ikona.png, 0 kB Nokturno.net / tvorba / dílko

  

+ přidej: dílko | obrázek» přihlásit | zaregistruj se

Sbohem, noci

28.09.09 | Marek Olbrecht, @, další tvorba | 2102 x | vypínač

Mé jméno není důležité, ani můj věk ani mé povolání. Se vším jsem skončil toho dne,kdy jsem se dozvěděl, že mám rakovinu tlustého střeva. Odešel jsem z práce a začal žít v ústraní.
Člověka nemoc hodně změní, začnete si uvědomovat sebe víc, než dřív. Začnete se chovat rozvážně, někdy k údivu okolí, kteří Vás znají úplně jiného. A najednou jakoby proti nim stál někdo jiný. Jako se to stalo mě.
Přišel jsem do práce v den, kdy jsem přinesl i výpověd´, a můj kamarád se mě zeptal: "Co je Ti, moře?"
(Moře bylo označení pro jeho kamarády)
Já odpověděl: "Nic, jsem v pohodě."
On pokračoval:"Takového tě neznám. Není Ti fakt nic."
A já na to:"Věř mi, jsem v klidu."
Usmáli jsme se na sebe a už jsme se o tom dále nebavili. Byli jsme dvojka, já a on. Tolik srandy , co jsem si užil s ním, si už asi nikdy neužiju. A i když to byl jen kamarád, byl jsem št´astný, že jsem se s ním setkal. Když jsem odcházel po směně, už to všichni viděli, a i když jsme si řekli, že si dáme vědět, a možná, že mi psal, to nevím, už jsem se mu nikdy neozval.
Té noci, po mé výpovědi, jsem stál u okna v mém prázdném bytě, a díval se na noční tramvaj odjíždějící z točny u mého domu. Zajímalo mě, co jí na její cestě na konečnou čeká.
V hlavě se mi zčistajasna objevila myšlenka na přepadení, zločiny, a to, kolik asi nevinných lidí bude dnes v noci napadeno. Náhle jsem pocítil touhu něco s tím udělat. Měl jsem v trezoru ve skříni pistoli, bubínkový šestiranný revolver s krátkou hlavní. Během toho, co jsem jej hledal, se má myšlenka změnila v povzbuzující vášeń.
Vedle pistole ležela i stará krabička s nábojemi. Uvažoval jsem, jak dlouho se z ní nestřílelo. Pět, deset let? Došel jsem k názoru, že dlouho. V bubínku bylo přesně šest nábojů, tak, jak to má být. Postupně jsem jeden po druhém vytáhl a otřel je v kapesníku. byly zaprášené. Pak jsem je dal zpět.
Ve skříni mi pohled padl na černý plášt´, který jsem si kdysi koupil jen tak z recese, ale nikdy jsem jej nenosil. A k němu jsem si tehdy kupoval černý klobouk. Ten jsem taky našel, nasadil jsem si jej.
Hm, vypadáš jak fantom, pomyslel jsem si ke svému obrazu v zrcadle.
Pistoli jsem zasunul do pravé kapsy. Byla nesmírně hluboká, ale nakonec jsem dno našel. Na něm jsem pohodlně nechal zbrań a vydal se ke dveřím od bytu. Vyšel jsem ven, zamknul jsem, sjel výtahem do "nuly" a vyšel do noci.
Té noci jsem procházel ulicemi asi dvě hodiny, ale nikde nic. Byla klidná noc, vzhledem k říjnovému počasí příjemně chladila.
Nestalo se nic, nikdo dnes nepotřeboval moji pomoc.
To přišlo až o dvě noci později, kdy jsem šel přes pole za mým domem a v dolní čtvrti, na parkovišti, jsem si všiml dvou stínů, mladých kluků ve věku okolo pětadvaceti, kteří šli za třetím stínem, za mladou blondýnkou, trochu mladší než oni, podle toho, co jsem viděl z dálky, typoval bych její původ někde na Ukrajinu, Rusko.
Ti dva vypadali, že jí chtějí obklíčit, vzdalovali se od sebe, a vypadali, že jí chcou vzít jakoby do kleští. Pak jeden z nich, ten vpravo začal na ní mluvit.
Dívka si jich všimla obou a začla couvat.
Uslyšel jsem od ní něco jako: "Co chcete?"
