Nokturno.net / tvorba / dílko

Bitva u Ohnivé hory

Tato povídka je o lidském muži jménem Falionor. Před dvěmi lety mu teprve bylo dvacet let a už šel do bitvy. Velmi se zajímal o zbraně a zbroje a také o veliké bitvy, i když ty nechtěl nikdy zažít, ale jedno ráno, když šel nakrmit dobytek, přišli k němu dva vojáci a dali mu povolávací rozkaz. Sice se ze začátku bránil, ale pak se přestal bránit, protože chtěl zjistit, jak se asi cítili vojáci v legendách. Samozřejmě, že slyšel o veliké válce, ale ta byla daleko na severu a tak si myslel, že bude žít velmi obyčejný život.
Odvlekli chudáka Falionora do hlavního vojenského štábu v hlavním městě říše a tam ho zavedli ke kováři a řekli: „Hej, kováři vedeme ti prvního nováčka, takže ho vyzbroj do velké bitvy a pak ho pošli na cvičiště.“ A pak směrem k Falionorovi řekli: „Buď rád, že si přišel jako první, alespoň máš největší a nejlepší výběr.“ Hned jak to dořekli tak odešli. „No, co by sis teda přál chlapče,“ zeptal se kovář.
„Ale,“ odpovídal Falionor, „já ani nevím, v životě jsem nejvíc zacházel s kosou a se srpem.“ V tu chvíli si vzpomněl na jednu legendu o vojákovi, který bojoval s palcátem a se štítem proti bohům a vyhrál a pak se sám stal bohem. „Víte co,“ řekl, „dejte mi jednoruční palcát a štít.“
„Aha,“ řekl udiveně kovář, „a jakou zbroj?“
„Vyztuženou koženou zbroj a na to koženou vestu, k tomu kožené rukavice a helmu, která by mi chránila hlavu a ze zadu krk, ale aby mi nevadila ve vidění,“ poručil si.
„Jo, už to nesu,“ řekl kovář, vstal a šel pro jeho vybavení. Ty spratku jeden nevychovanej, pomyslel si kovář. „Asi za půl hodiny se vrátím!“ vykřikl ještě před tím, než se ztratil z dohledu. Falionor na něj čekal deset minut, dvacet minut, půl hodiny, hodinu a po celých dvou hodinách se kovář vrátil, naštěstí i s vybavením.
„Kde jste byl?“ vytýkal Falionor.
„Hele,hele, brzdi mladej, víš, kde všude jsem musel být, abych ti to sehnal? Takže se nediv, že to trvalo tak dlouho.“
„Promiňte,“ omlouval se Falionor.
„Omluva přijata,“ zachechtal se kovář. „A teď si to nasaď a běž pěkně na cvičiště. Jo a pro tvoji informaci je cvičiště pět set metrů doprava.“
„Jo, jo, děkuji.“
„Myslím,že nemáš za co děkovat a už mazej.“
Obléknul se do zbroje šel na cvičiště podle instrukcí, které mu dal kovář. Hned jak tam došel, zjistil, že sice byl jeden z prvních, ale že i to je dost.
„Á, další do počtu, vojáku, nahlaš své jméno!“
„Falionor.“
„Falionor, pane!“ vykřikl na něj muž, který po něm chtěl jeho jméno.
„Já sem tvůj velitel vojáku!“
„To jsem netušil, pane.“
„To je tvůj problém vojíne! A teď,“ velitel se otočil i k ostatním, dostane každý své číslo, je to jasné!
„Ano,pane!“, odpověděli všichni sborově.
„Tak“, začal obcázet vojáky, „ty budeš 147, a ty budeš148,“ a tak obcházel všechny až
došel k Falionorovi, „...a drzounovi dám nějaké obzvláště těžké, hmmmmm už to mám ty budeš 1458863175.“
„Ale pane,“ namítal Falionor, „to si nezapamatuji.“
„Jak sem ti už jednou řekl, ty drzoune: To už je tvůj problém! Vojáci,“ zase se otočil i ke zbytku, „teď vás obejde vojenský písař a ten si zapíše vaše jméno i číslo, aby když něco provedete a nebo dostanete pochvalu, byl o tom záznam a potom, až si vás zapíše, se rozdělíte na několik skupin v jedné budou ti vojáci kteří mají sečné zbraně, v druhé budou sekerníci, ve třetí vrhači, ve čtvrté střelci, v páté budou vojíni s bodnými zbraněmi a nakonec v šesté budou drtivé zbraně.“
Hned potom co se seřadily do skupin, velitel zase začal mluvit:
„Tak vidíte támhlety muže? To jsou vaši cvičitelé,každou skupinu vezmou na svoji část cvičiště (cvičiště totiž je ohromně velké proto je rozdělené na víc částí) tedy všechny skupiny, až na tu ve které jsou drtivé zbraně tu cvičím já.“
„Ach ne, zaúpěl Falionor.“
„Nějaký problém vojáku?“
„Ne, pane,“ řekl ustrašeně Falionor.
„Má skupino,“ zakřičel velitel i cvičitel v jednom, „teď utvoříte dvojice, ale ne podle sebe
budete k sobě navzájem přiřazeni,“ řekl a hned na to začal tvořit dvojice.“ Číslo 1458863175 a číslo 1765!“ Rozdělovalo se to tak, že přečtená čísla přišla za velitelem a pak odešli spolu na nějakou část cvičiště kterou měli vyhrazenou.
„Pane, hlásím že číslo 1765 a číslo 1458863175 jsou zde,“ řekl číslo 1765.
„Dobře, odpověděl mu velitel, „můžete jít.“
„Zdar, já jsem Karmet a ty?“
„Já jsem Falionor, rád tě poznávám.
