Nokturno.net / tvorba / dílko

Seděl u okna. Otevřeného asi tak ze dvou desetin. Zadek pohodlně usazený v tvrdé dřevěné židli. Na stejně tvrdě dřevěném stole měl připraveného cosi z igelitu vybaleného (nebyly to jahody mražený), vedle hrnek s mlékem. Pravým mlékem z Intersparu za 7,90.
Natáhl se a levačkou stáhl z linky krabičku cigaret. Se zamyšleným výrazem ve zmuchlané ranní tváři zasunul první trubičku do úst, podpálil ji a natáhl. A výdech s obláčkem kouře. Vytáhl si trenky a ohrnul krátké rukávy u trika.
V záokenním světě se zatím začalo slunce sápat po všem okolo a rozsvěcelo nový den. Všechno to bylo dobrý, hlavou mu létal jeden statisíc veršů a litoval, že nemá po ruce papír.
„Evžo, koupelna je volná!“ zavolala na něj z chodby. „Běžím,“ odpověděl. Ještě chvilku si užíval hrabalovské tvůrčí prostředí, snažil si ho nacpat do hlavy co nejvíc a pak se zvedl, aby se zaměstnal svými zuby.
Čištění zubů v jedné koupelně jako bychom spolu byli roky, oblékání zmuchlaného oblečení po včerejším večeru, jako bychom se viděli prvně. Krmení morčat, luxování, stlaní, mytí nádobí, kontrolování všeho klasického, zamykání, společné odcházení na metro, co nás veze směr škola. Jako bychom spolu žili roky.
„Jak dlouho se vlastně už známe?“ „No, to nevím… Ale je to dlouho, bydleli jsme v jednom paneláku přeci.“ „Od druhé třídy, to je už 13 let, chápeš to?“ rozjímala. A šlapali mezipanelákovím okrajové Prahy stále dál. Až k piksle, kam se soukali lidi, co spěchali do všech jiných částí Prahy. Obličeje jim ovál vánek z jezdících schodů, a dokonal tak proces probouzení. „Ale bylo to včera drsný, co říkáš?“ „No, to teda bylo. Musíme to zase zopakovat, co ty na to?“ odpověděl. Reakcí byl potutelný úsměv v tváři dívky. Nebo mladé ženy? God knows. Každopádně to byl hezký úsměv.