Nokturno.net / tvorba / dílko

Robot obecný je typ takového sráče robota, který se vůbec nedrží žádných zajetých konvencí. Když jdete po ulici, je schopen Vás pozvracet motorovým olejem, ne že by chtěl, ale on za to chudák nemůže. Jeho vnitřnosti jsou sebrané elektronické vnitřky aut od Forda až po Volhu. Proto se tito sráčové živí především otevíráním a zavíráním dveří v metru nebo v hotelech. Jinej program se jim do toho zasranýho elektronickýho mozku nepodařilo narvat. Jsou to druhořadé stroje pochybné pověsti a schopností, i když v dnešní době říkat těmto parchantům stroje, je skoro trestné. Oficiálně je to elektronická forma života.
Karel 18 byl robot obecný, jeho zevnějšek odpuzoval už samým designem jeho hlavy. Jeho hlava, kdysi monitor značky Lemon, známá serie 2015, který zobrazoval dvě barvy, černou a tmavě černou, byla prostě slušně řečeno nehezká kostka beze smyslu pro humor a šarm. S tělem to nebylo o mnoho lepší. Jeho „nohy“ a trup sestávali se z nákupního vozejku s přimontovaným řadovým vznětovým osmiválcem. Benzín už dávno na naší planetě došel, takže chudák parchant musel jezdit o holích. Příležitostně podřezal nějakýho opilce a jel na alkoholy. Ruce byly složené z elektronického podavače hlav ze staré kafilerie. Ve finále ten celej malej krám řídil palubní počítač ze starýho forda, kterýmu někdo při revoluci vdechl „život“ či rozum nebo co. Říkejte si co chcete, ale pro mě to je a zůstane prodejná děvka, kterýmu když dám palivo, tak udělá co chci. Nějaký tři přání nebo zákony jak kdysi psal nějakej žid to je utopie. Robot obecný je schopný vás zavraždit pro kapku motorového oleje. Pokud nejste silný jak hydrauliskej lis nebo nemáte po kapsách RPG, tak bych se s ním vůbec nepouštěl do řeči.
Takhle jednou si to šupajdil Karel 18 z práce, dělal zrovna nějakou ne moc dobře honorovanou práci. Myslím, že používal svoje dobrý hydraulický ruce k oddělování končetin od trupů na skládce plný vožralejch bezdomovců a vyděděnců. Príma práce v období krize, ale dnes v blahobytu to stálo pěkně za hovno. Bylo by lepší dělat někde votvíráka v hotelu nebo v bordelu a z klientů sosat díško nehorázných rozměrů.
„Kam si to pádíš ty kuse šrotu?“ oslovil Karla někdo ze stínu.
„Jedu si koupit do kafilerie nějaký namletý chrupavky na promazání soukolí, negře!“
„To sem ještě neviděl, robot a rasista, cha, cha!“ odvětil negr.
„Zato já jsem viděl už mrtvýho negra rozcupovanýho na kousíčky.“ odvětil Karel, znělo to jako když se směje.
„Jak se máš ty stará vojno?“
„Ale jde to, až na to, že mě tudle vojebal nějakej židák a prodal mi řemen do motoru zrecyklovanej z kočičích hoven. To sem ho pak zapojil a hovna mi začli lítat na všechny senzory a do válců, fakt super.“
„Kde teď přebejváš?“
„V jedný starý garáži pod jedním mrakodrapem, pojď zvu tě na kafe!“ odvětil Karel.
Došli do jednoho starýho průchodu. Tadle čtvrť byla proslulá tím, že všude i ve sklepech byl cítit pach motorového oleje. Byl to výjeb tady bydlet. Ale když ste robot bez podělanejch čichovejch buněk, je to na pohodu. Prošli skrz průchod a před nimi se objevilo krásné panorama několika mrakodrapů pár kilometrů vysokých. Dole bylo takový divný šero a všude se vznášel kouř z podzemních komínů. Prostě hnus.
