Nokturno.net / tvorba / dílko

Byla temná mrazivá noc. Sarkisian seděla na lavičce a její zlaté, téměř k pasu dlouhé vlasy vlály ve větru. Pohrávala si s bílou růží. Stále nevěděla proč se probudila. Prostě jen čekala a vnímala vzdálené vytí vlků.
Náhle TO ucítila. Vzhlédla k listím zapadané cestě, jež byla obklopena lipovou alejí. Po ní kráčela temná osoba. Byl to muž - jeho hnědé a neuvěřitelně dlouhé vlasy též spolu se starým kabátem vlály ve větru.
Jak se přibližoval, Sarkisian se pomalu zvedla a stále ho sledovala svýma modrýma očima.
Upír se před ní zastavil a pohlédl na ni. Jeho jiskrné zelené oči jí vše řekly. Natáhl k ní ruku a tím jí nabídl rámě - dívka s letmým úsměvem přijala. Potichu kráčeli ke hřbitovu.
Brána byla špinavá a bylo zřejmé, že se jí nikdo dlouhou dobu nedotkl. Upír ji svou kostnatou rukou otevřel a oba vešli dovnitř.
Procházeli mezi kříži porostlými nejrozmanitějšími rostlinami. Ve středu hřbitova se zastavili. Sarkisian sledovala desítky městských světel, zatímco k ní zezadu přistoupil upír. Něžně jí odhrnul vlasy z šíje, skrze níž bylo vidět tepnu.
Za svitu Luny vytasil své ostré špičáky, jenž se málo zaleskly. Sarkisian zavřela oči, pravou ruku měla na pase a za ní ji chytil upír. Oba vztáhli levou ruku k Luně. Poté se špičáky zanořily do tepny a Sarkisian s lehkým vzdechnutím pocítila úbytek sil. Teď už to nejde vrátit.
Po ňadrech se jí řinuly slabé potůčky krve a zanechávaly tmavou stopu na korzetu. Dívka začala ztrácet vědomí - upír ji jen pustil. Sarkisian spadla na zem a při tom jí z ruky vypadla růže. Její bezvládné tělo leželo v mrazu a pomalu z něj utíkal život.
Upír, jakožto projev lítosti, ztratil pár kapek slz. Odcházel, spíše se ztrácel v temnotě.
Druhého dne kostelní zvony bily jen pro zesnulou dívku. Její tělo bez krve leželo v pozlacené rakvi. Postrádala též duši, která vyčkávala na chvíli Znovuoživení mrtvého.
Sarkisian byla pohřbena v dosti temné části hřbitova. Jakmile nastala noc objevil se u jejího hrobu upír. Pohladil náhrobek s šedým jménem a šeptajíc Větu probuzení odstupoval od hrobu. Během vteřiny se z hlíny vynořila křečovitě držená, naprosto bledá ruka. Upír ji nemohl pomoci - Sarkisian musela dokázat svou sílu a schopnost přežít. Když upírka vylezla z hrobu, zůstala vysíleně ležet na trávě. Upír ji zvedl a daroval jí mrtvý, přesto životadárný polibek. Tímto se z ní stala pravá upírka.
Dnešní noc patřila jen jim a také Luna dnes osvětlovala pouze svatbu nemrtvých. Upír jí opět nabídl rámě a oba klekli před, troufnu si říci, nejstarší hrob v okolí. Upír z jeho hlíny vyjmul dva stříbrné prsteny s rudým drahokamem. Jeden nasadil na Sarkisianin úzký prsteník a druhý nasadila Sarkisian jemu. Touto hodinou jsou svoji. Nic je nerozdělí. Oba splnili svou povinnost a také povinnost každého upíra.
Za odbíjení půlnoci kostelními zvony zmizeli v temnotě města.
. . .
Jezebel se náhle probudila. Měla pocit, že jí někdo sleduje - otočila se k oknu, ale viděla jen letmo bledou tvář jakési ženy.
Byla temná mrazivá noc. Jezebel seděla na lavičce a její světlé vlasy vlály ve vánku. V tom zřela muže kráčejícího k ní. Snad z nejistoty si pohrávala s bílou růží. Muž se před ní zastavil, daroval jí okouzlující pohled a nabídl jí rámě.
Za vzdáleného vytí vlků a jasného svitu Luny kráčeli alejí . . .