Nokturno.net / tvorba / dílko

Na důvod se ptám jen když je zcela zřejmý,
nad záludnostmi zase jasnou hlavu mám,
k pochybám mě žene důkaz neochvějný,
věřím bezmezně všem planým pomluvám.

Zlé jazyky brousí cos o nerozumném mládí,
prý morálku toulavé kočky mám,
a i když mysl mou kdejaká špatnost svádí
jak starý vlk já vyhýbám se nástrahám.

Nelíbím se světu a ten mě krutě klame,
já vracím mu to měrou řádně přehnanou,
a i když to sic není vždy to samé,
mě (narozdíl od nich) jizvy zůstanou.

Polykám si zuby a kolem plivu jed,
jo, možná časem vlastní záští vzplanu,
jako lid báje však nesvedla bych zabíjet
a na víly věřit nikdy nepřestanu.

Vím, že co chcem nikdy nemůžeme mít,
a bijem lebení o stropy vlastních světů,
nutí nás to toužit, trpět, hloupě snít,
kráčet v záklonu a čekat na kometu,

a pak...

Na dně vlastních tužeb shnít.