„Jo, jo.“
„Takže vy lemry,“ znovu začal křičet velitel, „teď vám něco řeknu tak poslouchejte.“ Na chvíli se odmlčel a pak pokračoval ve svém projevu: „Měli byste být vůbec rádi,že jste vůbec na cvičišti, protože normálně, když se jde do bitvy, se většinou vůbec na cvičiště nechodí a nebo jenom párkrát.“
„A kolikrát tady budeme my, pane?“
„Měsíc vojáku, jeden celý měsíc a jak jsem řekl měli byste být vděční a je tu jedna stížnost na vás na všechny, prý se neuctivě chováte k našemu kováři, nechci slyšet žádné brumlání a taky nechci, aby jste se k našemu kováři chovali neuctivě, vždyť máte na sobě vybavení, které vyrobil.“
„Pane,“ ozval se voják vedle Karmeta, „ještě k té bitvě za jak dlouho asi bude?“
„Nevím to jistě,ale asi za půl roku.“
„COŽE?“ vykřikl někdo, „Až za půl roku? To jsme mohli být doma a nic netušit.“
„ANO MOHLI,“ rozzuřil se velitel, „ALE TAKY JSME VÁS MOHLI VYTÁHNOUT DŘÍV, ALE MÁME ŠTĚSTÍ,PROTOŽE NÁM POMOHOU S TRANSPORTEM TRPSLÍCI, takže tam budeme rychleji a budeme se moct připravit na bitvu a abyste se i vy ostatní uklidnili, čím líp se připravíme, tím menší by měli být ztráty a ještě něco, nebudeme v tom sami, vím, že po boku budeme mít trpaslíky, to je vše co vím, alespoň ohledně spojenců. A teď už konečně začneme cvičit.“
Po velmi namáhavém cvičení šel Falionor s Karmetem šli na svůj pokoj (dvojice, které byli vytvořeny na cvičišti, dostávají pokoje spolu).
„Jsem mrtvej,“ řekl Karmet.
„Jo, a z čeho?“ uchechtl se ironicky Falionor, i když ho taky bolelo úplně všechno.
„Zkus hádat.“
„Nechám se podat.“
„Z toho mučení, nebo co to bylo.“
„Jo tohle.“
„Neďelej, že tě nic nebolí.“
„Nic nedělám, jo a ať tě štěnice žerou celou noc,“ popřál provokativně dobrou noc Falionor.
„Tebe taky,“ oplatil mu to Karmet. Pak ztichli a po chvíli usnuli. Ráno je probudil velitel:
„Vstávejte lenoši, jdeme se připravovat na bitvu!“
„Já bych ještě spal,“ řekl rozespale Karmet.
„TADY NEJSEŠ U MAMINKY DOMA,“ rozzuřil se velitel, “TAKŽE BUDEŠ POSLOUCHAT MÉ ROZKAZY,JE TI TO JASNÝ?“
„Ano,pane,“ řekl Karmet.
„To je lepší, takže za 10 minut na cvičišti budeme cvičit a to nebude tamta malinká rozcvička jako včera.“
„Ale pane,“ namítl Falionor, „včera jsme žádnou rozcvičku neměli.“
„Eh, Falionore on myslel to mučení včera odpoledne.“
„Správně vojáku,“ pochválil ho velitel, „máš u mě malé bezvýznamné plus, ale už musím jít, zdržel jsem se u vás moc dlouho.“
„Doufám, že to nebude horší než včera,“ ozval se hlas z druhého pokoje.
„Copaks neslyšel, jak to vysvětloval těm vedle? Podle velitele to včera byla lehoulinká rozcvička,“namítl další hlas.
„No to si děláš srandu!“
„Ne, tohle je i na mě moc zvrácenej humor.“
„NEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEE!“ začal naříkat první hlas.
„Víš co?“ řekl Karmet, „Radši se oblíknem a půjdem.“
Potom co se oblékli a dorazili na cvičiště je velitel začal chválit:
„Vida, vida, chlapci, snažíte se napravit? Jestli se divíte, tak vám řeknu, proč vás chválím, jste tady první.“
„Díky veliteli,“ řekli dvojhlasně. Poté co dorazil i zbytek, se začalo. Abych vám to stručně shrnul skládalo se to z běhání, posilování, trénink boje a posilování a zase běhání a nakonec znovu trénink boje. No a tak to pokračovalo čtyři měsíce. Po čtyři měsících si velitel svolal všechny oddíly (mezitím jich hodně přibilo) a začal jim říkat organizační věci ohledně přepravy na místo bojiště.
„Takže vojáci,“ začal, „půjdeme do kasáren, víte snad všichni, jak je tam ten poklop a na něm je napsáno nevstupovat, tak pod ním jsou trpasličí tunely, a těmi se přepravíme až k našemu cíli a to je Ohnivá hora, no vlastně je to sopka,ale jmenuje se Ohnivá hora.Další věc, půjdou s námi trpasličí oddíly,
Nějaké otázky?“ Chvilka mlčení. „Jak slyším tak žádné takže běžte.“
„Falionore,“ zeptal se ho Karmet, “cos vlastně dělal než tě odvlekli?“
„Byl jsem zemědělec, a ty?“
„Já jsem byl bezdomovec, dítě ulice.“
„To ses teda musel mít.“
„Jo, jo, bylo to strašný, ale radši pojď, ať velitel nemá přednášku na téma proč neplníme rozkazy.“
„No tak jo,“ odpověděl mu Falionor. A šli.Po té co nasadili střední tempo, vzpoměli si na trpaslíky, takže museli několik hodin čekat, než trpaslíci došli, a pak šli s přestávkami,asi tak měsíc (přeci to byla velmi velká vzdálenost). Když tam dorazili uviděli velkou sopku a udivili se jedné věci - na té sopce byla vybudovaná pevnost.
„Veliteli,“ zeptal se Falionor, „nepřátelé jsou v té pevnosti?“
„Ne, nejsou, ta pevnost patří někomu jinému (pro vaši informaci velitel jel s vojáky).“
„Pojd'te,“ zavolal nějaký trpaslík, „k hoře je to ještě daleko.“
„Tak slyšeli jste toho trpaslíka?!“ řekl velitel, „musíme jít osobně bych ho poslechl, protože tady byl nejspíš víckrát, než já.“
No a tak vyrazili. Asi tak po dvou dnech tvrdého pochodu dorazili na místo bojiště. „Konečně,vydechl.“ Falionor a skácel se na zem.
„Vstávej,“ řekl mu Karmet, „nejseš přece žádná troska, ještě nás čekají přípravy a nakonec bitva.“
„To není zrovna uklidňující,“ řekl Falionor a vstal.
„Všichni lidští vojáci, pojďte sem,“ zakřičel voják, který stál vedle naší dvojice takže to Falionorovi a Karmetovi nebylo moc příjemné.
„Teprve jsme došli a už zas někam musíme jít,“ zaúpěl někdo.
