Nokturno.net / tvorba / dílko

Jako malý jsem s rodiči jezdil na autobusovou konečnou u studentských kolejí, v městské čtvrti, ve které jsme tehdy bydleli. Vždy jsme čekali u zastávky kousek od našeho domu na linku číslo 40, ta jezdila z obchodní čtvrti kolem nás a přes starou část a kolem nemocnice ke studentským kolejím, kde se na velké točně na pravé straně silnice točila. Jednu dobu na ní jezdil i můj strýc, s nímž jsem si vždycky užil spoustu srandy. Nyní už je jinde, dělá komisaře v hlavním městě, dal se k policii, ale pořád má nade mnou ochrannou ruku.
Od točny vedla horizontální cesta do lesa, kde končila na lesní křižovatce. Když jste se podívali od križovatky napravo, uviděli jste klidný kout s lavičkami, který byl naším cílem.
Usedli jsme na lavičku, do rukou si dali jádérka vlašských oříšků a nechali ruku klesnout těsně nad zem.Pak jsme se ztišili a čekali. Po chvíli se objevil pohyb na kmeni stromu a malý zrzavý hlodavec s dlouhým ocasem přišel až k nám, byli jsme dále tiše, a rozhlédl se. Pak, když se cítil bezpečně, uchopil svými ručkami jadérko a začal jej chroupat. Chtělo se mi plakat nad zranitelnosti tohoto krásného zrzavého tvora, který mi připomínal veverku Zrzečku z mé oblíbené dětské knížky o dobrodružstvích této veverky.
Po chvíli jich přišlo víc a já pomalu pootočil hlavou, abych si užil ten pohled na několik veverek u našich dlaní, byli tak blízko, a tak zranitelné, a nebály se.
Obdivoval jsem je.
Tehdy, když jsem tam byl poprvé,mi byly čtyři roky a dalších pět let jsme každou sobotu, a někdy i neděli, tam jezdili. Pak jsme se odstěhovali do jiné, daleko tvrdší a bezutěšnější čtvrti, než byla tato. Na les i na veverky jsem zapomněl.
Vrátil jsem se až o šestnáct let později...

Bylo mi čerstvě 25 let, zima pomalu mizela a začínalo jaro, které rychle končilo a po pár dnech jej vystřídalo léto. Byl to zvláštní, ale silný rok.
Jednoho odpoledne jsem měl pracovní pohovor v personální agentuře, která sídlila u studentských kolejí. Od nás jsem jel tramvají, vystoupil na druhé straně kolejí a po stoupajícím chodníčku zamířil k hlavnímu vstupu do kolejí, kde v prvním patře sídlila agentura.
Vstoupil jsem dovnitř, dveře byly otevřeny, uviděl ženu, tak mého věku, u počítače za dřevěnou přepážkou. Pozdravil jsem a šel k ženě. Představil jsem se a za chvíli za mnou přišel její kolega, který mě vzal do zadní místnosti, kde mi pověděl o práci, která mě čeká.
Když jsem odcházel po chodníku, zadíval jsem se na autobusovou točnu a vzpomínal, jaké to tu bylo kdysi. Můj pohled zabloudil i k cestě vedoucí k veverkám. Stále tam byla, sice uzší, než kdysi, a častečně jí zakrývaly listy stromu.
Táhla mě jakousi magii k sobě. Jakoby tam bylo několik veverek, těch krásných, zrzavých z mého dětství, a říkalo: "Pojd´ k nám. Pojd´ se podívat, jak se nám daří. Pojd´ si s námi popovídat."
A já šel. Nějaká neznámá síla přetrhla moji nerozhodnost a pohla se mnou.
Vešeljsem do lesa, cesta se rozšiřovala, byly v ní kořeny okolních stromů. které jsem překračoval. Po chvíli jsem došel na místo, kde jsem kdysi chodil za veverkama. Bylo zdevastované, odpadky smrděly okolo a válely se všude možně.
To snad ne, pomyslel jsem si uvnitř sebe. Jak to mohl někdo dopustit?
Proboha živého, to se mi zdá, to je nějaká sranda nebo co.
Zděsil jsem se.
Chvíli jsem tam tak stál a chtělo se mi plakat. Napadlo mě, že tohle si ty veverky nezasloužily.
Usedl jsem na jednu z laviček, které byly alespoń trochu čisté a přemýšlel, co udělám.
A udělal jsem dost. Každý den, po práci jsem sem jezdil a uklízel odpadky, často až do večera. Naštěstí zde byly dřevěné odpadkové koše s vyjímatelným modrým igelitovým pytlem na odpadky.
Za pár dnů jsem byl hotov a psal dopis starostovi městského obvodu, aby sem byly dány cedulky zakazující vyhazování odpadu do přírody.
Za čtrnáct dní jsem se dočkal, když jsem sem přišel.
Všude bylo ticho, půda byla vlhká po noční bouřce, která se prohnala krajem.
Seděl jsem s oříškem v ruce několik hodin a ani nevnímal lidi míjející mě z pravé strany. Jediné, co jsem postřehl, byl projíždějící cyklista a dva starší lidé, kteří se zde procházeli.
Seděl jsem skloněný, občas jsem se narovnal, nebot´ mě začala bolet páteř. Tehdy jsem si všiml, že se stmívá. Oči jsem upřel tak silně na jadérko, až jsem jej skoro hypnotizoval. Přišla na mě únava a já se rozhodl jít domů.
Jadérko ořechu jsem dal mezi kořeny nejbližšího stromu, který byl nasměrovaný směrem ke mě, od cesty. Vstal jsem a odcházel. Ještě jednou jsem se otočil k místu, kde jsem nechal jadérko oříšku. Uvidíme, jestli tady ještě nějaká je.

