Nokturno.net / tvorba / dílko

Kráčela po mechu, vymýšlíc neplechu…jak ukradnout vílám lehkost baletních krůčků.Zrazená, zmražená, prosta citů, halila se do blankytu a očima prolévala sedmero moří. Bez záště, bez viny,hříchem obtěžkaná, jak Marie, ta úctyhodná Panna. Žití pevně zakousnuté v podkolení jamce a jed vitality z něj do krve krájí sám pan Optimismus. Únosná míra ..plus..mínus. Nekonečno…had co požírá sám sebe …ta ležatá osmička co kvantitou svou zebe.Uhrane. Donutí žít.Bez spěchu, bez úspěchu..na tlení.Kde nic není…ani smrt nebere.Nekonečné množství životů…teď, zítra i další sobotu.A tak…Proč nestrávit jeden život jako zloděj vílích tanečků? Tiše se krade po mechu, s úsměvem, jentak bez dechu.Tu víly spatřivší….
A co život? „ Nu, ten další“, ušklíbne se nekonečný had, když vyndá z tlamy svůj ocas , do kterého se s gustem kouše“bude chodit do práce, bez legrace..a lhát..tak nechám ji tenhle si aspoň trochu hrát“