„Úplně s tím chudákem souhlasím,ale i tak tam musíme,“ řekl Karmet. Chvíli po té co tam došli tak velitelé armád začali mluvit:
„Vojáci, vy jste možná pochdovali, ale my jsme museli přemýšlet nad strategií a také jsme ji vymysleli, takže v první linii budou kopiníci, protože máme z důvěryhodných zdrojů, že nepřátelé mají jízdu, za kopiníky půjde naše jízda, pak promixovaná linie vojáků se zbraněmi na blízko, za nimi s vrhacími zbraněmi a úplně na konci vojáci s dalekonosnými zbraněmi, jestli se ptáte, kde jsou mágové tak ti budou mezi 3.-5. linií“ (podrobněji to radši nebudu rozvádět bylo to přeci jenom o dost složitější). Potom, co skončilo strategické rozmišťování armády, šli na místo, které bylo vyhrazeno pro jednotky, se kterými přišli, tak si rozbalili svoje věci, tak ulehli a začali si povídat:
„Těšíš se na bitku,“ změnil téma Karmet.
„Co je, ty se tam snad těšíš?“ podivil se Falionor.
„Celkem i jo budu dělat konečně něco užitečnýho, mít možnost proslavit se a další skvělé věci.“
„Ty seš divnej, já nevím co bych dal za to abych mohl být zpátky doma a makat.“
„Hold každej je jinej a to nezměníš.“
„To máš pravdu.“
„Nechte toho, vy dvě hrdličky, tady někdo chce spát!“ zakřičel někdo z druhé strany tábora.
„Hele, sám drž hubu!“ zakřičel na něj Falionor.
Hele, chceš se prát?“
„Klidně.“
„Tak jo, pojď.“ A na to už byli oba dva na nohou a odněkud se ozvalo:
„Hele slečny, nemůžete si to nechat na ráno?“
„Drž klapačku!“ zařvali na něj oba naráz.
„Připravenej?“ zeptal se Falionor.
„Tak sem se už narodil,“ odpověděl mu jeho protivník. Falionor zaútočil jako první a chtěl ho praštit do břicha, ale to mu vykryl kopnutím do ruky. Pak ovšem přišlo něco nečekaného, voják s,e kterým Faloinor bojoval, někam odběhl a za chvíli se vrátil se svým obouručním mečem, takže Falionor neváhal a vzal si palcát i se štítem.
„Tak uvidíme, jak se umíš prát se zbraní v ruce,“ a pak zaútočil se svým mečem po Falionorově hlavě, ale Falionor to naštěstí dokázal vykrýt štítem i když potom málem spadl.
„Co je, neumíš mě ani zabít?“ vysmíval se mu Falionor.
„Ale umím, ale nechcu, abys zemřel tak rychle,“ zněla odpověď. Pak zaútočil Falionor, zaútočil mu na ruce, protože se mu pokoušel vyrazit zbraň z rukou, ale nepovedlo se mu to, takže dal příležitost svému protivníkovi, který se napřáhl, aby Falionora rozsekl, ale jak se napřáhl uviděl Falionor svoji šanci a hned ji využil. Praštil ho štítem do břicha a hned na to ho praštil palcátem do obličeje, takže se jeho protivník skácel k zemi (jestli se divít,e jak to že se skácel tak někoho požádejte, ať vás praští palcátem do obličeje, ale jestli se divíte, že mu nezlomil vaz, tak to je tím,že vojáci spí ve své zbroji).
„Tak co, jaký to je? A tu hrdličku odvoláš!“ vysmíval se mu Falionor a potom co to dořekl ho začal mlátit hlava nehlava.
„Co je to tady za povyk?!“ vykřikl nejspíš jeden z velitelů, alespoň to tak vypadalo.
„Vojáku, proč držíte tu zbraň a proč je ten druhý voják v kaluži krve?!“
„No šéfe, já sem uklouzl na kámošův palcát a on mi pomohl vstát a pak si vzal palcát, ale jako bych neměl dost smůly uklouzl sem ve svý krvi.“
„No zní to nepravděpodobně, ale řešit to budem později!“
„Máš štěstí, že todlens to byl jeden z nejhloupějších velitelů, protože kdyby to on nebyl kdo přišel tak bys měl průser, ale nemysli si, že to bylo z laskavosti já se ti někdy pomstím a ty budeš prosit o odpuštění.“
„Jasně,“ odpověděl mu jízlivě Falionor a šel konečně spát.Ráno když se probudil,tedy spíš, když ho probudili, šel se najíst, i když by se té břečce nedalo říkat jídlo.
„Co to je?“ zeptal se někdo znechuceně před Falionorem.
„Podle mě je to cosi s čímsi,“ řekl pro změnu někdo před Falionorem a hned za tím se ozvalo hlasité:
„AU!“ Pak spustil kuchař, nebo spíš by to mněl být kuchař, ale jídlo vypadalo, že si ho takhle přivezli s sebou a ještě k tomu nebylo tepelně upravené:
„Co si to dovoluješ? Já se tady s tím kuchtím a tohle má být vděk? Jestli chcete běžte se najíst jinam a nebo běžte vařit místo mě!“
„Jo, jo, já to myslel jen tak ze srandy, fakt já to nemyslel zle,“ říkal velmi ustrašeným hlasem.
Po jídle se šli dělat přípravy. Falionor s Karmetem byli přiděleni na vykopávky (ne archeologické) a tam bylo pořádné práce, naše dvojice mělo ovšem velikou smůlu, protože museli jít kopat (jestli si myslíte, že na vykopávkách se jenom kope jste na omylu, protože se tam musí sehnat stromy na bodce do příkopů nebo vodu, uvažovalo se i nad lávou, ale na celé sopce je postavená pevnost).
„Musíte kopat hodně hluboko, jak to vám řeknu potom, protože než se tam prokopete bude to trvat hodně dlouho a pro vaši informaci nebude to jenom hodně do hloubky, ale i do šířky.“
„A proč to nemůžou udělat kouzelníci, mágové a podobná havěť?“ zeptal se Karmet. „Protože,“ odpovídal velící výkopu , „ti budou potřebovat dost sil na bitvu a už žádné otázky a makat!“
„Ano, pane,“ odpověděli všichni sborově a začali kopat. A velitel výkopu měl pravdu, kopali opravdu velmi hluboko a hodně široko, nebudu Vám radši říkat jak, protože byste mi nevěřili. Asi tak v 22:55 skončili a to byli teprve v půlce, i když i ta byla dost velká.
„Končíme,“ ozvalo se, „zítra budete dělat něco jinýho abyste se vystřídali, protože nechceme abyste si stěžovali, že oni dělali něco lehčího a teď rozchod!“
„Sem úplně, ale úplně mrtvej,“ řekl Karmet, „ta příprava je o dost těžší než sem si myslel.“
„To mi povídej, odpovídal mu Falionor, ty máš lepší kondičku než já, já sem veliká troska.“
„Nestěžuj si a pojď!“ Jen co došli na své stanoviště padli únavou a to doslova. A ráno to pokračovalo, sice už nekopali, ale i tak to bylo velmi namáhavé. Po 2,5 měsících už měli všechny přípravy hotovy a přibyly další armády, třeba orkové kteří patřili k frakci Varafakovci (Varafak je jejich bůh.... víc už vážně nevím) a to nebylo všechno, a nakonec přišla i nepřátelská armáda a ta byla o hodně větší než jejich, ale nejhorší bylo, že tam byli nemrtví, takže jejich armáda bude moct růst.
