Nokturno.net / tvorba / dílko

‚Dnes večer v osm u Draka‘, četla na displeji svého telefonu a v paměti marně tápala po tváři či alespoň jméně, se kterým by číslo odesilatele mohla spojit. Ještě chvilku zadumaně přemýšlela, ale pak jen mávla rukou a telefon odložila.
Bylo na čase vstávat, ale při pohledu na zataženou oblohu se jí z vyhřátých peřin vůbec nechtělo. Uplynulo deset minut, než se konečně odhodlala, vklouzla do županu a zamířila do koupelny. Když v zrcadle spatřila svůj odraz, ušklíbla se. Krasavice nesmírná, pomyslela si a musela se zasmát. Voda ji jakžtakž vzpružila, ale chtělo to kafe.
Netečně pozorovala namodralý plamen a v myšlenkách zabloudila zpět k ranní zprávě. Nešlo jí z mysli, kdo to asi tak mohl být. Spletl se snad někdo? Ranní ticho prolomilo pískání konvice. Polekaně nadskočila jako dítě lapené při krádeži sladkostí. Voda. Co jen to chtěla. Aha, kávu.
Jeden dva doušky a cítila se mnohem lépe. Když usedla ke snídani, nemohla jinak, než opět přemýšlet o tajemném pisateli. Po chvilce si však začala připadat směšně. Stejně to byl omyl.
Vzala si časopis a ponořila se do čtení. Možná by mohla zkusit odepsat, prolétlo jí náhle myslí. Vzápětí však tuto alternativu odmítla a pokračovala ve čtení. Začínala být na sebe vážně naštvaná. Vždyť je to směšné! Připadala si jako patnáctiletá školačka a ne dospělá a hlavně rozumná ženská.
Zazvonil telefon. „Haló?!“

***************

‚Dnes večer v osm u Draka‘, vyťukával ospale na telefonu a nepříliš soustředěně přidal i číslo. Zpráva odeslána. Začínal pomalu klimbat, když mu telefon poskočil v ruce. Zběžně shlédl oznámení o doručení a už už to chtěl vymazat, ale něco ho zarazilo. Nevěděl přesně co a tak chvíli pozoroval displej telefonu jakoby čekal, že odpověď se mu zobrazí právě tam. A pak mu to došlo. Poslal to na špatné číslo. Hypnotizoval pohledem ty drobné číslice ve snaze vypátrat, komu vlastně patří. Po chvilce to vzdal a řekl si, že je to vlastně stejně jedno.
Koutkem oka zaostřil na budík. No jo, vstávat. Nechtělo se mu ani za mák. Zvlášť v takovém počasí. Ještě deset minut, blesklo mu hlavou, spokojeně se otočil na druhou stranu a zavřel oči.
Přišlo mu to jako vteřina a budík už opět drnčel. S rozmrzelým výrazem vstal z postele a zamířila na záchod. Cestou popadl první časopis, co mu padl do ruky a usadil se na svém trůnu. Během chvilky se přistihl, že nevnímá nic z toho, co právě přečetl, ale v mysli opět hloubá nad ranním přehmatem. Uvažoval, komu tak mohl tu zprávu poslat. Třeba nějaké hezké ženské, i když při jeho štěstí to byl minimálně ošklivej chlap. Ani se nikdo neozval.
Potřásl pobaveně hlavou nad svými myšlenkami, ukončil kralování a po krátké ale osvěžující sprše se rozhodl, že v takový den jako je tento stejně nemá cenu nic dělat a vrátil se zpátky pod peřinu. Navýsost spokojen se svým rozhodnutím zavřel oči a pomalu oddychoval.
Pak najednou začal rukou šmátrat po telefonu a v další chvíli už vytáčel ono číslo. Nebyl si jist, co přesně od toho vlastně očekává, ale teď už to bylo jedno. Na druhé straně telefonu se totiž ozvalo: „Haló?!“