Nokturno.net / tvorba / dílko

Místnost, tmavá, šedočerná, uprostřed stůl a nad ním malý zdroj světla ukotvený na stropě.
Na jedné straně stolu sedí muž v bílé košili s černou vázankou a v černých botách a kalhotách.
Naproti němu ženu, pětatřicátnice, ve fialovém svetru a černé sukni.
On: „Kde jste ted´?“
Ona: „Mám konečně klid. Našla jsem černobílou zahradu.“
On: „Povídejte mi o ní, nebudu Vás přerušovat.“
Ona: „Běžela jsem tmou, bílou planinou s uschlými černými stromy, nemám klid, všude slyším hlasy, padá noc, dorážejí na mě hlasy a chcou mě zničit, jsem prý dívka noci, jejich obět´, mám být nesmrtelná, pomstím se světu...“ Na chvíli se zadrhává. „Na planině měsíčního svitu zůstávám sama, měsíc zhasíná a mluvím s nocí, říká mi něco do duše, uvolńuje mě to, ale nerozumím ji nic.Je to Renesance, říká, jsem prý součástí třešńového kvítí, přichází temná postava, černokněžník. Ptá se mě, zda věřím v lásku, říká, že on ne, jen iluze lidstva, on je tulák hledající to už dlouho, ale nenašel, proto je tu, zapomenutý v temných končinách stínů noci a dne, je jen myšlenkou, která zmizela za sto moří a tisíce slov, někde na konci nekonečna se nachází jeho duše, on je zde jako zjevení, duše odpočívá od nás, od všech, léto, píseń, osamělá cesta...“
Zadýchala se. „Představa o ženě, jsem jím, jeho svět, muž a žena, dva protipóly bez setkání, gejša, červená karkulka, zpěvačka, obrazy v hlavě, pes a muž na chatě v horách, Husky, jediný přítel samotáře,sen o vlaku přátelství je prázdný, jen on je tam sám, jde ulicí noci, sleduje lidi, má krev v očích. Panebože můj.“
On: „Co se stalo?“
Ona: „Vracím se do černobílé zahrady, kde je klid. Jsem to zase já.“
On: „Odpočinte si.“
Ona(po chvíli): „Budu pokračovat. Dívá se na měsíc, zpívající serenádu, sleduje dívku, lehkomyslnou, která nevydrží u jednoho muže, nyní se zamilovala a on jí nechce.Známost minulé noci je ona pro něj. Dívka v kostele, sleduje jí a likviduje muže,který jí sledoval a chtěl ji ublížit. Dívá se na film, horor o muzeu loutek, vystavené loutky, vyrobené vrátným, likvidují návštěvníky, detektiv s šedou hlavou je zlikviduje. Anděl na zvonici s černými křídly, on s ním rozmlouvá, je to jeho strážný anděl. Most měsíčního svitu, na nějž chodí odpočívat, potkává tam někoho, vede rozhovor o potoce pod mostem a zálivu, do něhož teče.
Starý sen o nemocnici, o milých sestrách; jedné noci se probudí a je úplně sám. Pokoje jsou zamčeny, honí jej stín po chodbách. Psal horory a viděl stíny a bál se, tak se dal na lásku a vše je pryč. Soutoky duší, dva lidé se sleli v jednu, společnou řeku. Touží se změnit. Má masku mima nebo fotografa v zeleném parku, hledá klid, je unavený, chce spát, ale nemůže. Je všude, vznáší se nad realitou, může být lupičem pouště nebo dávnou kurtizánou, je to chameleón, může se na Vás dívat a nebudete to tušit.“ Otevírá oči. On udiveně kouká. „Vždyt´ jsem Vás zhypnotizoval!“
Ona: „Jen jedno já z miliónu dalších, které si můžu vybrat tady, na zemi. Jsem anděl nicoty a ty se nyní ztratíš v propasti svých myšlenek.“
On již nemůže mluvit, jen padá na zem.
Anděl nicoty mizí dveřmi, má nyní jeho podobu.