„Vidíš to?“ zeptal se někdo Falionora, „Jestli máme bojovat proti tomuhle, tak ochraňuj nás bohové.“ Náhle přistoupil jeden z orků a řekl:
„Neboj se, i když zemřeme bude o nás alespoň spousta slavných míst.“
„No jo, ale já se bojím smrti,“ odpověděl.
„Stejnak každý musí zemřít.“
„Ale já bych tu ještě rád zůstal.“ Falionor náhle za sebou něco uslyšel, takové tiché sakra, a hned, jak to uslyšel, tak se otočil a uviděl tam nejpravděpodobněji skřetího zvěda.
„Hele kámo,“ říkal ten skřet, „když budeš mlčet tak tě naše armáda ušetří.“
„Tak jo budu mlčet,“ řekl mu Falionor a praštil ho do obličeje.
„Kašlu na tebe,“ řekl ten zvěd, vytáhl dýku a málem zabil orka, kdyby ho Falionor nepraštil znovam, a to už se otočil i ork.
„Tak zabít bys mě chtěl zezadu, uvidíme, ale já tě dřív stihnu zabít zepředu!“ zakřičel směrem ke skřetovi. Vytasil svůj obouruční široký meč a udělal ze zvěda dvě poloviny, a pak se obrátil směrem k Falionorovi.
„Člověče, děkuji ti, že jsi mi zachránil život a na to ti nikdy nezapomenu, a proto ti daruji tento amulet,“ řekl a odešel.
„To by mě zajímalo, co to dělá,“ zabrumlal si k sobě Falionor a nasadil si ten amulet.
„Hej, ty tam,“ zakřičel na něj někdo, „pojď sem!“
„Jasně už jdu,“ odpověděl. Když tam došel, řekl mu někdo na protějším konci stanu:
„Vojáku, byl jsii vybrán, že budeš dělat posla mezi prapory.“
„Takže se nebudu bít?“
„Ale budeš, zprávy ti budeme posílat telepaticky.“
„A to byste to nemohli posílat těm, kterým to mám doručit?“
„Ne, to by bylo moc velké riziko.“
„A u mě nebude?“
„Na tebe se nebudou zaměřovat nepřátelští mágové.“
„Aha, pane, děkuji pane.“
„A teď jdi vojáku.“
„Ano pane!“ Jen co došel na své stanoviště řekl Karmetovi:
„Ty jo, já budu dělat posla, to je hovadina co?“
„No, to teda je a proč to dávají tobě?“
„Nevím, proč zrovna já, ale asi se dost naběhám.“
„A proč to nedaj mágům?“
„Páč na mě se prej nebudou zaměřovat, nebo co.“
„Tak to teda máš vážně dobrý.“
„To jo.“
„Hej, vy dva, pojďte nám pomoc!“ zařval na ně voják vzdálený 600m.
„A s čím?“ zařvali na oplátku na něj.
„Spravit tenhle katapult, je rozbitej, ale to vám asi došlo.“
„A proč my, proč ne někdo jinej?“
„To je jedno, nebo snad ne?“
„Hmm, je.“
„Tak pojďte.“ Tak tedy šli.
„Co jste s tím provedli?“ zeptali se když došli.
Víte, jak tady byla ta chlastačka,“ začal odpovídat jeden voják, „tak jsme si hráli s katapultem a trošku ho rozbili.“
„Hele, Franto, řekni to.“
„A co by měl říct?“ zeptal se Karmet.
„Ale, že jsme včera chtěli vypálit katapultem sud s něčím, tím něco myslím jídlo který nám dávají jíst, a nemohli jsme se trefit na katapult, tak jsme si řekli, že ho snížíme a takhle to dopadlo.“
„A máte plány?“ zeptal se Falionor, „a nějakýho technika, já se v těhlech věcech nevyznám.“
„Plány máme a technik jsem já,“ ozval se někde ze zpoda pisklavý pronikavý hlásek, „a měli bychom se pustit do opravování, kámoši už nakradli materiál takže vzhůru do práce!“ No, a pustili se do práce.
Trvalo jim to celkem dost dlouho opravit, nebo spíš udělat, protože ten katapult byl v tak dezolátním stavu, že to nešlo opravit.
„Heuréka,“ zapištěl ten gnom když večer skončili, „děkuji vám a tady máte svoji odměnu,“ řekl a podal jim takové dlouhé červené svíčky. „Používá se to tak, že to zapálíte a hodíte do nepřátelské linie.“
„A co to dělá?“ zeptali se Karmet a Falionor naráz.
„BUM!,“ zapištěl a už byl pryč.
„To nechápu,“ řekl Falionor.
„To nemusíš,“ odpověděl mu Karmet.
„Máš recht.“
„To teda mám,“ řekl a v tomhle duchu pokračovali celý večer. Po dvou týdnech se už zformovala celá armáda na obou stranách a výsledek byl takový: Strana (ta Falionorova) nejspíše dobra (jestli se divíte, že píši nejpravděpodobněji, tak se nedivte, protože ani nevíte, jaký věci se tam pořádně děly) měla cca 600 000 vojáků a nepřátelská armáda měla přibližně 1 500 000 vojáků, z toho se asi 900 000 dalo zabít jedním seknutím (jedná se totiž o nižší nemrtvé), takže to bylo celkem vyrovnané a neříkejte, že ne.
Už se konečně schylovalo k bitvě. Po strašně dlouhém čekáním to tady bylo a Falionor byl jedním z těch, kdo se netěšili, ale za to Karmet se nemohl dočkat.
„Nechápu jak se do tý bitvy můžeš těšit, vždyť je velká pravděpodobnost, že zemřeme,“ zašeptal Falionor Karmetovi, protože všude bylo zlověstné ticho, které bývá před velkými bitvami.
„No a, mně to nevadí, konečně dávám svému životu nějaký smysl,“ zašeptal mu nazpátek Karmet.