„Tak a jsme tady!“ promluvil Karel. „Dáš si kafe?“
„Jasný, že váháš.“
Karel pustil kohoutek, natočil vodu do ohřívače a zapálil plamen kapesním zápalníkem vyrobeným z automobilový svíčky nad výpustí plynového vařiče. Když byla voda vroucí, nasypal do ní něco černýho a zamíchal. Podal kafe negrovi. Ten se napil.
„Fuj co to je za hnus!?“ negr vypliv loka než bys řek švec.
„To je kafe, Johne Pustarde!“ „Ta voda co tekla z kohoutku, to jsou filtrovaný chcanky mýho domácího, plyn na kterým sem to ohříval, to jsou výpary z exkrementů, který se ukládaj pod celým městem, Rusáci už nám dávno odřízli plynovod, co bys chtěl. A to kafe, to je opravdu kafe, akorát kolikrát použitý. Já jako robot to už necítím, piju ho jen tak ze zvyku. Starý zvyky z dob kdy sem býval člověkem. Leju si ho jen tak do benzinový nádrže, která už mi je stejně v podstatě na nic.“
„No každopádně to je pěkně nechutný, děkuju nechci.“ „Co máš v plánu Karle?“
„Víš že zítra přijede do Old Yorku papež?“
„No a co máš v plánu? Chceš aby ti požehnal?“ zeptal se John.
„Ne, seru na něj, chci ho zabít, štvou mě jeho kecy.“ odtušil Karel.
„No a to jako myslíš, že k němu přijedeš na tomdle vozejku a vodpráskneš ho ze dvou metrů?“
„Jo!!“
Před pěti lety byl zvolen dvěstěsedmdesátý papež Robert patnáctý, jednalo se o prvního papeže androidího původu. A proto to způsobilo velký poprask. Ještě vetší než spojení židovského a křesťanského náboženství v jedno před osmnácti lety. Robert je android čistého továrního původu s nejlepšími komponentami, softwarem a nejlepšími způsoby. Zvolil si cirkevní dráhu když mu byly dva měsíce a olej mu ještě tekl po bradě. Ve čtyřech měsících už měl vystudovaný cirkevní seminář a pomýšlel na místo biskupa. Vše bylo jen otázkou času. Rok potom, co vyjel z výrobní linky, už se vznášel bílej kouř nad Krevetikánem a bylo jasné, že minulý papež nezemřel přirozenou smrtí.
Začal razit ortofoxní názory o rovnosti androidů a lidí. O potřebě zničit druhořadé roboty obecné. Zkrátka se znovu vracely nacistické ideje, ovšem skrz androida.
„Všechno mám připravený, od tebe potřebuju jen jednu věc, musíš toho hajzla trefit přímo do hlavy!“ řekl Karel.
„Tak to je super, já budu vraždit papeže, kterýho chceš zabít ty, děkuju nechci.“
„Uděláš to pro mě ze starý známosti a ještě nebudeš škodnej.“
„Tak to chci slyšet a kolik to teda hodí?“ řekl Johny.
„Podařilo se mi našetřit něco přes padesát tisíc doláčů, plácnem si?“
„Poslední dobou dřu bídu, nějaký prachy se mi šiknou, jdu do toho ty sráči!“ „Jak jsi vlastně vydělal tolik prachů?“ odvětil John.
„Na skládce porcuju těla bezdomovců, ruce a nohy zvlášť, dělaj se z toho pochoutky pro potravinářskej průmysl. Uřezávám těm tělům čůráky a prodávám je pod rukou do místní blešity. Ty Nohamedáni (věří v ptáka Noha) si na tom potrpěj, vařej prej z toho nějakou polívku nebo co. O to už se nestarám. Důležitý sou prachy. Takže zejtra se pustíme do tej naší malý zakázky na jednoho zasranýho androida.“
9:00 Ráno
„Teď dobře poslouchej co ti řeknu“ praví Karel. „Takže zaprvé, já ti budu dělat průzkum dole na náměstí, budu mapovat nastalou situaci, nebudeš střílet dřív než ti dám do vysílačky vědět, ok?“
„Jasný.“
„Takovejch sráčů jako jsem já tam budou stovky, mě si nikdo nevšimne, vklidu se ztratím mezi těma mrzákama robotama, který se přijdou na toho zkurvenýho apoštola osvěty podívat.“
„No a čím ho mám oddělat, jako pohledem?“ zeptal se John.
