Nokturno.net / tvorba / dílko

Stalo se to na podzim roku 2008. Po osmi hodinách nudné práce v jedné fabrice jsem chodil do kavárny uprostřed města, bylo jich tu víc, ale tahle mě chytila svou klidnou atmosférou, nikdy se mi nestalo, že bych zde zažil hádku mezi hosty, kteří zde sedávali každý den, ani personál zde nebyl nepříjemný.
Servírky se zde stále usmívaly, což Vás uklidní, když se na Vás někdo upřímně usměje. Byly tu dvě, jedna mi byla sympatičtější, než ta druhá, ale to se stává.
Toho odpoledne jsem seděl a dodělával práci pro jeden časopis, byl to můj druhý, zatím neplacený job, když jsem se s pocitem takového naplnění a spokojenosti podíval z okna.
Náhle se za oknem mihla postava. Měla na sobě tmavý plášt´, blond vlasy a někam spěchala.
Připomněla mi ženu z mých prvních povídek.
Mladou detektivku, na jejíž jméno jsem si v tu chvíli ale nevzpomněl. Vstal jsem a nespouštěl jí z očí. Vyšel jsem ven.
Zašel jsem za roh, ale kde nic, tu nic. Zmizela, napadlo mě.
Prostě se vypařila. No co, možná půjde zase zpět.
Natolik mě ta myšlenka uchvátila, že jsem zůstal v kavárně do večera a čekal na ni.

Bylo okolo sedmi večer, dopisoval jsem příběh, občas jsem mrkl k oknu. Co kdyby prošla, ale už jsem tomu přestával věřit.
Přišla za mnou ta milá servírka s tím, že už budou zavírat. Řekl jsem ji, že už půjdu, zeptal jsem se jí, jak se má, odvětila, že dobře,popřál jsem jí dobrou noc a odcházel jsem. V tom jsem opět zahlédl onu postavu, mířila zpět. Napadlo mě, že se určitě mineme ve dveřích, když budu vycházet.
Ano, určitě jí střetnu.
Otevřel jsem dveře a...
Ulice byla prázdná.
To není možné, napadlo mě.
Co se to se mnou děje? Mám halucinace?
Nebo jsem přepracovaný?
Jak dlouho už jsi nespal? zeptal se mě vnitřní hlas.
Co já vím? Spím málo poslední dobou, nebot´ chci ukázat v tom časopise, že jsem dobrý.
Stojí Ti to za to? Ještě se zhroutíš, ozval se opět vnitřní hlas.
Máš pravdu, dám si oddech.
Pomalu jsem došel domů.

Další den jsem opět seděl v kavárně, slunce vydávalo zimné světlo, bylo za mlhovou stěnou, listy stromů létaly vzduchem.
Pracoval jsem na dalším příběhu.
Jen párkrát jsem pohlédl z okna, a to stačilo, abych jí opět spatřil. Nevšímal jsem si jí, za to ona se na mě začala dívat. Sledovala mě za oknem.
Vstal jsem a šel z kavárny. Na druhé straně okna nikdo nestál. Šel jsem až do míst, kde by měla ona stát.
Máchl jsem i do vzduchu, kdyby náhodou byla neviditelná, možná bych alespoń cítil její tělo, ale nic. Potřásl jsem hlavou. To není možné, pomyslel jsem si.
Vrátil jsem se domů, lehl jsem si a usnul.

Další den jsem tam opět seděl, nepracoval jsem, jen jsem odpočíval a díval se z okna. Dnes nepřišla.
Byl jsem až do večera, neviděl jsem ji.
Doma na mě čekal dopis z časopisu, do něhož jsem psal.
Neberou mě, mají lepšího kandidáta. Ok, pomyslel jsem si a vyhodil jej do koše.
Usedl jsem do křesla a uvažoval o událostech posledních dnů. Hlavně o té "neviditelné" ženě.
Byl to snad výplod mé přepracované mysli?
Nebo můj strážný anděl, který mi měl naznačit, abych si oddechl?
Nebo snad duch, který mi chtěl ukázat, že tudy cesta nevede?
Pod tíhou těchto myšlenek jsem usnul.

Ráno jsem se cítil skvělé, vyhodil jsem všechny své práce z minulých dnů a začal si užívat života.Vyjel jsem si autem do přírody. Večer jsem pak naposledy zašel do kavárny a pozval milou servírku na skleničku do blízkého lokálu.
Celý večer jsme si příjemně povídali, a já si říkal, že toho dne možná začala nová éra mého života.
Ocitl jsem se na křídlech změny.