Nokturno.net / tvorba / dílko

Sedím a přemýšlím.
Ruce se mi neklidně míhají nad prací v klíně. Tak nějak líně...Pozorují mě. ONI. Den za dnem kladou otázky. Někdy i čekají odpověď.A já??? Mám v hlavě jen Tebe. Tebe v tisíce odrazech světla. Tebe. Pohravám si s tím slovem na jazyku. Jak krásně zní. Tebe. Nebe.
Škoda, že ho tu není moc vidět.Určitě je modré a nežně blankytné jako Tvoje oči tenkrát to léto.Mé srdce se Ti tou minutou vydalo napospas.Usmívám se. Mou radost ONI nesdílí. Zuby utrhnu nit za uzlíkem a beru do ruky knoflík.Bledě-sladce-něžně-modrý.Nevnímám. Činnost to ryze automatická. Mou mysl zaměstnává snění.Pozor už jdou. Slabě, v dáli z chodby, jsou slyšet kroky.A že jich zase je.Práci schovám pod polštář, ruce složím do klína a potopím se do tvých poměnek
......"Miluješ mě?" ....."Miluju čarokrásná"....... "Napořád?" ....."Navždy, do smrti,napořád"...Jak hladí ta slova ujištění na jizvách v duši, co nosí to malé děvčátko s tělem dospělé ženy.
Vrznutí dvěří. ONI vchází. Mluvíme o Tobě.Usmívají se.Odešli.Jsou pryč...
Bez spěchu vytahuji zpod polštáře svůj poklad a dávám se do práce.
Nevím, proč jsem se to ráno probudila sama.A pak další a další.Slzy.Zkrápějí to co se mi rýsuje v rukách a pomalu dostává tvar.Plakala jsem tolik, že jsem měla pocit že plavu v oceánu.Modrém...Jako Tvoje oči.
Našli mě až ONI a tak jsem tady. Nestěžuju si.Je tu hezky.Vyprávím jim o Tobě a ONI poslouchají. Den za dnem.Měsíc za měsícem.Rok po roce.Jen...ty elektrošoky a injekce mi nedělají dobře na duši.Ale musí to být.Když to vydržím, tak si pro mě přijdeš, říkali.A já vím, že přijdeš.Musíš.Dílo je dokončeno a já v rukou vítězoslavně s láskou držím panenku.Mou první. Voodoo. Jsem šťastná, už brzo...má lásko...už navždy.