„V hotelu na pokoji číslo 707 je docela pěkná bouchačka schovaná ve splachovadle, sice to nejni nutný, ale rád si hraju na konspiraci. Má teleskopickej zaměřovák nejlepší kvality, celá ta hračka je vyrobená na objednávku v Moskvě. A ne že se posereš, v tom pokoji byl kdysi zavražděnej Sean Connery.“
„Fakt? Jako malej sem koukal na jeho filmy, hlavně na Jamese Bonda.“
„To mě nedojímá. Zastřelila ho jeho fanynka, když ho kouřila, představ si, dědkovi bylo osmdesát let, jeho hlava se rozprskla na zdi, mozek vyteklej všude na podlaze.“
„Něco takovýho sem slyšel, no a co bude s prachama?“
„Řeknu ti kde sou prachy, až uděláš svůj díl. Tady máš zatím něco na díška.“ podal mu šedesátidevíti dolarovku.
10:08 Ráno
Hotel Göring & synové byl zařízen ve stylu třicátých let dvacátého století. Na zdi visely červené vlajky se svastikou v bílém poli. U vchodu si člověk nebo robot mohl všimnout podobizen dnes už neznámých umělců či politiků. Jeden maník měl pod nosem kartáč na boty, prý to byl kdysi jeden z nejvlivnějších malířů své doby. Na plátnu byly promítány tématické filmy. Ten malíř asi ukazoval jak vysokýho má doma psa, zajímavý je, že všichni v hledišti ukazovali, že maj doma psa vyššího než sou oni sami. Asi to byl spolek chovatelů pitbulů.
„Snad nebudu mít na pokoji fotky se psama, to by mi fakt jeblo.“ myslel si John.
„Pane, vaše jméno?“ oslovil Johna recepční.
„Mám tu zamluvený pokoj číslo 707, na jméno John Pustard.“
„Ano, zde jsou klíče. Přeji hezký den, hajl.“ zvedl ruku recepční.
„Že hajzly sou na chodbě? Tak to běž doprdele koloušku.“
John se vydal směrem k výtahu nad nímž bylo napsáno „práce osvobozuje“. „Ještě to tak, to půjdu radši po schodech, ještě by ty kurvy chtěly, abych jim tady za cestu výtahem myl nádobí. To tak“
Dorazil do svýho pokoje po schodech značně schvácen. Na chodbě viděl uklízečku v černým koženým kabátu jak drhne podlahu. „Kdyby pod tím aspoň nic neměla. To bych ji zatáh na pokoj.“
Když vešel do pokoje viděl nad oknem velkou černou orlici. „Takže ne psi, ale ptáci. To sem si moh myslet, že to je spolek ptáků. Rypák mi to napovídal od první chvíle co sem viděl toho cucáka recepčního v hnědý uniformě s červenou páskou přes loket, takhle se asi značkujou blbci.“
„Mrknem co nám Karel nachystal v hajzlíku nebo ve splachovadle.“
Ve splachovadle byla krásná zbraň. Ne zbraň, ale umělecké dílo. Byl to kalašnikov AK 2100, zbraň vyrobená na počest mistra ve svém oboru. S teleskopickým zaměřováním, dvěma zásobníky, prostě balada.
„Tak s tímhle se mu rozprskne ten elektronickej mozeček jako vejce hozený na zeď.“
13:08 Po obědě
„Tak co hovne, zabydlel ses?“ Ozvalo se z vysílačky.
„Jasně Karle, můžeš mi prosimtě prozradit proč mám ve sprše místo ručníku pověšenou plynovou masku?“
„To byl prej nějakej rituál nebo zvyk. Když měl chlap hnusnou manželku tak jí tu masku přetáh přes hlavu a neviděl jak je šeredná. To zaprvý. Zadruhý furt hrozili nějaký nálety a bombardování chemickejma zbraněma, takže možna i proto. Já se přikláním k tý první možnosti. Přijde mi pravděpodobnější.“
„Jak si stojíš dole v davu? Odsud mám celý náměstí jako na dlani.“ zajímal se John.
