Nokturno.net / tvorba / dílko

12., 13., 14. Srpen 2009

Věnováno mé modré milované Elišce Krejčové z Velké Bíteše.
Nechť ti slunce svítí věrně na tvé cesty a odhání temné mraky smutku, Sluníčko.

---

Když slzy kapou na polštář,
chybíš mi, vždyť to znáš.
Poznal jsem tebe,
abychom ulehnout mohli jsme vedle sebe.
Jak sluneční paprsek chtěl bych tě na sobě cítit celý den.
Bojí se však, že pro tebe toho nejsem hoden.

Krásná jsi, já šílený do tvé krásy,
víš, že nejradši mám tvoje vlasy.
Tmavé vlásky voňavé
já budu laskat té, kterou mám nadevše rád.
Snesl bych ti modré z nebe,
i hodinky s vodotryskem.
Do pekla bych šel pro tebe,
uháněl bych rychlým tryskem.

Elizabeth, Eliško,
ty jsi moje sluníčko.
Jak ráno, když svítá,
celý svět se usmívá, jen díky tobě.

Nedovolím, aby smutek můj, ohrozil i tebe.
Na tebe se musím smát, ty jsi moje Nebe.
Líbat bych chtěl tvoje bříško,
ne však proto, že jsem blízko.
Jen pro tvoje potěšení,
zavři očka, nic to není.

Úsměv a smích tvůj mi v uších zní,
je tam stále, nikdy nedozní.
Ať už vstávám nebo usínám,
vždy jen jednu píseň v srdci mám.
Ta píseň svým hlasem láká,
je pro mě jak Temná věž v dálkách.
Jen jedno jméno v srdci nese,
však můj mozek neunese
obraz vytesaný z toho jména.

Jsi pro mě jak píseň želvy,
kterou zazpívat bych chtěl ti:

"Vidím želvu obrovitou,
krunýřem hne zemí celou.
Myšlenky má pomalé,
ale vždycky laskavé.

Přísahy vždy hlídá,
pravdu zná, však vyčkává.
Břehy střeží, moře též.
Má tě ráda, tak už běž. [1]"

Šel bych s tebou cestou světa,
kam bys chtěla.
Viděl jak tvá krása vzkvétá,
každý den krásnější než včera.
Jsi jak růže, její květ,
skrývá uvnitř celý svět,
kterým nechal bych se vést.

Mám pocit, že jsi smutná,
že něco ruší vnitřní klid.
Jen tvoje ústa líbezná,
v sladkém úsměvu rozvlnit.
Jak na poli kytky,
kradl bych tvé polibky.

Stačilo by slovo jedno, bylo by to dost.
Odpřísáhnul bych ti věrnost, klidně na věčnost.
Za lásku tvou v životě je to pořád malá cena.
Udělal bych cokoliv, padl bych i na kolena.
Mám však strach, že láska, jež jsem poznal,
vnese do mého života jen další žal.
Proto chráním si své city před tebou,
proto nevyznal jsem lásku svou
k tobě...
tobě...

Celý den jsem jako v ohni,
když te zřím, tak zase led.
Když jsi poblíž, tak jsem klidný,
dobyl bych ti celý svět.
Každý dotek na tvém těle má být čisté lásky akt.
Potřebuji být ti blíž, tvé duše se dotýkat.
Ta láska je tak nádherná, až mám trochu strach,
aby netřpytila se jak slzy na řasách.

Tvůj život má však jiný cíl,
neměl bych tě rád, kdybych dopustil,
abych tvé štěstí za své vyměnil.

"Jak jsme mohli žít tak blízko, každý sám?
Mám pocit že spoustu let tě od vidění znám.

Měli jsme se potkat dřív zdá se mi,
mohli jsme se vznášet výš nad zemí.
Měli jsme se potkat dřív
a spolu první závrať mít. [2]"

Pro mé srdce jsi jak mor a zároveň i lék.
Zcela jsi je otrávila, potřebuje protijed.
Pro tebe bych rád žil i do konce věků,
nebál bych se kvůli tobě ani jiných světů.

Bohužel však tato báseň pro tvé oči není.
Věčně skryta, to je její odsouzení.
Jsi křehká jak růžička, jen prstík k tobě přiblížit.
Bál bych se, jak kopretině mohl bych ti ublížit.

Hop-Hopala-Hop
z cesty zbývá už jen skok.

A tak zde máš, moje Paní,
celé to mé povídání.
V rytmu veršů zamknuto,
hádankami přikryto.
Vše co chtěl jsem napsat,
pavučinou tkát jsem měl.
Však i pavouk z tvojí krásy
úžasem by oněměl.

Snad stačí i prostý text
a já jak ti vyprávím,
tvoje oči nechám vést,
jak tenhle příběh zakončím.

Elizabeth, Eliško,
miluji tě, Sluníčko.

Napsal Ach! Rusman,
ten je v tomhle textu pán.
Právě teď už končím,
tak se s Vámi loučím.

[1] Stephen King
[2] Marie Rottrová

(C) Kuzma Srpen 2009