Další den jsem opět přijel. Na ústřední autobusové nádraží jsem jel tramvají, odtamtud autobusem číslo 37 na studentské koleje. Byl to jediný autobus, který sem jezdil pravidelně, "čtyřicítka" končila o zastávku níž a sem zajížděla jen jednou za hodinu a ve špičku.
Za čtyřicet minut jsem vystoupil na konečné na studentských kolejích.
Přešel jsem parkoviště a cestu a zamířil do lesa. Došel jsem na místo určení, jako tolikrát poslední dobou, usedl na lavičku a rozhlédl jsem se. Bylo ticho, takové to posvátné ticho, které Vám vynese slzy do očí, nebot´ byste nevěřili, že něco takového jde zažít. Pohled mi padl na místo, kde jsem nechal včera jadérko.
Už tam nebylo.
Napadlo mě, že bud´ veverka nebo nějaký opilec. Snad veverka, doufal jsem.
Z kapsy mikiny jsem vytáhl čtvrtinku jadérka, dal ji do dlaně a nechal ji klesnout těsně nad zem. Zároveń jsem hledal vhodnou polohu pro své tělo, abych co nejmíń zatěžoval páteř.
Na chvíli jsem zavřel oči a doufal v pohyb ve dlani. Dnes ani nikdo nechodil, byl klid.
V duchu jsem si představoval veverku, jak se blíží a našeptával jsem ji:"Pojd´ blíž, neboj se mě, já Ti neublížím. Jsem Tvůj kamarád, pravý kamarád."
A náhle jsem něco ucítil. Pootevřel jsem oči a spatřil tmavou veverku, a vedle ní druhou, zrzavou, jak si prohlížejí ořech. Vy jste se mi vrátily, holky moje, pomyslel jsem si v duchu. Vy víte, kdo je přítel.
Ta tmavá vzala ořech a společně hryzaly, každá jej vzala do svých malých ruček z jiné strany a chroupaly. Pomalu jsem vytáhl další část jadérka a vložil na dlań. Na chvíli se zarazily, ale když uviděli druhou část ořechu v dlani, uklidnily se. Zrzavá přišla a vzala jej, předešlý kus nechala tmavé veverce.
Byl jsem s nima dlouho, dokud mi nedošly oříšky, mezitím se kolem mě seskupila docela početná skupinka veverek. Vypadali na početnou rodinu.
Byl jsem št´astný, a zatímco ony chroupaly ořechy, odešel jsem. Dívaly se za mnou a já jim vzkázal, když jsem se otočil:"Já zase příjdu."
Cítil jsem ještě dlouho jejich pohled.
Chodím sem dlouhá léta, i nyní, když už mám svou rodinu, vídám zde zrzavé veverky, které ke mě přátelsky příjdou a jde vidět, že mi věří.
Představuju si, že těmto veverkám někdo o mě řekl, že mi můžou věřit, nějaký předek, že jsem přítel.
Přítel veverek.