Nokturno.net / tvorba / dílko

V ztracené symfonii krácené o melodii vysrostla bílá růže. Co člověk zmůže? Spílá nad nedokonalostí, zlostí kosti láme, s bolestí zad se prokrade krámem. A s pokladem rámem do jiných končin odejde.

To nejde, sloučím-li chtění a nechtění, nic nezbude. Praštění nemění liché či sudé. Ploché tabulky skel, apel obálky bez adresáta. Dnes desátá káva jak horká láva leptá jícen. Jsem chycen v opěradle a povadle se bráním. Ke skráním sune se tma bez svící. Vcucne do dna přes plící odpor hrnek i s uchem. Mor. Bušíme hluchem.