ikona.png, 0 kB Nokturno.net / tvorba / dílko

  

+ přidej: dílko | obrázek» přihlásit | zaregistruj se

Karamelová zima

04.10.09 | Marek Olbrecht, @, další tvorba | 2081 x | vypínač

Byl konec prosince roku 1945, několik měsíců po válce, z níž jsem se jako jeden z mála, z těch, co bylo na začátku, vrátil.
Pamatuji se, že bylo ke konci války, odevšad přicházely zprávy o jejím konci, ve skutečnosti chyběly ještě dva měsíce, když mi přišel dopis od bratra mé ženy, ve kterém psal o zhoršeném stavu její nemoci. Žádal mě, at´ se vrátím, ale já nemohl, přesto nebylo dne a noci, abych se nemodlil za její život.
O pár dní později mi přišla druhá zpráva, tentokrát již definitivní. Moje milá, drahá žena podlehla po roce a půl neznámé nemoci. V tu chvíli bych se nejraději rozběhl za ní, ale něco mě zadrželo. Byl to onen pud sebezáchovy, který mi už tolikrát pomohl i tady, ve válce. Našeptával mi, že by toto chování přineslo víc škody, než užitku. Později jsem mu musel dát za pravdu. Té noci jsem měl hlídku a díval se do nebe, představoval jsem si, jak se tam asi má.
Plakal jsem hodně.
Dnes je sobota, myslím, že dvacátého devátého, silnice jsou mokré od roztátého sněhu, jehož vločky se míhají ve větru, a já mířím na hrob své zesnulé ženy. Parkoviště u hřbitova je prázdné, sníh shrnutý na okraje. Jsem tu sám.
Zamknu auto a vyjdu po cestě nahoru, projdu hřbitovní branou a mířím nahoru, ke své milé.
Prvně jsem se vylekal toho černého přízraku, kerý se ochomýtal okolo hrobu, k němuž jsem mířil. Byla to obrovská postava v černé kutně, přistoupil jsem k ní zezadu a oslovil jí: "Přejete si?"
Osoba pod kutnou se evidentně lekla a ustoupila, přitom si shodila kapuci.
"Promińte, prosím, jen hledám jeden bezejmenný hrob, mám na něj vyrýt iniciály, jsem totiž hrobník a zrovna mi spadla vločka do oka, tak jsem..."
"To je v pořádku, tohle je totiž hrob mé ženy a myslel jsem, že jste nějaký narušitel nebo něco podoného."
Muž se usmál a bez kapuce hledal dál. Byl to vysoký šedovlasý stařík, a já se divil, že má ještě sílu na to, aby tuto práci dělal. Poklekl jsem ke hrobu a promluvil jsem: "Ahoj, jsem tady, jak jsem Ti slíbil. Vím, že jsem neřekl nedávno přesné datum, kdy příjdu, ale myslím, že to nevadí, protože kdybys tu byla, určitě byses na to nedívala." Do očé mi vyletěly slzy, přesto jsem pokračoval. "Ty jsi byla tak hodná, nevím, jestli jsem Ti to někdy řekl, ale viděl jsem to, bylas jediná, s kym mi bylo na tomto