Nokturno.net / tvorba / dílko

Kostel na Borové byl osvětlen té noci před Vánoci, kdy jsem se rozhodl navštívit místa, kde běžně pobýváš.

Z práce jsem se rozmýšlel, zda jet za Tebou nebo ne.

Na rozcestí jsem se vydal doprava, a na první benzínové pumpě nabral benzín za 200 Kč.

Vyrazil jsem na 40 km dlohou cestu, na které jsem chtěl vidět dům, v němž pracuješ, a dům, v němž bydlíš.

Víš, já tě miloval.

Upřímně, celým srdcem.

Cestou k tobě jsem jel hlavní silnicí, rušnou a osvětlenou, i okresní, tmavou a klidnou.

Minul jsem most, centrum, tušil jsem dům, ve kterém pracuješ, přejel přes řeku, vyjížděl do kopce, několikrát zahnul špatně, viděl restauraci, nad kterou bydlíš, neznámé cesty i rozcestí.

Osvětlený kostel a značky cyklistických tras a možná i ruka Boží mě vedly k místu, kde bydlíš.

K tomu místu, kde jsem si uvědomil, že patříš jinému muži.

Člověku, kterého moc dobře znám.

V té chvíli, kdy jsem si uvědomil pravdu, jsem se rychle otočil a mířil pryč.

Děkuji Bohu, že mi ukázal pravdu.

Děkuji tomu všemu, co mi dodalo odvahu a sílu se té pozdní večerní hodiny vydat ke kostelu na Borové, abych našel pravdu a netrápil se dál pro někoho, komu na mě nezáleží.

Ti, kdo mě té noci viděli u kostela na Borové, mě už tam nikdy neuvidí.

Jel jsem zpět zbaven velkého bříměte, které mě dlouho svazovalo.

Ale nyní se předemnou otevírá brána volnosti.

Možná potečou slzy, určitě budu jinej.

Možná budu smutný, určitě to přežiju.

Jedu domů, vysedám poblíž něj.

Cítím okolo mlhu, jejíž vůně mi připomíná východní města.

Ten podivný chlad, který jsem cítil v posledních dnech, odešel.

A já náhle cítil, že opět mohu žít.