Nokturno.net / tvorba / dílko

Cesta přede mnou je prázdná, pustá, tmavá a hrbolatá.
Míří krajem březových alejí, přes vsi do města, kde většinou končí na křižovatce s větší cestou.
Ale tady, v této části světa, je prázdná a je nádherné zastavit se, vstoupit na ni a užívat si toho klidu, který ve městě není.
Ne, tam na ni vládne strach, stres a zbytečný spěch.
Na chvíli se zde zastavím, vystoupím a nadechnu se čistého vzduchu, než pokračuji dál.
Z mé cesty, zde jí říkají „droga“, vycházejí další, menší, poničenější cesty do koncových vesnic, kam míří zdejší staré autobusy.
Jedna z těch menších cest vede doprava, vidím dlouhá kukuřičná pole podél ní a traktor s vlečkou plnou velkých brambor nebo něčeho podobného.
Neodbočuji na ni.
Láká mě až další odbočka.
Ta je dole, vede doleva.
Vidím tím směrem mlhu vznášející se nad polem, v dáli lesík a údolí s ještě hustším mlžným oparem.
Připadá mi jako čistá šlehačka, možná bílá cukrová vata.
Zelené pole pod tím bílým polštářem vydává pro mé oči zajímavý kontrast.
Budu se těšit na další nezvyklé krásy kraje, který je přede mnou.
Ted´ jedu po hodně hrbolaté, rozbité silnici průměrnou rychlostí 30 km/h a už vidím ceduli nové vesnice.
Název je bílý v zeleném poli, pod ní je bílá cedule s černým potiskem vyznačujícím začátek obce.
Celou cedulku ovívá mlžný dech a v blížícím se soumraku vypadá tento obrázek trochu přízračně a hlavně zimně.
Jedu obcí, míjím prázdné chodníky, zavřené domy, za jejichž okny svítí žlutá světla, autobusovou zastávku, které zdejší říkají „przystanek“ i autobusovou točnu na levé straně silnice.
Bílý kostel se hřbitovem, sošky svatých za ním a ceduli ukončující tuto obec.
A mířím dál.
Má cesta ještě nekončí.