Nokturno.net / tvorba / dílko

Schovávám své lepší zítřky v chmýří z pampelišek. Tam za duhu.
A budoucnost, růžová a sladká jako cukrová vata , lepí se mi neposedně na prsty zkřehlé chladem ještě. Z pouličních lampionů láká širokou veřejnost oplzlý hlas ožralého pobudy na další, bonusovou jízdu zdarma. Uši mi trhají bubínky z toho zvuku. Mířím do nikam. Prostoru vyplněného čekáním a očekáváním. Brousím ve tmě, smysly jitřím. Radši se bát anomálních figurín než sama sebe. A tak procházím tou tíživou všepožírající temnotou, zhluboka dýchám a krájím nepozorovaně na smířlivější kousky, napětí. Na zádech dech dalšího návštěvníka. Krok za krokem přicházím na to, že strach je jen venkovní pocit. Že je to jen ta atmosféra huštěná sametově hebkou tmou a sílící každým výkřikem. Můžu se schovat proti všem a všemu uvnitř sebe. Před sebou. Jsem na konci, a venku stojící vyjadřují obdiv nad odhodláním vycházejících, pustit se do neznámého. Hrdinou z donucení. Popostrkována postupuji vpřed. A ze samé radosti z přežití, vbíhám do náruče řetězům. Svazujícím. Sedačka ze stoletého smrku a zrezivělý kus železa. Má nová snová atrakce adrenalinu. Točím se obludně bludně v kruhu. Jak křeček v akvariu. A vřískám nadšením pro tu nově nabytou volnost , jen nedochází mi, že volnost se na počet kruhů nepočítá. Chvilkové zážitky, chvilkové slasti a pak zapomnění. Tak ještě si pořídím opičku na gumičce, až se ráno probudím , a´t mám vzor pro srovnání. Život je jen jedna velká matějská pouť svítící a vyhrávající do noci.