Nokturno.net / tvorba / dílko

Dnes jsem spáchal hrozné činy. Snad jsem byl ovládán zlým duchem či mne posedl sám ďábel, jinak si své dnešní řádění nedokážu vysvětlit. Budu se vám snažit stručně popsat jakých zločinů jsem se dopustil. Můžete mne odsoudit, můžete mne litovat, záleží jen na vás.
***
Jako každé pondělní ráno mi budík zazvonil v 7 hodin. Dnes, 13. března, se mi vstávat moc nechtělo, hlava mi třeštila. Příšerná kocovina, neměl jsem na včerejší akci tak chlastat. Dobře jsem věděl, že v pondělí musím do práce, ale ne, musel jsem si dávat další a další drink. A pak mi v hospodě dal někdo přes hubu. Zkrvavený jsem přišel domů o půlnoci a tak jsem se ani moc nevyspal.. Dnešek v práci bude opravdu „příjemný“.
Obléknutý do kožené bundy a jeansů jsem vyšel na ulici. Po pár metrech mne začala hlava bolet víc a víc. Najednou jsem zaslechl hlasy, tedy spíše jen hlas, děsivý, plný arogance a panovačnosti. Zabij, říkal, zabij. Nejdřív to byl jen šepot, ale stupňoval se až do příšerného jekotu. Chytl jsem se za hlavu, promasíroval si spánky. Nepomáhalo to, začal jsem šílet, přestal jsem mít nad sebou kontrolu. Když v tom mi cestu zkřížil policista. Obyčejný pochůzkář. „Aaaaaargggghhhh!“ zařval jsem. Podíval se na mne. Mou mysl v té době už ale zcela ovládla ta věc. Nejhorší ale bylo, že jsem si uvědomoval vše co mé tělo činí a co zamýšlí cizinec ve mně, i když jsem jej nekontroloval. Rozběhl jsem se, policistu srazil na zem. Stačil jen jednou vykřiknout, než jsem jej kopl do hlavy. Přidal jsem pár dalších kopanců a on upadl do bezvědomí. Vytáhl jsem mu pistoli z pouzdra a střelil jej. Nevím, jestli zemřel okamžitě, ale ta věc ve mně měla z jeho smrti zvrhlou radost, sám jsem to pocítil.
***
Kráčel jsem rychle po ulici, děsil jsme se sám sebe, ale nemohl jsem nic dělat. Když jsem se chtěl zastavit, mé tělo šlo dál, nedalo se mu poroučet. Bylo to jako bych byl spolujezdcem v autě, které řídí šílenec. Nemůžete dělat nic, co by zabránilo jeho řádění. Snažil jsem se sice cizinci vzdorovat, ale nešlo to. Čím víc jsem se snažil mu bránit v jeho konání, tím víc jsem trpěl, bolest, kterou jsem místy pociťoval byla nesnesitelná.
Mé tělo pod velením zrůdného vetřelce hledalo další oběť. Snad démon prostřednictvím smrti druhých čerpal energii a já byl jen prostředkem, jak energii získat.
Vešel jsem do malého krámku na ulici. Starší paní za pultem se usmála. „Co si budete přát?“ otázala se. Ruka pozvedla ukořistěnou zbraň. Chtěl jsem vykřiknout ať uteče, ale nemohl jsem vyslovit jediné slovo. Ukazováček zmáčkl spoušť. Kulka proletěla hlavou, krev se rozprskla po regálu s oplatky, tělo nebohé paní se sesunulo k zemi a okamžitě se kolem ní vytvořila rudá kaluž. Vetřelec nasál pach krve a smrti. Cítil jsem, jak je spokojený.
V té době jsem už z toho všeho začínal být úplně nepříčetný, snažil jsem se nevidět hrůzu kolem sebe, on mi ale přes veškerou mou snahu skutečnost podsouval několikrát znásobenou.
***
Démon se pomalu blížil s mým tělem ke mně domů, adresu mého bydliště si musel nejspíš vyčíst z mé mysli, jak jinak by mohl zjistit, kde bydlím. Byla už tma a sníh křoupal pod nohama. Ulice byla liduprázdná, jen jedna slečna si vykračovala po chodníku. Ihned jsem věděl, že bude další obětí. Cizinec přidal do kroku. Pomalu se k ní blížil. Slečna uslyšela kroky, letmo se ohlédla. Asi ve mně neviděla žádnou hrozbu a tak šla dál po ulici stále stejným krokem. Jakmile jsem se ocitnul u ní, cizinec ji chytil za rameno. Otočila se, strach a překvapení ji vyzařovalo z tváře. Snažila se vytrhnout, sevření ale bylo pevné, neměla žádnou šanci uniknout strašlivému osudu, který ji život nachystal. Vytáhl jsem pistoli a namířil ji do tváře. Rozplakala se, prosila o milost, jeho však nešlo přesvědčit. „Bang!“ Další člověk byl zbaven života. Její krev ulpěla na mých rukách. Ne! Už více ne! křičel jsem v duchu.Démon mne ignoroval. Zavedl mé tělo až domů, kde jsem se svalil na postel.
***
Když jsem se probral, venku byla stále tma. Myslel jsem si, že všechno co se událo, byl jen zlý sen. Jakmile jsem rozsvítil, spatřil jsem svou postel od krve. Hned mi vše došlo.
Démon asi trávil energii ze zabitých, a tak mne nedokázal ovládat. Rozhodl jsem se tedy učinit poslední krok a začal psát tento dopis na rozloučenou.
Myslete si o mně co chcete, já ale musím trvat na svém. Dnes jsem tyto hrůzné věci nespáchal já, spáchalo je moje tělo pod kontrolou někoho nebo něčeho cizího. Já sám bych takových hrůz nebyl schopen. Neunesu ale více fakt, že mé tělo bylo zneužito k takovýmto činům, musím proto vykonat svůj poslední čin.Vím, že je ten démon stále ve mně. Chápu, že když se zabiju, nakrmím tím jen démona a on si pak najde nové tělo, které ovládne a zneužije ke svému prospěchu. Avšak nechci zažít tyto hrůzné okamžiky znova. Sbohem…
***
Domem zazněl výstřel, tělo mladého muže se sesunulo k zemi.
***
O čtyři hodiny později zazvonil budík. Ukazoval 7:00, pondělí 13. března.