„Tobě se to řekne.“
„Jo, řekne se mi to nádherně.“ A pak to začalo, někdo z jejich armády vystřelil šíp na nepřítele, ale než se to pořádně začlo, uslyšeli rohy směrem od sopečné pevnosti, a pak z ní vyjel nějaký voják a začal křičet:
„Ve jménu mé rasy, odejděte odsud nebo vás stihne trest za to, že bojujete bez našeho vědomí na naší půdě! Pokud neodejdete do pěti hodin zaútočíme a zničíme vás. Toto je mé varování, příště tak příjemný nebudu.“ Jeho slova na vojáky působila celkem dost a to na obou stranách a dokonce se báli i nemrtví, alespoň to si Falionor myslel, protože se kostlivci třásli, ale to mohlo být i větrem. Velmi zajímavé bylo, že vojáci, když ten muž (Falionor usuzoval z jeho hlasu) říkal své varování, začali ustupovat na svoji stranu.
„Ty jo, nikdy bych nevěřil, že se budu bát někoho chlápka, co na mě křičí a není to moje stará,“ řekl jakýsi trpasličí válečník.
„Sakra, sakra,“ klel jeden z velitelů, který bojoval jako vojáci, protože chtěl dokázat, že je jim roven, „taková skvělá příležitost a ten blb mi ji zkazí.“
Trvalo celkem krátkou dobu než se armáda zase zformovala. Falionor a Karmet byli tentokrát přiděleni jako ochrana mágům. A bitva znovu začala. Asi tak po třech hodinách se ozvalo troubení zase směrem od pevnosti a znovu všichni uslyšeli ten hlas.
„Varovali jsme vás a vy jste našeho varování nedbali, zato teď budete ztrestáni.“ Jen co to, dořekl vystřelila od nich salva šípů, ale ty šípy nejspíše nebyli normální, protože odolávali veškeré magii kterou na ni mágové všech armád sesílali. Jeden ze šípů zasáhl mága, který stál vedle Falionora. Ovšem místo toho, aby zemřel se na něm rozzářily runy a začal říkat hlubokým hlasem:
„Vy bídní červi, neuposlechli jste naše varování a zato teď zemřete.“
„Sakra, zasáhl ho runový šíp,“ řekl jiný čaroděj. „A ty tam nekoukej tak blbě a zab ho!“ řekl Falionorovi a ten uposlechl. Nejdříve se ohnal po mágovi palcátem, ale čaroděj uhnul, ovšem velmi nešikovně, takže ho Falionor lehce sprovodil ze světa.
„Co to probůh bylo?“ řekl Karmet.
„Runový šíp,“ odpovídal mu jeden z jeho chráněnců, „ovládne toho, koho zasáhne, ale moc se nepoužívají, protože je nikdo neumí pořádně ovládnout, ale já se nebojím ani tak těch šípů, spíš těch kteří je ovládají...“ Víc už toho nedokázal říct, protože se mu objevil v hlavě šíp. Už k nim začali přicházet nepřátelští vojáci. Na Falionora se vrhli tři kostlivci a dva skřetí lehkooděnci. Karmet to měl ovšem horší, protože se na něj tři ghúlové, jeden skřetí těžkooděnec a jeden lidský kopiník.
Ale teď zpátky k Falionorovi, ten nejdřív odpálil lebku jednomu kostlivci a zničil páteř druhému. A pak na něj zaútočil mečem ten skřet, přesněji chtěl mu useknout zápěstí s palcátem. Naštěstí byl Falionor rychlejší a rozrazil mu lebku, ale měl také smůlu, protože ho kostlivec bolestivě sekl do ruky se štítem, i když měl Falionor zase štěstí, protože mu to nic vážnějšího neudělalo. V tom se Falionor rozzlobil, kopl kostlivce do pánve a hned na to ho praštil palcátem směrem dolů, takže ho roztříštil. Falionor usuzoval, že si Karmet vedl o něco lépe, protože když Falionor zničil toho kostlivce přiběhl k němu Karmet a řekl mu:
„Nechceš pomoc?“
„Ne, dík už to mám hotový,“ odpověděl mu. Najednou se Falionorovi rozezněl v hlavě jakýsi hlas:
„Kde jsi, posle?“
„U mágské jednotky pane. Hmm, to není dobré, ale budiž, musíš jít k oddílu Illic Portus a řekni jednomu z našich velitelů který se jmenuje Proditor Silentium ať si nehraje na vojáka a poslechne mé rozkazy, které ti teď řeknu,“ poté, co mu je řekl se Falionor zeptal: „Pane, kde se Illic Portus nacházejí?“
„Asi půl míle od tebe, uvidíš jejich vlajku, která má ve znaku loď v bouři, pak hledej těžkooděné vojáky, kteří nebojují tak zamiř k nim tam by měl být,“ zněla odpověď. „Karmete,“ zavolal Falionor, „pohlídáš to tady za mě? Já musím splnit jednu povinnost.“
„Klidně,“ odpověděl a při tom zabil nepřátelského lidského vojáka.
A tak se Falionor rozběhl, chvíli to sice trvalo, ale nakonec tam doběhl dokonce i za velitelem Silentiem.
„Pane,“ začal Falionor,“mám vám říct instrukce ohledně bojové strategie oddílu Illic Portus.“
„Tak mluv,“ odpověděl, a tak mu Falionor řekl ty instrukce a náhle potom Falionor něco zaslechl:
„Děkuji ti za tvé informace, Gryposi, jsou nám jako vždy k užitku a teď je mať ještě víc, protože tohle byl jeden z nejlepších fíglů, oni si totiž myslí, že si doopravdy jeden z jejich velitelů.“
„Vy se jmenujete Grypos, pane?“
„Cože, proč si to myslíš?“ ohradil se.
„Slyšel jsem takový hlas, který mluvil k vám, a něco z jeho slov naznačovalo, že jste zrádce.“
„Tak teď poznej pravdu smrtelníče,“ řekl o poznání hlubším hlasem. „Já jsem nikoho nezradil, nikdy jsem ani k vám nepatřil, já nejsem Proditor Silentium, ale jmenuji se Grypos Tenebrosus a patřím k armádě, která s vámi bojuje, a její základna je v pevnosti, ale teď zemřeš.“
„Ovšem ještě před tím, než stačil vytasit zbraň, probodala ho vlastní stráž, a pak zpoza ní vystoupil mág a řekl:
„Věděli jsme, že mezi sebou máme zrádce.“
„A jak jste zjistil kdo to je?“ zeptal se ho Falionor.
