

Poznámka:
Tuto povídku jsem sepsala na základě snahy o vyjádření pocitů ze ztráty někoho Nám velmi blízkého, ale zároveň i povzbuzení do života, protože nikdo není úplně sám.
Proto doufám, že se snad má práce nevyhnula snaze o přiblížení těchto pocitů, v naději o hlubší objasnění a zasvěcení stylem, jakým jsem tuto krátkou povídku sepsala.


-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

dívka v dešti

Byla kdysi spatřena dívka, jak bloudívá po nocích jednou temnou noční uličkou.
Byla tak krásná a na pohled velmi milá. Její sametově hebké vlasy zbarvené do plavě syta ji ozařovali, jak by byla lesní víla.
Chodívala sama, samotinká, s deštníkem v rukou a tiše si zpívávala.
Tohle byla jedna nevýznamná pověra o místě, kde se kdysi dávno
stalo jedno neštěstí. Kde láskou dvě spojená srdce násilím rozdělena byla.
Tam, kde vše tenkrát skončilo a dnes opět začíná.

Po letech chodívá tam stále po nocích, jako duch či snad jen přízrak, ale její tvář se přesto nikdy nemění. Stále ve svém obličeji má ten smutný výraz, co jí bolest z náhlého žalu úsměv na věky ze rtů vzal, a pohled plný života odebral. Ten, který byl jak měsíčního paprsku jiskra, z nějž zářila nevinnost a velká síla.

Temnou uličkou procházející se pomalými krůčky, dostává se až k jednomu místu pod nádhernou třešní, osvícenou jednou starou problikávající lampou. Stojí tam s hlavou sklopenou zcela v osamění, a jediné nač vždy vzpomíná na onom místě je, jak tam spolu kdysi bývávali.
Třpytí se v kapkách deště její pláč od nárazů, jak do mokré země těžce dopadá. Svou tíhou ze zlomeného srdce plného smutku na kolena pokleká pod rozkvetlým stromem, co jim kdysi dávno radost a štěstí dával.
Teď tu ale stojí sama,… bez něj ,…zcela opuštěná, a jediné co jí po nich zůstalo jsou pouhé vzpomínky na ně dva.
Kapky slaného pláče se už v závoji deštivé bouře ztrácí, a její nebesky modré oči se sklopeným zrakem k zemi se pomalým pohybem zvedají. Kdyby to jen člověk viděl, jako by snad ani nebyla živá, jakoby snad byla jen nějaká porcelánová panenka. Tak křehká a nádherná.
Nevině vzhlížela tam směrem k nebi, od pláče a od smutku se skleněnýma očima.
Náhle ji však něžný vánek pohladil přes tu tvář už tak na pohled ztrápenou, a s ním ji přes rty přelétl hebký květ z jejich stromu věčné lásky.
Tam řekl jí tenkrát, že i kdyby se stalo cokoliv, tak tam pod onou třešní se na konec vždycky shledají.
Ona proto chodívala tam každého večera, a tajně na něj noc co noc v naději, že ho opět znovu jednou spatří čekala. Alespoň na pár vteřin, jen aby mu mohla říct to, co tenkrát už nestihla. Toho osudného dne, té chvíle, kdy se tu měli znovu sejít.
V den, když se konečně zaslíbili, a svá srdce si navzájem jeden druhému darovali.
Jejich duše byli teď spojené, a tím co se stalo, co stát se nemělo, se z nich stala už jen prázdná skřínka. Ta co nikdy nebyla naplněna, tak jak měla. Ta co svého slibu nedostála, a nešťastnou nehodou se tak násilím dvě milující srdce rozdělila.
Byl to osud nebo záměr? To nikdo dodnes neví, nikdo už to nepozná. Byla tak ale zlomená další nevinná láska, co už tak na tomto prohnilém světě jen stěží ožívá.

Vzpomněla si na tu chvíli, a na ten den od onoho pohlazení tím něžným květem, který jí tak moc jeho ruce připomínal.
Plakala tam teď ještě víc, i přesto že velké kapky deště už překrývali její žalostný pláč.
Svůj nářek netlumila však o nic víc, a jen pohlédla tam k nebi s podlamujícíma se nohama a duší bolavou, stejně jako pohled a celá její tvář.
Na kolenou sedí tam dívka, s andělskou tváří hledící do nebes i přes krupky jejích slz v očích, přes které už ani nevidí víc než mlžný stín. Stále se dívá hlavou vstříc k jejich milovanému místu na květy toho stromu, kde se tenkrát jejich pohledy poprvé setkali, a jejich duše spojili.

