Nokturno.net / tvorba / dílko

Přišel, sedl si, rozhlédl se a nepromluvil. Sklopil zrak, vstal a beze slova odešel. Neřekl jediné slovo. Nikdo neví, jak vypadal, proč přišel a co vlastně chtěl. A přece jej máme nesmazatelně vrytého ve svém podvědomí. Přesto, ač odešel, je tu stále s námi. Vnímáme ho všemi smysly a jsme jeho součástí. Každý o něm přemýšlí, každý je jím ovlivněn. Bez něho nejsme nic, a s ním jsme ještě míň.
Každý z nás ho vnímá jinak. Nenávist, touha, žal, bolest a snad i klid. Je tady, stále s námi. Není pravda, že je sám. Nikdy tomu tak nebylo, není a předpokládám, že ani nebude. Oni jsou dva. Jeden bez druhého nedokážou nic a spolu dohromady tvoří svět. To pouto, které je svazuje je silné a nelze, ač sebevíc bys chtěl, ho zpřetrhat. Je silnější než touha, je silnější než víra, je silnější než „my“.
Kde jeden vládne, druhý je v tom zapleten. Měli by na sebe dohlížet. Svou kontrolou dodávat rovnováhu…ale kde?! Tohle přece není rovnováha, není a jestli někdy byla, tak teď je tomu jinak. Snad kdysi, možná, v jiný čas. Jen boj a hloupý závěry. Jen nesmyslná snaha a žádný výsledek.
Tolik bych se chtěla ocitnout v tom čase „rovnováhy“. Poznat to na vlastní kůži. Být tam, zhluboka se nadechnout a vědět, že žádná prokletá rána zasazená zezadu tomuhle nádechu nezabrání. Chtěla bych jenom dýchat volně a beze strachu. Zakusit ten pocit, kdy rovnováha mezi snahou a výsledkem je účinná. Být tam, kde slova volně vzlétnou z úst a vznáší se jako listí na podzim nesražena k zemi. Chtěla bych ochutnat ten pocit vzájemnosti, kdy víš, že jsi součástí, bez které by se to „kolo“ nemohlo otáčet.
Chci jen cítit beze strachu a mluvit bez bázně, vznášet se ve větru a nechat se vést. Nechci jen chtít, já chci žít!!
Vím, že není lehké tenhle čas objevit. Snad proto, že „čas“ se objevit nedá, ale touha z našich srdcí, víra a vzájemnost dávají možnost vzniknout tomuto „času“. Stačí jen chtít a věřit a každý z nás se může stát vteřinami, minutami nebo dny v onom „čase“. A já chci být dnem, týdnem, rokem v tomto světě. Jen tak si plynout a vědět, kolik mám dní.
Tolik doufám, tolik chci. Jsem na to sama! Tenhle zpropadený svět se vzdal touhy a víry ve prospěch svých nízkých požitků. Ubývá slz, přibývá pláče. Mizí tu slova, přichází chlad.
Ta šance zachránit se je menší a menší. Děti, ti malí človíčci, jsou na pyramidě svobody nejvýše. Stačilo by jen natáhnout ruku a vylézt, ale proč? Nemají potřebu, teď ještě ne. Ale čím jsou starší a starší, tím více se v pyramidě propadají a potom? Už nemají odvahu vydat se na dlouhou cestu vzhůru. Zůstávají dole a propadají všednosti.
Už se nepodiví nad tím, že vyšlo slunce nebo měsíc, vždyť je to normální! Nežasnou nad krásou podzimního dne, rozkvetlých květin a zpívajícího ptactva, vždyť je to normální! Copak se někdo pozastaví nad tím, že pes štěká, motýl lítá a ryba plave?! Ne! Vždyť je to normální! To všechno je přece úplně normální!!
Ale co kdyby jste seděli třeba u stolu a váš společník najednou vzlétl ke stropu a dál si v klidu četl ranní noviny?! Zřejmě by vám úlekem poklesla čelist a z ruky vypadl hrnek ranní kávy! A z vašich úst by vycházelo slabé: „To není normální!“
Kdyby však u toho samého stolu sedělo dítě, jen by nadšeně tleskalo ručkami. Proč ne, přece ptáci létají, proč by nemohl létat člověk.
Proč nemáme na výběr? Je hloupost myslet si, že máš vždy na výběr! Někdy jednoduše volbu nemáš, je to dané! A proč? Protože ti „dva“ už vybrali za nás! Položí před tebe jednu jedinou cestu a tobě nezbývá než jít. Nemůžeš zůstat na místě, protože jeden z „nich“ ti dýchá na záda. Tak jdeš, jdeš, stále dál a dál a nevíš, co tě čeká. Tolik bys chtěl uhnout z cesty, ale nejde to, není kam.
Právě proto bychom měli chtít víc než „jen“ chtít. Spojit se a společně se stát časem v „čase“.
Jenže jsou tady i tací, co volbu mají. „Oni“ jim položili cest několik a řekli: „Vyber si.“ Potom už záleží jen na nich. Když si vyberou špatně a skončí na cestě „bez výběru“ s námi, je to jen a jen jejich vlastní rozhodnutí. Ale ta možnost tam byla a díky takovým je ta naše snaha zatím marná. Ti „dva“ to nechtějí dovolit, zdá se. Ale přesto je tu naděje. Naděje, že se naše srdce spojí a silnou vírou vybudujeme z té naší cesty první odbočku a potom další a další. A pak si zvolíme, kam jít.
Nebylo by to krásné? Když už bojovat, tak mít proč. Když milovat, tak mít koho. Jenže takhle to není. V lásce, štěstí, snaze a úsilí se vždycky cosi zvrtne zásluhou té zpropadené „dvojice“. Snad proto, že sami nemohou. Není to fér.
Nemohu ani slovy vyjádřit tu hloubku beznaděje, která mě obestírá a pohlcuje. Jen ten „čas“ je záchranný kruh, který mě udržuje nad hladinou.
Bojím se. Strašně se bojím těch „dvou“. A přece je nelze zničit. Ti „dva“ jsou já nebo ty, my všichni jsme zároveň jejich součástí. Zničíš je, zničíš sebe, jak prosté. Oni stojí při našem zrodu, vrcholu, pádu i konci.
Oni jsou ti, co tady budou věčně, dva andělé. Anděl života a anděl smrti. Stojí u všeho zrodu i zániku. A proto se jich bojím. Mám strach ze smrti a ještě větší ze života.
Je všechna ta krutost způsobena tím, že neví?
Neví, co znamená milovat, chtít a věřit.
Neví, co znamená bolest, láska a štěstí.
Chtěla bych se zamilovat do smrti. Chci milovat smrt a chci být milována smrtí. Tak pozná vše, čím žijeme. Pozná lásku, milování a společné štěstí. Potom však nadejde čas a smrt, která mne miluje, pozná utrpení, až bude muset zhasnout plamen mého života. Pozná vlastní krutost osobně. Potom snad bude naděje, že smrt a život budou propojeny osudem a díky poznání nechají lásku žít. Jen tehdy by moje snaha nebyla marná. Chci milovat smrt, aby smrt milovala život.