„Velkým štěstím a také díky bohům. Přesněji jsem pátral v našich řadách po nějakých podivných kouzlech a neobvyklých magických štítech, a tak jsem ho objevil, ale nebýt tebe, tak by ještě žil a já by sem si nebyl jist, že je skutečný zrádce.“
„A jaké podivné kouzlo jste u něm našel?“
„Na něm přesně ne, ale na jeho stráži bylo sesláno kouzlo ovládnutí, kdybych tě neslyšel, jak odhaluješ, kdo je, ani bych se nepokusil zničit to kouzlo.“
„Aha, děkuji za objasnění, ale radši se vrátím do boje, samozřejmě jen co to oznámím těm, kteří jsou trošku výš.“ A pak kontaktoval svého nadřízeného, se kterým věděl, jak se spojit.“
„Pane, odhalil jsem zrádce a ten byl následně eliminován.“
„A kdo to byl? Proditor Silentium, můj pane. Opravdu? Do něj bych to neřekl, ale to je jedno, teď musíš jít za Varafokvci, musíš zjistit, co se tam děje, slyšel jsem, že tam neprobíhá bitva. A pro tvoji informaci jsou asi půl míle od tebe na sever.“
„Pane, to tam mám jít sám?“
„Ne, počkej chvíli, zařídím to.“A pak Falinor začal podivně mluvit:
„Vojáci, hovořím k vám skrze svého posla a poroučím vám, abyste mu pomohli, část z vás půjde s mým poslem. Skončil jsem.“ Potom co velitel řekl „skončil jsem“, cítil Falionor, jak ho opustila cizí přítomnost.
„Tak slyšeli jste velitele,“ řekl, „pojďte!“ A tak se rozběhli.
Hned potom, co tam doběhli, uslyšeli zajímavou konverzaci (zajímavou kvůli tomu, že by tady měla být bitva).
„...ale proč bratře spolu musíme bojovat? Vždyť jsme stejná rasa, dokonce jsme i stejné víry,“ říkal jeden ork, nejspíše varafakovec ( Falinor usuzoval z oblečení, na které u nich byl zvyklý).
„Protože,“ říkal ten urdarovec, „jsme dali své slovo a to platí.“
„Varafakužel jsme dali i my své slovo.“
„Litujeme vašich padlých a nechť jejich duše dojdou k Urdarovi,“ řekl druhý z orků.
„I my litujeme vašich padlých a doufáme, že duše padlých dojdou k Varafakově armádě, kde budou čekat na poslední bitvu.“ A pak to začalo. Falinor slýchával, že jednou nastane konec světa, ale nedokázal si představit něco horšího než bylo teď. Nejdříve zaútočil jeden urdarovec. Vyskočil s napřáhnutým kladivem a doslova rozmáčkl jednoho varafokovce. Falinor uviděl jak se jednomu varafakovci doslova spekla zbroj s kůží, ale ten (i když cítil úplná muka) ještě stačil zabít svého vraha a dva urdarovce.
„Tak pojďte,“ říkal Falionor ustrašeným, pisklavým hláskem. A tak se na ně vrhli. Po chvíli boje si Falionor všiml mágů, kteří stáli opodál, ale způsobovali velké ztráty na Falionorově straně, a pak vykřikl na své spolubojovníky:
„Hej, část pojďte se mnou zneškodnit támhle ty mágy, tím je hodně oslabíme, takže ty a vás deset pojďte se mnou.“ A najednou se ozval Falionorovi velmi známý hlas:
„Falionore, počkej chvíli, jdu s váma.“ Karmete, co tady děláš? Neměl jsi být s těma mágama?“
„Taky tady s něma jsem.“
„Tak jo, pojďte za mnou,“ řekl Falionor. Zrovna, když se na ně hnali, tak najednou slunce přestalo svítit.
„Pitomý kouzla,“ řekl někdo nalevo od Karmeta. Najednou Falionor řekl:
„Hej, je tu nějakej mág poblíž?“
„Jo, tady jsem,“ řekl mág, který byl před ním, „co potřebuješ?“
„Mám tady svíčku tak potřebuji, abys ji zapálil.“ Potom si dal Falinor na záda a vytáhl tu červenou svíčku a pak uslyšel zabrumlání v nesrozumitelném jazyce. Hned na to Falionor držel v ruce hořící svíčkua vykřikl:
„Na ně!“ a rozběhl se. Sice měli malé světlo, ale i to stačilo. Bohužel měl Falionor smůlu (vlastně štěstí, ale to se dozvíte za chvíli), protože při běhu zakopl, svíčku neudržel a ta vyletěla do nepřátelských linií. Falionor ještě ani nestačil říct nadávku, kterou měl právě na jazyku, když ta domnělá svíčka vybouchla.
Najednou bylo zase světlo.Výbuch musel mága zabít. Po výbuchu je začali porážet, protože už nepřátelé neměli mágy, zato oni ano. Vlastně vyhrávali, dokud druhé stranmě nepřišli posily.
Nebyli to sice nějak zvlášť velké posily, ale dokázali to vyrovnat svojí mocí. Falionor v nich poznal jednoho urdarovce s ještě masivnější zbrojí a větším kladivem. V druhém poznal trpasličího válečníka, který měl sice také masivní zbroj, ovšem ne tak jako ten urdarovec (díky tomu byl určitě obratnější), měl dvě dvoubřitvé sekyry, které byly od krve, ale ne tolik jako on. Třetí byl v modrém rouchu s pláštěm a s kápí (kápi měl nasazenou) a také měl trojzubec v ruce ( Falionor usuzoval, že to byl nějaký mág). Čtvrtý měl na sobě bílý plášť s kápí, kápi měl nasazenou, k tomu měl na sobě bílé brnění, ne moc masivní, spíše udělané tak, aby poskytovalo obranu, ale aby měl majitel co možno, žádné omezení v pohybu. V levé ruce měl zvláštní krátký meč a v pravé měl malou kuš, která sice nevypadala nějak nebezpečně, ale určitě byla. A pátý také oblečen v plášti s kápí (nečekaně nasazenou), i když ty byli v černé barvě. Měl černou, středně masivní, zbroj, která byla zdobená ( Falionor si nestačil všimnout jak). V ruce měl stříbrný meč celý od krve, na zádech černý luk s toulcem nejrůznějších šípů. Falionor si také všiml ( po nějakém slovu toho posledního), že to byl ten, který zabránil prvnímu střetu. Jak jsem už naznačil, jestli si Falionor myslel, že tamto bylo horší než konec světa, tak nevědě,l kam zařadit tohle. Karmet, Falionor a jejich tlupa se sice snažili, co mohli, ale byli velmi rychle masakrováni nově příchozími a urdarovci. Ten, který podle Falionora vypadal, jak urdarovec právě zabíjel skupinu varafakovců. Přitom uviděl, že se moc nekryje a že by ho mohl, když ne zabít tak alespoň na chvíli vyřadit. A tak zařval, rozběhl se, vyskočil a těsně před tím než ho praštil vykřikl:
„ZA KRÁLE A MOJI VLAST!“ Ork se překvapením otočil a pak když byl praštěn se skácel k zemi. Falionor byl překvapen, že mu to vyšlo. Najednou se mu uvnitř hlavy rozezněl hlas:
„To sji neměl dělat. Proto za to teď zaplatíš.“ Potom, co to dořekl Falionorov,i začala krev zamrzávat v žilách. Skácel se k zemi.
