Nokturno.net / tvorba / dílko

Seděli jsme v Caffé Louvre,
Bylo něco po třetí a za okny zněl skřípavý zvuk tramvaje,
Seděli jsme mlčky, někdy tiše,
Kdo si řekl, „není to snad klišé?“

Nebyl jsem to já, má myšlenka se sotva tvořila,
Měl jsem oči jen pro tebe,
Skrze sklenku a dlouhý kouř,
Se myšlenka v realitu měnila.

Kdo si řekl, „měl jsem pocit, že běžíme moc rychle“,
Že stavíme domy, přec vidíme jen krychle,
Skrze kvádry, tuny rozbředlé sádry,
Či snad sněhu, co padal nám do vlasů.
V roce 2010 v době lednových nečasů.

Nebyl jsem to já, topil jsem se
nechtěl hodit záchranný kruh,
ani zatáhnout brzdu,
spíše naopak pustit dnešnímu dni žilou,
projít se po parku, či tou slavnou vilou,
o které jsme mluvili,
zrovna když hodiny šestou odbily.

Kdo si řekl a kdo to byl?

Ach ano! Kavárenští hosté hovoří,
Cosi si nahnutí nad stoly švitoří,
A my jsme opět v onom Caffé,
Potřetí? Popáté? Sejde na tom? Ty mé štěstí
Zabalené přítomností.