světě dobře. Přinesl jsem Ti květiny, mělas tyhle vždycky ráda. Já ani nevím, jak se jim říká, je to jedno, vid´?" Chvíli jsem tam tak klečel a přemýšlel, co jsem jí ještě chtěl říct, ale už jsem si nevzpomněl. Vyšlo ze mě po chvíli: "Strašně mi chybíš, ale doufám, že je Ti tam, kde jsi, at´ je to kdekoliv, líp, než tady. Snad už konečně spíš klidně a nemáš bolesti. Měj se tady jak nejlíp můžeš, já se zase někdy zastavím." Zvedl jsem se. "Ahoj." Stále jsem se díval na její náhrobek. Napadlo mě: Bože, tak mladá.
Už jsem chtěl odejít, když jsem uslyšel: "Už jsem jej našel. Haló´, tady, pane."
Byl to ten hrobník a mával na mě. Šel jsem tedy za ním.
"To je on," říkal mi, zatímco tesal do náhrobku jméno. "Když se na něj podíváte, všimnete si, že je celý šedý, víte proč je takový?"
"To nevím," řekl jsem, protože se v náhrobcích nevyznám, zdál se mi našedlý, ale neuvažoval jsem o něm.
"Je to jediný náhrobek v celém širém okolí, který je kovový. To je olovo, ta šed´." chvíli mlčel, vypadalo to, že uvažuje, jak pokračovat. "Byl to voják, zemřel na konci války, a jeho rodina někam zmizela, nedalo se s ní zkontaktovat, jediný člověk, který o něj měl zájem, myslím, kdo se k němu přihlásil, byla jeho dívka. Její jméno neznám, ale chodí sem, vypadá odměřeně, ale je to velice milá dívka, ikdyž nevím, zda dívka je to pravé slovo, spíše žena. Je to hnědoočka, taková ta s tím pevným, tajemným pohledem, má zrzavé vlasy, takové barvy jako karamel, který dělala moje vnučka, než se odstěhovala, pracovala v práci na výrobu těchto bonbónů a vždycky mi nosila pytlíček zadarmo, už bydlí jinde, šla za lepším, jak se říká. Tak, a je to." řekl, když dokončil rytí.
"Už půjdu," pronesl jsem. "Mám toho ještě doma hodně na práci."
Což byla lež, neměl jsem tam co dělat, kromě čtení knihy, ale byla mi zima a chytil mě jakýsi neklid.
"Rád jsem Vás poznal, pane. A kdybychom se někdy potkali, mohl byste se ke mě zastavit na skleničku, víte, bydlím sám a vy vypadáte taky, že jste na tom podobně." Sklopil hlavu a do sněhu na místě, kde bývala tráva, řekl: "Člověk by neměl být sám, zvláště když je tak krásně. Zima je podle mě nejkrásnější období v roce. Je sice chladná, ale ukazuje, co člověk vydrží, podle mě ten, kdo nemá rád zimu, není chlap, přece pohodlí a nicneděláním se nikdy nic nevyřešilo ani nedokázalo. To je můj názor."
"Máte pravdu," řekl jsem mu, když jsem se nad tím zamyslel. "Nashledanou."
Rozloučili jsme se a já odjel domů.

