Nokturno.net / tvorba / dílko

V životě jsem byl svědkem mnoha událostí.
Ta, o které Vám dnes budu vyprávět se týká mého přítele a dlouholetého kamaráda Pierre Lagnouise.
Byl to typický chameleón. Pocházel z předměstí Lyonu, pak se přestěhovali s rodinou do Paříže. Jeho otec zde našel dobrou práci a začalo se mu dařit.
S Pierrem nebyly nikdy žádné problémy, žil si svůj klidný studentský život, chtěl dostudovat, najít si prozatímní práci a později se věnovat své zálibě, malování.
Potkal jsem jej, když mu bylo čtyřiadvacet a měl před sebou poslední rok školy.
Spřátelili jsme se postupně, jak nám to čas dovolil. Já byl vrátný, on byl student školy, na kterou jsem jakoby dohlížel.
Vždycky jsme spolu vtípkovali, jak jen to šlo. Pomalu jsme v sobě nalézali zalíbení.
Chodil za mnou, když mi chtěl někoho seznámit, když se chtěl vyzpovídat nebo jenom tak chlapsky pomluvit. Málokdy si šel pro radu. Vždycky spoléhal na sebe.
Když dělal promoce, přišel za mnou a smálse, radoval se a říkal mi něco o tom, že tomu nemůže uvěřit.
Pochválil jsem ho tehdy a povídali jsme si na schodišti. Říkal mi o tom, jak o této chvíli snil, ale nevěřil, že se jí dočká.
Pak odešel a nějakou dobu se neukázal.
Když jsem jej pak viděl na ulici toho podzimního dne, kdy už začínal padat sníh, myslel jsem, že to není on. Ten vysmatý, zářící člověk plný energie, kterého jsem znal.
Byl celý bílý, možná víc, než vločky sněhu snášejícího se k zemi.
Se sklopenou hlavou přišel za mnou.
„Ahoj,“ řekl skomírajícím hlasem.
„Ahoj, co se Ti stalo?“ ptal jsem se jej.
„Nic, v podstatě nic.“ Pohlédl na mě. Měl smutné oči, vypadal utrápeně. Pokračoval:“Neříkej mi, že jsem dodělaný, nepomůže mi to. Neměl bys radu na trápení v lásce?“
„Když tě tak vidím, tak jediná rada zní: Nemá to smysl. Věř mi. Jak chceš, aby Váš vztah vypadal za několik let, když už ted´ jsi na umření? Není pro Tebe, at´ je jakkoliv hezká, a at´ ji miluješ nevím jak, není to Tvá spřízněná duše. Podle mě. Já na Tvém místě bych to prostě vzdal,“ řekl jsem mu.
Vypadalo to, že se mu ulevilo.
Řekl: „Chci to skončit, ale nevím jak. Čekám, až uvidím její nezájem. Nemůžu už takhle dál žít.“
Bylo mi ho líto. „Chápu tě.“
Zadíval se do země a řekl: „V tomhle stavu bych asi neměl jít ani za profesorkou, pozdravit jí, že?“
„Příjd´ jindy, máš fůru času. Dej se hlavně do kupy.“
Odešel.

O měsíc později přišel a zářil štěstím.
Mluvil mi o nové lásce, která změnila jeho život. Je to prý cizinka, hnědoočka, povídal mi dál o tom, jak je energická, milá, jak se směje jeho vtipům, jak tančí, jak se obléká. Byl úplně ve svém živlu, takhle št´astného jsem jej nikdy dřív neviděl.

Na jaře pak přišel s tím, že se oženil, bydlí ve vísce na okraji města a jeho milá čeká dítě.
„Je ve druhém měsíci,“ říkal a znovu byl úplně št´astný.

V květnu jsem si pak vzal dovolenou, abych za ním jel. Dal mi adresu, takže jsem přibližně věděl místo.
Jeho dům byl velký, bílý s šedou střechou, byl u cesty, ne příliš frekventované, měl krásný dvorek s bazénem a já poprvé spatřil jeho ženu. Byla to životem zářící blondýnka, seděla na lavičce na dvorku a rozhlížela se kolem. Za domem dál se rozprostírala úrodná pola.
On přišel o chvíli později, všiml si mě a pozval mě dál. Seděli jsme v altánku, popíjeli vinný střik a já je sledoval. Jejich štěstí, to, jak se k sobě mají.
Byla to radost na ně pohledět.
Večer jsem pak jel domů.
Dlouho jsem jej neviděl. Hodně dlouho.
Až jednoho večera jsem dostal od něj dopis.

Potkalo jej obrovské neštěstí.
Jeho žena jela do města a měla nehodu, při které zahynula ona i dítě v jejím lůně.
Jel jsem za ním, tušil jsem, že asi potřebuje někoho u sebe.
Byl jsem u něj dva týdny, povídali jsme si, říkal mi o ni.
Trpěl i návaly smutku, kdy se najednou rozplakal a ptal se přád dokola: Proč já? Proč já?
Rád bych mu pomohl, vzal aspoń část toho břímě, které měl na sobě, na sebe, ale nemohl jsem.
O dva měsíce později jsem šel do důchodu, a tak jsem s ním byl téměř pořád. Na jeho domku na překrásném francouzském venkově.


Jednoho dne, myslím, že to bylo v říjnu, potkal ji.
Byla to mladá vysokoškolačka, hnědovláska s brýlemi s titanovou obroučkou. Byla mi od začátku sympatická, byla skromná, usměvavá a dokázala s ním divy. Dá se říct, že věděla jak na něj.
Dokázala jej úplně změnit a myslím, že tehdy začal úplně jinak uvažovat a žít.
Viděl jsem jej, jak si opět užívá života, jak omládl, jak se mu začlo opět vše dařit, ten starý Pierre se vrátil a já odešel, aby ch nebránil jejich štěstí.
Několikrát tu byl za mnou, v mém městském bytě na Montmartru, i s ní.
Daří se mu, je št´astný, žije podle svých snů.
Já žiju sám a můj čas se už krátí. Jsem starý a v mém věku nevím, kdy to na mě příjde. Můžu jít na nákupy a umřít nebo se dívat z okna v deštivý den, jako je dnes, a odejít do jiného světa.
Uvažuji, že je tam možná líp, než tady. Slyšel jsem, že prý jsou tam lidé na sebe milí, jsou tam jako v bavlnce, mají tam klid, je tam bíle a modře. Vím, že to už brzy příjde, a jsem rád, že jsem tady mohl strávit tak krásné časy.
Vím, že Pierra ani jeho chot´ už nikdy neuvidím, ale přeju mu štěstí.
At´ žije št´astný život tady na zemi, já jej budu žít jinde.
Už brzy.