ikona.png, 0 kB Nokturno.net / tvorba / dílko

  

+ přidej: dílko | obrázek» přihlásit | zaregistruj se

Do krajiny Pelogonů... nesmíš nic vzít....

23.11.04 | tajná abeceda, @ | 3019 x | vypínač

Je plešatý, protože si neustále rve vlasy. V bytě kňučí pes, který má hlad. Muž ho neposlouchá a drží kolem ramen ženu. Třese s ní. Křičí na ni. Žena se jakoby rozplývá. Jakoby mizí. Ke stropu.
Muž ji vdechuje. Zhluboka. Dovnitř do plic. Aby s ním zůstala.
Pak stojí u záchodu a zvrací. Večer usíná na podlaze, špinavý a pomačkaný.

Ráno vstává a stele obrovskou postel. Obě strany. Její i tu svoji. Zas si neustlala. Má to těžké. Bolí ho záda a musí ustlat i za ni.
Svítání nabývá na intenzitě. Slunce se nekompromisně dostává do místností. Světlo zavaluje prostor, je téměř všude. Je hmatatelné. Hlasité. Muž se to snaží ignorovat. Zavírá oči, dělá, že nevidí. Tělem mu projíždí bolest. Kroutí se a dlaněmi si zakrývá obličej. Zacpává si uši. Ví, že každou vteřinou bude všechno sílit.

Slyší, že vstala i dcera. Musí jí pomoci se snídaní. Když ona to neudělá. Musí on. Má to těžké. Otékají mu klouby a musí pomáhat s přípravou snídaně.
Snad udělají čaj. Jen aby neohřívali mléko. Nezná nic horšího, než teplé mléko. Má k němu odpor. Nepije mléko ani studené. Natož teplé. Musí udělat čaj.
Dcera už je v kuchyni. „Zas si neustlala. Musel jsem to udělat za ni.“ Dcera přikyvuje. „Mám takovou bolest v zádech. A musím za ni ustlat. Je už stará. Zapomíná.“ Dcera přikyvuje. Vaří se voda. „Ani nesnídala. Zas už je pryč. Je bůhvíkde a nenasnídala se. Nechám jí snídani na stole.“ Dcera přikyvuje. Potom odchází. Odněkud z bytu se ozývá pes. Kňučí. Škrábe packou na dveře.

Muž stojí u okna. Dívá se do zrcadla. Muž stojí a dívá se do krajiny Pelogonů. Sleduje most. Most mlčí a on ví, že cosi skrývá. Skrývá tajemství ten most. Ještě na něm jsou stíny, slabé, ale přece stíny. Pořád ještě odrážejí ty, co stáli nahoře. Muž si na ně pamatuje. Chodili tam jeden po druhém. Všichni napjatí. Dívali se. Pak se nahrbili. Myslel, že něco hledají. Jak se přibližovali ke kraji mostu. Stáli tam a na dálku mlčeli. A potom letěli. Dopadli dolů a byla tam krev.

Zůstává sedět. Po podlaze se k němu plazí Lítost. Ovíjí se mu kolem nohou a šplhá nahoru. Prokousává se oblečením a kůží, usazuje se uvnitř.
Sedí uprostřed kuchyně. Na zemi. Kolem jsou střepy. Má pořezanou ruku. Dcera se k němu sklání a pomáhá mu vstát. „Rozbila to. Všechno to rozbila. Je už nešikovná. Třesou se jí ruce, neudrží ani ten talíř.“ Dcera ho táhne ke stolu, usazuje ho na židli. „Když viděla, že jsem to viděl… když to viděla, tak ji to naštvalo. Jak jinak. Strčila do mě. A odešla.“ Dcera mu ovazuje ruku, neříká nic. „Chtěl jsem ji zastavit. Aby aspoň jeden večer zůstala s námi. Ale šla. Člověk jí pořád podstrojuje a stará se. Ona pak ale klidně odejde. Jen tak jde pryč.“ Dcera se na něj chvíli dívá. Pozorně ho sleduje. Pak se ptá: „Kdy jsi ji viděl naposledy?“ Dívá se na ni udiveně. „Tak jako ty, přece…“ „Tati, já vím, kdy jsem ji viděla naposledy.“ „Když jsem se díval z okna. Chtěl jsem ji nalákat. Ale nechtěla. Nemá tyhle věci ráda. Nechápe to. Když chci, aby šla do krajiny, vynadá mi. A potom odejde.“ Dcera se malinko usměje. „Posíláš ji tam samotnou. Vezmi ji sebou.“ Muž sebou trhne. „To nejde.“

Několik dalších dní je slyšel padat. Nechápal, že to nepoznal. Měla mu napovědět jejich pokrčená kolena. Ten pohyb. Tolik jasný. Neomylný. Byli připraveni. Všichni příliš těžcí na to, aby je vzduch udržel. Místo pod mostem pak osamělo. Vonělo. Jejich dechem. A pohledy. I déšť se objevil. A smyl šepot. Po nich už tam nikdo nepřišel. Nikdo živý. Napsal potom báseň. Potkám Tě náhodou / zas / vzejde bolest / rychlost větru ve vlasech dvou padajících / strhující nepřítomnost křídel.