Na hřbitově jsem se objevil na Nový rok ráno. Bylo krátce po osmé, chtěl jsem to zvládnout ted´, nebot´ odpoledne by tu už bylo plné parkoviště. Potkal jsem pár lidí, které jsem neznal, než jsem došel ke hrobu. Hrobníka jsem neviděl nikde, místo toho jsem si všiml tmavé postavy u hrobu, na nějž ryl před pár dny jméno. Byla to ona zrzavá žena, o které mi říkal. Líbila se mi, poklekl jsem ke hrobu své ženy, abych jí popřál št´astný nový rok a vypovídal se. Nakonec jsem se jen tak zeptal:"Co myslíš, mám to zkusit?"
Pohlédl jsem na hrob a v tu chvíli jsem měl pocit, že mě nějaká neznámá síla žene k ženě u hrobu. Jakoby někdo říkal:"Běž za ní."
A já šel. Čím víc jsem se ale blížil, tím víc moje jistota a odhodlání opadalo. Prošel jsem kolem ní, hlavu měla skloněnou nad náhrobkem, nevšimla si mě.
Chvíli jsem stál za jejími zády, než jsem, ani ne mým hlasem, pronesl: "Promińte, nevíte, kde je hrob..." Otočila se ke mě, měla uslzené oči, a chvíli se na mě dívala. Čekal jsem, že na mě vyjede, co si myslím nebo něco podobného, ale ona mi klidně a vyrovnaně řekla: "Je mi líto, ale nechodím tu tak často, abych si pamatovala jména na náhrobcích. Zkuste najít hrobníka."
Tehdy jsem se chytil. "Hrobníka jsem právě nikde neviděl, nevím, zda nemá volno dneska."
Dívala se na hrob a pronesla k němu: "Opatruj se lásko, zatímco tu nebudu."
Pomyslel jsem si:Někam odjíždí, z toho nic nebude, a obrátil se k odchodu.
"Promińte, vy jste říkal, že někoho hledáte?" ozvalo se za mnou.
Byla to ona.
"Ano, ale už jsem jí našel," řekl jsem. "To byla moje žena."
Ukázal jsem na náhrobek.
"Umřela na jaře, byla nemocná a já byl ve válce, nemohl jsem ani přijet, abych jí pomohl."
Nevěděl jsem, proč jí to říkám, proč jí tak věřím, když jí ani neznám a beztak jí už nikdy neuvidím.
"Nechcet zajít na čokoládu, horkou, znám tady dole ve vsi fajn posezení."
Byl jsem překvapen. "Cože?"
"Pokud Vám to samozřejmě nevadí."
Byl jsem šokován. No... jo, klidně." Všimla si mého nedůvěřivého pohledu a usmála se.
Svět se hodně změnil, pomyslel jsem si, ještě se mi nestao, že by mi někdy žena něco navrhla, zvláště při prvním ot´ukávání.
Šli jsme tedy.
Dole, ve vsi, u zastávky autobusu byl příjemný malý "kutloch" , a v něm dělali skutečně tu nejlepší čokoládu, kterou jsem kdy měl. Celou dobu jsem ženu sledoval a fascinovala mě, hlavně když si dala pletenou čepici a šálu na hlavu.
Byla krásná a já si v duchu pořád říkal: To nevyjde, to nevyjde, abych udržel své emoce pod kontrolou a koncentraci na rozmluvu. Nakonec si stejně z toho nic nepamatuju, protože jsem se na ni stále díval a představoval si ji ve svých snech. Mluvili jsme o vojácích, o válce, o životě, přírodě a zvířátkách, tedy aspoń´myslím. Strávili jsme spolu celý den, byl jsem u ní a poprvé po dlouhé době jsem se nenudil. Viděl jsem najednou svět úplně jinak. Večer a celou následující noc jsme se milovali. Byla to dlouhá, překrásná vášeń, jakou ani jeden z nás dlouho nezažil. Další den jsem se probudil u ní, nebyla doma. Odešel jsem v klidu domů.
Chodil jsem za ní, ale nikdy nebyla doma.
Co se stalo? Vrtalo mi hlavou.
Nechal jsem ji tedy být, bylo to tvrdé, ale bohužel, nic se nedalo dělat.
Na hrob jsem šel další sobotu, mé drahé mrtvé ženě jsem povídal o mém krátkém vztahu s karamelovou dívkou.
"Vím, že mě neslyšíš, ale určitě bys chtěla, abych šel dál, a možná tohle byl nový začátek. Nebo jen náznak. Přál bych si, aby tady byl zase někdo, jako jsi byla ty, kdo by mě vyslechl a komu bych mohl všechno říci. Nikdo tu není."
Plakal jsem chvíli, když mi někdo vzal ruku do své. V první chvíli jsem si myslel, že je to duch mé mrtvé ženy, ale byla to ona, karamelová dívka.
"Ahoj, chci se Ti omluvit za to, jak jsem se chovala. Jen jsem se zalekla, že to bylo tak rychlé, nechci Tě ztratit, vypadáš na fajn chlapa, jsi sympatický, nezáludný a umíš hodně silně milovat. A je mi s Tebou dobře."
"To je v pořádku," odpovídám a zvedáme se. Loučím se s hrobem mé ženy a odcházím ruku v ruce s novou láskou.
Možná pro mě ted´ začíná nový život, možná je to božská satisfakce býti nyní s touto krásnou karamelovou dívkou.


  • Diskuze: 1 komentář, nejnovější: 07.10, 18:46 - čtenář Nicki
 Přidat komentář 




› Online 2


O nokturnu

Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.

©1999-2019 Skaven

Shrnutí

komentářů: 14751
článků: 557
obrázků: 3652
dílek: 6309
autorů: 860