„Hemží se to tady na jednu stranu samejma androidama z lepší společnosti, lidí tu moc není, jen nějaký bezďáci a aktivisti. Klasickejch robotů, který protestujou je tady okolo tak třetina.“
„Nezapomeň, že toho sráče musíš trefit přesně do hlavy. Když ho zasáhneš do těla, je to jako kdybys mu nic neudělal, normálně ho pak spravěj. Pamatuj do hlavy!!“
„Ty monitoruj situaci, na mě nech sportovní výkon, bejby.“
13:30
Robert patnáctý, přezdívaný u svých ministrantů a biskupů, jeptišek a vlastně všeho co mělo alespoň jeden otvor, Robbie Kladivák, právě vystoupil a mluvil k lidu. Nemluvil o tom, jak ho někdo v továrně na luxusní nóbl androidy těsně předtím, než mu namontovali oční bulvy a ruce, zneužil. Nemluvil o své slabině v slabinách. Nemluvil o krvácejícím řitním otvoru po dobu jeho pobytu v církevním semináři. Nemluvil o tom jak mu z prdele tekla modrá krev, když ho zneužíval předchozí papež Analikus pátý. Mluvil o tom, že..
„Moje drahé ovečky, jsem rád, že Vás tu vidím v takovém počtu. Vidím, že se na můj proslov dostavilo i hodně lidí. Támhle v rohu vidím protestující roboty. Kterým se nedívím, že protestují. Protože si zasluhují absolutní vyhlazení. Nejdůležitější je čistota výroby. Androidy můžeme pokládat ne za rovné lidem, nýbrž za lepší druh...“
„Tak to by stačilo, je to on, sejmi toho parchanta krásně mezi kukačky!“ zařval Karel do vysílačky.
13:35
John Pustard námezdní zabiják, skladník, detektiv, příležitostný úchyl, hlavní protagonista našeho příběhu, muž, jehož předkové byli násilím odvlečeni z domoviny svého pralesa. Tento muž mnoha povah, tváří, barev kůže, sexuálních úchylek, vyznání a charakterů se podíval do hledí a zamířil.
A viděl člověka ne šeredného s perverzním úsměvem na tváři, těžko věřit, že to byl android a ne člověk. A stiskl spoušť.

13:36 Tea Time
V malém okamžiku se všem zdálo, že nad hlavou papeže se objevila svatozář, malá, hezká svatozář. Ale bohužel jeho hlava se rozprskla na milion malejch dílků, modrá krev stříkala z krku o stošest. Tělo bez vůle si kleklo a zhroutilo se na zem. Přední ministrant, kterému Robert patnáctý žertem přezdíval psí čumáček se zhroutil a vyzvracel dávku spermatu, kterým ho zásobil papež po obědě. Vše svědčilo o tom, že to je prostě príma odpoledne, hodně na pohodu.
„Je mrtvej?“ zakřičel John do vysílačky.
„Myslím, že na 100 procent. Krkem mu tečou vnitřnosti jak z prasete.“ kontroval Karel
„Poslouchej, teď ti řeknu, kde jsou prachy. Jsou na nádraží v boxu číslo..“ Karel už nedořekl.
V okamžiku se vzedmul obří výbuch. Tam kde byla před chvilkou tribuna zel velkej kráter rozměrů Carnegie hall. Obecenstvo bylo až do pátý řady vypařený. Včeťně Karla.
„Tak a prachy sou v prdeli!“ pomyslel si John Pustard.
No alespoň sem si dobře zastřílel, řekl si v duchu. S úsměvem na rtech a s náladou dobrou jak vysraný hovno se vrhnul do víru velkoměsta. Začnu se asi živit jako kuřák homoklád, tam alespoň když nezaplatěj budu mít něco teplýho v žaludku. Típl cigáro a šel dál..