Nokturno.net / tvorba / dílko

Jsem stín mezi černými propastmi duše. Jsem vládce smutku a beznaděje.
Bolest je mou zbraní proti lidem. Každý ze smrtelníků cítí alespoń ve skrytu duše trochu smutku, který jej ničí. Já miluji smutek, je to moje voda živá, gejzír nejsladší vaty, který si jen umíte představit.
Jsem stín ulic noci, setkání se mnou stojí život. Kdo mě jednou zahlédne, ten je ztracen. Utopím jej v řece smutku, který vytáhnu z jeho duše.

Ghoul Latimer dostal tajemný případ temných sil před časem na stůl, jednalo se o úmrtí několika lidí, kteří před smrtí hrozně trpěli, vesměs byli nalezeni na nábřeží Temže. Nedávno se podařilo zachránit jednu ženu,která vzápětí ale zabila hypnotizéra v budově Scotland Yardu a „něco“ s jeho podobou pak odešlo z místnosti, a dále i z budovy, kde pak zmizelo jako temný fialovočerný stín, alespoń podle výpovědi jisté stařenky.
Dnes byla zimná podzimní noc, procházel v temných ulicích v ohroženém regionu a sledoval okolí. Měl tušení, že se dnes něco stane. Byl ale dobře ozbrojen, navíc věděl o své síle, prot o se nebál.
Na břehu Temže, na místě posledního zločinu, byly dnešní noci mladí lidé a zpívali country písně, dva hráli na kytaru. Ghoul je moc dobře znal, a oni znali jeho, hlavně se znal s mužem, který hrál na kytaru.
Zastavil se a chvíli jej sledoval. Čekal až si jej muž všimne. Ten se na něj usmál a Ghoul mu pokynul, aby šel za ním. Mladík předal kytaru kolegovi, který začal další song, jakmile se blížil k Latimerovi. Mladé dívky sedící do kruhu před zpěvákem, se otočily na něj.
Chvíli jej sledovali, co asi chce, a jak uviděli podání ruky s mužem z jejich kruhu, uklidnili se.
„Ahoj, Latimere.“
„Ahoj, Johne, jak se vede?“
„Super, hraju, žiju, mám tady přátelé, kterým mohu věřit, Jane je v sedmém měsíci, bude to holka.“
Ghoul se usmíval během celého jeho výčtu.
„Jsem rád, že se Ti daří. Mám jednu věc.“
„Jakou?“
„Vem si tohle,“ podává mu něco do ruky. Chladí to. „Je to stříbrná kulka. Dostal jsem případ, ve kterém jsou údajně temné síly, ikdyž na to nevěřím. Popisujou to jako stín ve fialovočerné kutně, který se toulá nocí a zabíjí. Kdyby to byla nadpřirozená bytost, hod´ to na ni, pomůže Ti to. Pokud ne, tak si určitě poradíš.“
„Díky. Nechceš se k nám na chvíli posadit? Budeš se u nás cítit skvělé.“
„Možná někdy jindy, jdu, chci mít tento případ za sebou co nejdřív. Opatruj se, rád jsem tě viděl. Pozdravuj Jane.“
Rozloučili se. Ghoul mířil do temných ulic, John se vrátil mezi své.
„Kdo to byl?“ pteli se ho.
„Dávný přítel.“
„Odkud ho znáš?“
„Kdysi mi zachránil život.“
„Jak se jmenuje?“
„Je to Ghoul Latimer.“

Mířím ulicemi Londýna, města mého požitku. Vše je temné a krásné, cítím člověka, vidím stín.

Ghoul Latimer šel ulicemi a chvíli ještě myslel na Johna a snažil si vybavit si jeho ženu, když se s ním vídal častěji, tak ještě přítelkyni, Jane. Byla to blondýnka, taková milá, živá, starostlivá. Tak si ji pamatoval.
Šel a sledoval stín před sebou jak se rozdvojuje. Usmál se tomu. Dostal se na rozcestí ulic a zahleděl se do té kolmé. Nic, pomyslel si. Zase nic.
Když v tom se vynořil odkudsi zpoza rohu stín a vrhl se na něj.
Tebe jsem hledal, pomyslel si.
Anděl jej odhodil na zed´ na opačné straně ulice. Ghoul se sesul na zem. Chtěl se zvednout, ale černé ruce anděla jej uchopily, chtěl jím mrsknout o další dům, ale Ghoul se chytil jeho kapuce a mrskl s ním bokem, přímo doprostřed ulice. Pak se rozběhl a odkopl jej ke zdi domu. Anděl se ani nevzpamatoval a Ghoul jej odkopl z otočky znovu ke zdi.
V té chvíli začal anděl používat svou sílu a Ghoul to pocítil. Bránil se jak mohl, ale zatímco anděl vstával od zdi, Latimer padal na zem. Když vytahoval ruku z kapsy pláště, vypadla mu pistole na zem. Díval se na ni v posledním záchvěvu síly. Hlavou mu prolétla myšlenka:“Jsi jediný, kdo jej může zastavit.“
A právě tato myšlenka mu dodala sílu. Věděl, že moc šancí nemá. Už neviděl postavu před sebou, měl mlhu před očima, ale pamatoval si, kde anděl stál, a právě tam vystřelil. Nevěděl, kolikrát zmáčkl spoušt´, když se zhroutil na zem a nevěděl o sobě.

Probudil jej John.
„Měli jsme o Tebe strach. Co se Ti stalo?“
„Ani nevím. Asi jsem omdlel.“
„Nechtěli jsme, at´ tě někdo okrade, tak jsme tě vzali sem. Je to naše klubovna, chtěli to tu zbourat, a tak jsme to využili.“
„Jasně, chápu. Já... už budu muset jít.“
„Pospi.“ Zadržel jej John. „Jsi unavený, ještě nemáš barvu.“
Ghoulovi se zavíraly oči samy. Jen řekl: „Ne, já už půjdu domů a...“
A usnul.