V bytě začíná být horko, za zavřenými okny svítí slunce. Muž začíná rudnout v obličeji, potí se. Cítí zápach. Cítí sám sebe.
Sedí a tupě civí. Za zády se mu usazuje Marnost, doširoka roztahuje ruce a objímá ho. Tiskne se k němu. Dýchá mu do vlasů. Otírá se mu o obličej, mazlí se s ním. Sevření nepovoluje, spíš naopak.

Když zůstane o samotě, zas se dívá. A přemýšlí. Jí se to řekne… vezmi ji sebou. Když ona nevěří. Do té krajiny nikdo nesmí nikoho a nic vzít. Nejde to. Ta krajina je taková. Už několikrát jí to opakoval. Pelogon je cokoli si bude přát, aby byl. Její obyvatelé jsou jejím odrazem. Země zakopaných zažloutlých fotografií. Země, kde noc probíhá bez zábran. A každý tam musí sám.
Jakmile jí ale tohle řekne, směje se. Směje se jemu. A to ho rozčiluje. Že se mu směje. Přitom se o ni stará. Tolik. Snídaně, obědy, večeře. Nic z toho nemusí ona dělat. Všechno obstará on. Ráno za ni uklízí. Večer jí chystá spaní. Všechno, co potřebuje k životu, má on na starosti. Dlouho pak neví, co udělat. Co jí dát. Něco víc. Aby pořád neodcházela. Aby tam zůstala. Když odejde, je ticho a on musí do krajiny. Sledovat obrazy. Krajina je to jediné, co ho uklidňuje.


Muž stojí před stolkem. Na stolku stojí telefon. Dlouho se na něj jenom dívá, bojí se. Potom váhavě zvedá sluchátko a přikládá ho k uchu. Poslouchá pípání. Pak sluchátko pokládá. Pak ho zvedá. Pak ho pokládá.
Přechází do pokoje a sedá si. Na zemi leží pes a dívá se na něj, ale za chvíli mizí bez jediného gesta.
Muž pokládá sluchátko. Vchází dcera. „Kam jsi volal?“ „Jen tak. Něco jsem zařizoval.“ Pátravě se na něj dívá. Moc ji asi nevnímá. Vypadá tak. Že ji nevnímá. „Řekneš mi, kam jsi volal?“ Podívá se na ni. Téměř vztekle. „Něco jsem zařizoval.“ Dcera beze slova odchází do pokoje. Muž za ní volá: „Dnes s námi jíst zase nebude. Mluvil jsem s ní odpoledne. Někam jde. Ale nechtěla říct kam.“ Dcera v kuchyni kývá hlavou. Umývá nádobí.

A měl i sen. Podzimní. Byl plný udusané hlíny a vůně vlašských ořechů. Někde tušil koně. Silné, hnědé a upocené. S hlavou skloněnou k zemi.
Probudil se. Potom začal slyšet její hlas i když nebyla v místnosti. V žádné z místností v bytě.
Někdy přetvořil krajinu na zahradu. A její hlas byl za zahrada… zahrada byla krajina.. krajina byla Pelogon… a on byl Pelogon… a byl v zahradě…


Přichází za dcerou do kuchyně. Zastavuje se u dveří, postává. „Říkala, že ložnice se jí… nelíbí.“ Dcera dál umývá nádobí. Muž nepřestává. „Ta ložnice už je stará. Říkala, že se jí nelíbí.“ Dcera na chvíli přestane, dívá se do dřezu. Pak říká: „To jí jen připadá. Moc dobře to víš. Jen jí to tak připadá.“ Muž trvá na svém: „Říkala to.“


Dcera jde ke dveřím. Zvonek vytrvale drnčí. Utírá si ruce od vody a pěny. Má je popraskané. Otevírá dveře. Za nimi je cizí muž. V modrém pracovním oblečení. Dívá se na ni a mlčí. Dcera tázavě zdvíhá obočí. Prý veze nábytek. Do tohoto bytu je objednaný nábytek. Stěna do ložnice. Nová postel. Ano, je si jistý. Do této ložnice. V tomto bytě. Je to na jméno… zřejmě její matky. Ano, je to objednávka její matky. „Ale matka už nežije. Už několik let nežije.“ „Nežije?“, ptá se cizí muž. „Ne“, potvrzuje dcera. „Matka už několik let nežije. Nemohla to objednat.“ Cizí muž v pracovním oblečení odchází. Zklamaně. Nahrbeně.

Muž sedí a sleduje zeď. Tři tečky na zdi. Jsou to mrtvé mouchy, říká si. Potom jde do krajiny. Je mlha. Před sebou vidí postavu. Ženskou postavu. Jde před ním, pořád před ním. Snaží se ji dohonit, ale nejde to. Pelogon je tichý. Pak přichází pocit. Uvolnění. Zdá se, že žena tančí. Na zemi je had. Žena je zlatá. A tančí. Had se svléká. Je v mlze. Žena je nahá. Had se obaluje zlatem. Had tančí. Je před mužem. Nemůže ho dohonit. Žena se svléká. Pelogon je tichý. Krajina je tichá. A nikdo tam nesmí nic vzít.


  • Diskuze: 2 komentáře, nejnovější: 14.01, 09:40 - čtenář jarin
 Přidat komentář 




› Online 7


O nokturnu

Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.

©1999-2024 Skaven

Shrnutí

komentářů: 14769
článků: 557
obrázků: 3653
dílek: 6441
autorů: 866