Ten vpravo, vypadal na to, že je kápo, jí řekl něco ve smyslu bud´ Tebe nebo peníze. V tu chvíli jsem vyrazil k nim. Ten vlevo po ní šáhl, ona se začala bránit, pravý vytasil vystřelovací nůž, jehož špičku směřoval k jejímu výstřihu.
Tehdy jsem se už přiblížil.
"Problém, mládenci?" zeptal jsem se.
Kápo se na mě otočil. "Máš problém?"
Na to jsem mu odpověděl:"Nechte ji být."
Samotnéhomě překvapil klid a chlad, který vycházel z mého hlasu.
Kápo byl taky mírně zaskočen, v jeho očích se objevil záblesk nejistoty.
Ted´ se blížil ten levý.
Kápo znovu začal: "Proč bychom to jako dělali?"
"Proto..."
Ani nevím, jak se mi objevila pistole v ruce, viděl jsem jen prosebný pohled "kápa", když jsem jej střelil do břicha a on se sunul k zemi. Levý chtěl utéct, ale střelil jsem jej do čela. Zhroutil se. Byl na místě mrtvý. Jeho komplic též.
Dívka stála u auta vytřeštěná.
Schoval jsem zbrań a udělal krok k ní.
"Nebojte se," řekl jsem. "Neublížím Vám."
"Vy jste je za-zabil," vykoktala ze sebe.
"Jo, ale Vám to neudělám, chtěli Vás zabít, tohle je moje práce," pronesl jsem.
"Kdo jste? Policajt?"
"Jsem soukromý detektiv,"zalhal jsem.
Teprve ted´ jsem si všiml jejího oblečení. Měla koženou vestu, minisukni a sít´ované podvazky. Vše černé. Zapálila si cigaretu.
Sledoval jsem ji, vypadala na prostitutku.
Po chvíli promluvila. "Dneska mi kšefty moc nejdou, víte?Nemám kam jít."
"Pojd´te ke mně, žiju sám a společnost mi udělá dobře." Sám nevím, co mě to v tu chvíli napadlo, ale pro další můj život to bylo dobře.
Došli jsme domů, zavolal jsem na policii ohledně dvou těl, samozřejmě z telefonní budky a představil jsem se pod jiným jménem, zapsali si "mě" a "já" jim slíbil spolupráci.
Víc jsem se o to nestaral. Dívka se jmenovala Maria, skutečně pocházela z Ukrajiny, a sice z Charkova, druhého největšího města. Zabydlela se u mě a vypadalo to, že se jí u mě líbí. Líbilo se jí se starat o mé pohodlí, můj život se také změnil, najednou jsem začal snít, přestal jsem chodit po nocích jako anděl pomsty a začal jsem žít.
Jednoho večera nalezla při úklidu mého nočního stolku papíry o mé nemoci.
Všiml jsem si, jak tam dřepí a pláče.
"Co se stalo?" ptal jsem se jí.
Ptala se mě, proč jsem jí neřekl o tom, že jsem nemocný, copak ji nemiluju. Miluji tě, řekl jsem jí tehdy, a že jsem nechtěl, at´ si dělá starosti. Té noci jsem byl k ní přitisknutý jako nikdy. Tak jsem jímiloval, až toho večera jsem si uvědomil onu sílu naší lásky. Nespal jsem, a asi o půlnoci se otočila ke mě a pronesla:"Když jsi mě tehdy zachránil, líbil ses mi, vyzařoval z Tebe obrovský klid a charizma, zamilovala jsem se do Tebe a..." chvilku vypadala, že neví, co říct, ale vzápětí navázala:"rozhodla jsem se, že s Tebou budu, ikdybys byl ten poslední chudák na světě, ikdybys byl ten nejpodceńovanější člověk, vybrala bych si Tebe. Jenom Tebe. Zůstanu s Tebou navždy."
Je o pár týdnu později a já ležím na posteli a nemám sílu se hýbat, šel jsem do domácí péče, doktor za mnou jezdí a Maria mi dává léky proti bolesti. Občas zvednu ruku a píšu do deníku slova o ní. Jsem tak rád, že jsem tě potkal, děvuško z dálného pohraničí.


 Přidat komentář 




› Online 1


O nokturnu

Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.

©1999-2019 Skaven

Shrnutí

komentářů: 14751
článků: 557
obrázků: 3652
dílek: 6309
autorů: 860