„Počkej,“ uslyšel před sebou drsný hlas,“ nechci, abys ho zabil, můžeme ho vyslechnout.“ „Tak jo,“ odsekl ten co ho málem zabil, Po chvíli Falionor zavřel oči. Aby se probudil v nějakém stanu na zemi.
„Vítej mezi živými,“ uslyšel Karmetův hlas a když se pootočil dokonce ho i uviděl.
„Co se stalo?“ zeptal se.
„Zajali nás,“ odvětil Karmet.
„To je celý?“ zeptal se.
„Ano,“ zněla odpověď.
„Spíš ano“, uslyšeli všichni hlas, a Falionorovi připomněl hlas, který už nechtěl slyšet. Do stanu vkročilo těch pět, co bojovali proti Falionorovi a jeho skupině.
„Co chcete?“ zeptal se nějaký ork v rohu. „Budeme vás vyslýchat a začneme tady tímhle,“ řekl trpaslík odvlekl Karmeta k tomu mágovi. Vypadalo to velmi podivně, čaroděj k němu přikročil tak, že se mu mohl Karmet podívat do tváře a rozeznat každý detail. Potom kouzelník začal odříkávat slova, kterým Falionor nerozumněl. Za chvíli se z Falionora začala linout stříbrnorudá záře směrem k mágovi. Po nějaké době Karmet spadl. Takhle to pokračovalo s každým až konečně na Falionora přišla řada.
„Uvidíme co, se dozvíme od tebe,“ zašeptal mu ten v bílém. Pak se opakovalo něco podobného jako u jeho kolegů, ale jenom ze začátku. V té době, kdy by se měla z něj linout záře, ucítil ohromující bolest a ta byla tak velká, že upadl do bezvědomí. Po té, co se probral, slyšel, jak si nejspíš těch pět povídalo:
„Takže ty mi teď říkáš, že se z něj nemůžeš nic dozvědět?“
„Ano.“
„A to to kouzlo nemůžeš nějak obejít?“
„Mohu, ale tím bych ho zabil. Nejspíš má magický artefakt, který ho částečně chrání proti magii a podle toho co jsem zjistil z povahy toho artefaktu, nemůžeme ho sundat bez svolení majitele.“
„Hele, už se probírá,“ řekl ten v černém a pak řekl Falionorovi: „Kdo jsi?“
„Jsem voják,“ odpověděl.
„Jenom to? Od tvých přátel jsem se dozvěděl, že si něco jako posel a proto chceme vědět všechno co víš.“
„Já nic nevím, opravdu.“
„Jseš si jistý,“ říkal mu ten trpaslík.
„Vrátíme se asi za hodinu, a pak nám řekni vše, co víš, jinak zabijeme všechny tvé přátele“. Hned po tom, co odešli, řekl jeden z nich (tím myslím jeden z těch uvězněných):
„Tak co budeme dělat?“
„Nechali nám zbraně, můžeme bojovat,“ odpověděl mu varafakovec v rohu stanu.
„A ty si myslíš, že nás nechali nehlídané a bez magické ochrany?“ namítl mág. V tom se do celé věci vložil Karmet.
„Hele, říkali, že Falionor má něco, co částečně pohlcuje magii, a já mám jednu skvělou věc, s kterou se můžeme vypořádat se strážemi.“
„To není špatný nápad, to by mohlo vyjít,“ řekl někdo a pak se k němu začali přidávat další, jenom Falionor něco namítl:
„Takže, jestli to dobře chápu, tak já půjdu první, abych první zemřel?“
„Tak nějak,“ odpověděl mu Karmet se smíchem. Falionor vstal, a vyšel ze stanu, ale kousek před tím, než odešel, cítil jak do něj něco vstupuje, a usoudil, že to je magická ochrana. Šli, ze začátku obezřetně, ale po nějaké době už tak obezřetní nebyli, protože vůbec nikoho nepotkali, takže pro ně byl velilký šok, když od nikud na ně vyskočili vojáci.
„Mysleli jsme si, že to uděláte,“ řekl modrý mág chvíli potom, co vystoupil od nikud. Za ním vyšel ten v černém a rozkázal svým vojákům:
„Ty, ty a vás osm půjdete s nimi a doprovodíte je do pevnosti!“
„Ano pane!“ odpověděli mu, a hned pobídli Falionora a jeho tlupu.
„My nejsme v pevnosti?“ zeptal se někdo.
„Ne, nejsme,“ odpověděl ostře jeden z vojáků.
Chvíli potom, co vyšli z nepřátelského tábora, Karmet praštil jednoho z vojáků loktem do trojúhelníku co největší silou a hned na to vytasil kladivo (pořád je nechali ozbrojené). Ostatní využili zmatku a tasili zbraně, tedy až na Falionora, protože ten využil okamžiku překvapení tak, že začal škrtit nepřátelského ozbrojence před sebou a přitom mu řval do ucha:
„Tady máš ty, parchante!“ Chvíli potom co Falionor zabil nepřítele Karmet vytáhl svíčku a přitom zakřičel:
„Zapalte ji někdo!“ Hned co dokřičel přiběhl k němu kouzelník a zapálil ji. Karmet s ní hodil a při tom řekl:
„Promiňte, ale dneska mám výbušnou povahu.“ Voják ji chytil do ruky a řekl:
„Buďto tě nechápu, a nebo je to úplná hovadina,“ a jen co to dořekl, svíčka mu vybouchla v ruce. Na Falionora dopadlo něčí oko.
„Kdyby to nebyli zrádci, na místě bych vás zabil,“ řekl hlas, který se podobal válečníku v černém.
„Tohle se nám stává nějak moc často,“ zanaříkal si Falionor.
„Takže co? Propustíte nás?“ snažil se někdo z skupinky využít situaci.
„Ne, nepustíme vás, ale ani vás nezabijeme,“ zněla odpověď a chvíli plula ve vzduchu než si ostatní uvědomily jak zněla.
