Nokturno.net / tvorba / dílko

Už dávno jsem ztratil tu
sílu draka,co mi dříve tak často vytékala z uší.
Bez důvodu sedím tu,
můj stále slabší proud krve mnohé tuší.
To málo,co zůstává zřetelné a blízko,
toho se,strachy,nechci ani dotýkat.
Kolena a štiplavě chlupatá stehna,klesají nízko,
bolestí i vahou.Nechce se mi vzlykat.
Ta síla,temně rudá,dračí síla,vyprchala,
jen ztěží zvládnu bojovat bez ní a sám.
Ve všem tom,co znám i objevuji,mně nechala,
cítím se jako štvanec,sám sobě nadbýhám.
Korupce,to je to,co najdu všude,v každém vchodu,
ale fontána Kristova se mi každým krokem vzdaluje,
už ani ta není jako z mých snů.Plodí hořkou vodu,
páchne a nechutná.Že se o ní zajímám,proto žaluje.
Popiš mi svoje bolesti! Bojíš se? Tak si vymysli
nějaký příběh! Já tě potřebuji poslouchat!
Jsem nehorázně sám i když někoho mám. Jen si nemysli,
já už neplánuji,rezignuji. Mužů se vzteky roztát.
Moc dobře si pamatuji na ty velké,modré dlaně,
s kyselým výrazem,které dokázaly tak něžně hladit,
zároveň mi znásilnily duši. Ty popraskané oči laně,
do krve rozedraná záda. Sladké rty mi začaly vadit.
Zneužil jsi mě,lhal jsi,když jsi říkal :Miluji tě!,
já ti věřil všechno,já tě miloval doopravdy!
Pak jsi se nebál,spláchnout mě do hajzlu jako nitě,
jako použitý papír,dopis s kusem pravdy.
Dodnes mám před očima tvé ocelově šedé,
matné bradavky bez života.
Umím si vybavit tíhu tvého těla,předloktí bledé,
i tvá beztvará,chladná varlata.
Co je pro tebe,na lásce,tak těžké k pochopení,
že jí neumíš přijmout a prožívat?
Já po tobě nechtěl zázraky,jen zpříznění,
kdybys neutekl,naučil bych tě milovat.
Když se důsledně ohlédneš,není nic,
na co by jsi mohl být hrdý.
Jen klidně ubližuj dál a víc,
všechno se ti vrátí.Buď tvrdý.
Vášeň,kterou jsi byl schopný mi věnovat,
jen proto,abych ti podržel,
si nezapisuj k dobru.Nemůžeš s ní skórovat,
totálně jsi vyhořel.
Nevzpomenu si na vařící,upřímné polibky,
ani spocené,spalující dotyky na tvářích.
Jen prazvláštně falešné otěže a náhubky,
studená,lepkavá krev na našich hrudích.
Neboj se sám sebe,nejsi špinavec,
ale uvědom si,že i já mám právo žít.
Je daleko jednodušší,vyhlásit mi konec,
než mě tak ponižovat a nechat hnít.
Mnohem méně práce dá vlastnit moje vlhké
přirození,rozžhavené srdce i mozek,
než pravdivě,bez nucení,přiznat velké
pocity,které ti pohltily celý dnešek.
Ale já se k lásce přiznat umím,
já se láskou dokonce chlubím.
Proto už tě víc vidět nemusím,
nepotřebuji zacpat pusu tvým přirozením.
Jdi se schovat někam daleko,
někam,kde budeš sám.
Nikdy už neochutnám tvé mléko,
nechci tě líbat,nezavolám!