Tak jak vše běžně v životě chodívá, i tady pod tímto stromem něco jednou začalo a konce se i dostálo.
Tenkrát, …držela ho tam v náručí, a i když už jeho tělo bylo jako led, přesto splavené jeho vlastní, ještě stále teplou krví. I přesto, že už jen prázdnou skořápku v rukou svírala, stále víc tisknoucí ke svému puklému srdci bolestí, mu poslední polibek na rozloučenou věnovala.
A však ta poslední slova, která mu do ucha sdělit ještě chtěla, než opustí ji na věky, už nestihla mu říct. Její milovaný už nemohl slyšet tu větu, pro kterou noci proplakala, že mu ji už dříve neprozradila.
Ten květ co ji tak krásně pohladil, tak jak to jen on vždy dělával, se najednou přes její tvář prolétl, a na rtech jak víno, které mněla vždy jen pro něj se jí zastavil.
S přivřenýma očima teď opět tam stála, s pocitem že konečně se té chvíle dočkala.
Cítila ho tam, cítila jeho duši, jeho dotyky i neodolatelně něžné polibky. Živě ho před očima záhy spatřila, jak usmívá se na ni, a něžně ji svou dlaní po tváři hladí. Nechtěla už meškat ani vteřiny, a jak nejrychleji dovedla, řekla mu tu jedinou, pro ni tak důležitou větu, co v sobě tolika let s výčitkami nosila.
„Moje srdce patří jenom tobě, ani já už ho nevlastním. To ty jsi mým věčným pánem, mé duše, života, i toho co po něm semnou bude……Dala jsem ti syna, ale bez tebe v osamění mé srdce puká bolestí.“
I když řekla mu to co ji tak tížilo, ty slova co mu tolik říct vždy chtěla, stále se cítila nesvá z očekávání na jeho reakci, zda jí toto tajemství vůbec odpustí.
On se však na ni jen stále mile díval, jakoby se snad nic nestalo, jakoby to co mu právě sdělila ani neslyšel, ba vnímal.
Leč opakem byla ale pravda. Jen se k ní malinko naklonil, a do ucha jí tichou ozvěnou zašeptal slova pro ni vysvobozením.
„Stále na tebe čekám, ale náš květ lásky, našeho syna teď miluj víc. Jednou ten čas opět přijde, a já už tě budu očekávat u bran nebeských. Bude to ta chvíle, kdy se naše rozdělená srdce opět v jedno spojí.“
Náhle v šoku z toho co zaslechla, své oči otevřela, ale před ní už nikdo nestál. Jen ta samá prázdnota.
Na důkaz toho co se tam právě stalo, jí ze rtů onen třešňový květ v levé dlani přistál.
Mírný úsměv se jí na pár vteřin v tváři objevil, s jedinou myšlenkou toho, co si právě řekli.
S pomyšlením na to, že hodlá splnit jeho poslední přání. To, které může ještě splnit.
A tak i přesto, že si opět přála být s ním, ta poslední věta co mu konečně sdělit mohla, ji držela při vědomí, že jedině svým životem a dohlížením na jejich syna mu dá to, oč ji žádal.

Už není tak nešťastná, už nemá tak prázdný pohled. I když místo srdce stále jen prázdná skořápka, ale to proto, že na věky patří jemu jedinému její srdce zamilované.
Po nocích stále vídají ji přesto lidé, jak kráčí tam panenka s deštníkem v rukou ve sněhově bílém kabátě. Teď už však místo smutku s mírným úsměvem, na svých rtech po růžích rudě zbarvených, tam jednou noční ulicí k jejich místu chodívá. Na místo, kde vše kdysi dávno započalo, a dnes
už jenom vzpomínkami u té krásné třešně vše oplývá.


  • Diskuze: 3 komentáře, nejnovější: 31.10, 05:15 - čtenář Pavlina
 Přidat komentář 




› Online 3


O nokturnu

Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.

©1999-2019 Skaven

Shrnutí

komentářů: 14751
článků: 557
obrázků: 3652
dílek: 6309
autorů: 860