„A co tedy s námi uděláte?“ zeptal se ork, který pevně sevřel svůj obouruční meč.
„Nejspíše budete uvězněni, dokud se nerozhodne co s vámi uděláme.“ A když chtěl někdo něco namítnou,t tak se na ně vrhli nemrtví válečníci. Karmet se naklonil k Falionorovi a řekl mu:
„Máš pravdu, tohle se nám stává nějak moc často.“ Náhle zakřičel jeden nemrtvý nějaká slova:
„Jmenuji Maredgon Nestor a jsem nejvyšší služebník Árona Seflera, vládce nemrtvých, a jeho jménem vám vzkazuji toto, vzdejte se a možná budete ušetřeni! Jestli se ovšem nevzdáte, tak vás zničíme tak, že z vás nezbyde ani prach, a z toho prachu vás vzkřísíme, prohlédneme si vaše vzpomínky a díky nim pošleme vaše těla, aby zabila vaši rodinu a přátele!“
„Uděláte z nás nemrtvé tak, či onak a já zemřu radši čestně v boji, než abych se vám vydal na milost a nemilost,“ zakřičel Falionor a asi se ze všech nejvíce divil, co to řekl, a jak to, že to ví.
„Jak už sem řekl,“ řekl ten Nestor, „jestli si vyberete tuto cestu zabijeme vás a já si tě vyhledám člověče a až tě zabiji pochutnám si na tvých vnitřnostech i na tvé rodině.“
„To je mi jedno!“ zakřičel Falionor (ve skutečnosti mu to opravdu bylo jedno, protože jeho rodiče už zemřeli a zbytek rodiny vůbec neznal).
Po této výměně názorů nastala krutá řež. Sice jim přiběhly posily, ale nemrtvých bylo mnoho a k tomu si ta třetí armáda (tam kde byl na začátku Falionor) myslela, že znovu započal boj a přidali se. Falionor ale nebojoval, bál se aby si ho ten nemrtvý nenašel a nezabil ho. Před Falionorem se začali všichni rozestupovat a jeho obavy se vyplnily, před ním stál Maredgon Nestor a sálala z něho podivná aura strachu a říkal mu do ucha:
„Netvař se tak udiveně, vždyť sem ti říkal, že si tě najdu.“ A ten nejvyšší služebník Árona Seflera zaútočil svým dlouhým jednoručním mečem. Tu ránu Falionor jen tak tak vykryl. S další ranou a další, bylo pro Falionora čím dál těžší bránit se, sice se taky párkrát ohnal palcátem, ale buď mu to jeho protivník vykryl, a nebo se palcát odrazil od jeho velmi dobré (a na nemrtvého velmi udržované) zbroje. Falionor mu celý zadýchaný plivl do tváře. Reakce byla trochu mírnější než očekával:
„To si tak unavený, že mi musíš plivat do tváře, ty zbabělče?“ Pro obyčejného člověka by nebylo urážející toto slova, ale Falionor byl voják a pro něj to byla ta nejtěžší urážka jakou kdy slyšel (z toho můžete lehce usoudit, že Falionor moc dlouho nepobýval ve městě, protože tam byli daleko horší).
„Neříkej mi zbabělče!“ zakřičel Falionor a doslova hořel vztekem. Pozdvihl svůj jednoruční palcát, který také hořel a k tomu kolem něj byla elektrická aura (doufám, že jste pochopili,že tento stav byl způsoben magicky a ve Falionorově amuletu bylo spousta magie. U těchto typů amuletů lze jejich magie použít buď ve velmi kritické situaci anebo když je majitel velmi rozhněvaný) .
„Co je, zbabělec mě chce zabít?“ vysmíval se mu jeho sok.
„Tady máš ty....,“ víc už nestačil říct, protože ho udeřil.
„Co to?“ stačil říct Maredgon než se rozpadl na prach. Potom, co z toho služebníka zbyl jenom již řečený prach, udeřila do všech stran silná tlaková vlna, která odhodila Falionora tak, že po dopadu upadl do bezvědomí. Falinor se potácel až na kraji smrti.
Po probuzení viděl Falionor neznámou tvář, usoudil, že to byl nějaký léčitel.
„Vstávej hochu,“ říkal ten léčitel ve kterém Falionor začal rozpoznávat elfské rysy, „dal jsi mi hodně zabrat.“ Falionor tedy vstal a zeptal se:
„Jak skončila bitva?“ Kněz se na něj významně zadíval a odpověděl mu:
„Sice jsme prohráli, ale vůbec mi to nevadí, ale jestli to chceš tolik vědět, tak ti teď říkám, vyhráli válečníci z pevnosti, tebe i tvé nějaké spolubojovníky sem přinesli a řekli o tobě, že jsi zničil druhého nejmocnějšího nemrtvého v celých dějnách.“
Potom Falionor vyšel ze stanu a uviděl tam obrovskou spoušť. Po chvilce k němu přišel Karmet a řekl mu:
„To je spoušť, viď?“
„To je,“ odpověděl mu.
Náhle se u Falionora objevilo těch pět cvoků.
„Prokázal jsi nám velikou službu,“ říkali jednohlasně, a za to tě odměníme,“ a začali čarovat. Po dokončení zaklínadla mu řekli:
„Teď nám podej svůj palcát a ten amulet,“ a Falionor jim jako v očarování ty věci podal. Po té zase začali kouzlit, až ten palcát pohltil ten amulet.
„Tady máš,“řekli mu a hned potom dodali: „Tvé zbrani jsme dali moc částečně pohlcovat magii, sice to bylo za cenu amuletu, ale teď z té energie budeš moc kouzlit, a to první kouzlo, které jsme seslali na tebe, to bylo kouzlo nesmrtelnosti,“ řekli mu a odešli.


Po 30 letech.....


Falionor zrovna obdělával pole, když k němu přijeli vojáci na koních, a ten v čele byl nejspíš nějaký generál, Falionor mohl být také generál, ale nechtěl a na odůvodnění řekl:
„Nemám pro to buňky.“ A teď ten generál k němu kráčel a řekl mu do tváře:
„Vůbec ses nezměnil Falionore,“ a když to dořekl sundal si svoji helmu. Falionor toho muže náhle poznal a řekl mu:
„Nazdar Karmete ty ses hodně změnil, už bych tě málem nepoznal.“
Karmet se zasmál a Falionor mu řekl:
„Nepůjdeš dovnitř, zavzpomínat na starý časy?“
„Klidně, odpověděl mu Karmet.
Konec