Nokturno.net / tvorba / dílko

Lidé často popisují, jak po rozchodu mají bodovou bolest v okolí srdce, prý ho mají zlomené. Mně něco spadlo ze srdce. Nevím zda-li to byl kámen, láska, či starosti, ale najednou se cítím hrozně lehce. Není to příjemný pocit, i když jak ho takto popisuju, můžete mít dojem, že je to vlastně lepší než bolest. Není to pravda. Představte si, že přes rok někoho pravidelně vídáte. Znáte ho nazpaměť a i když vás občas nehorázně štve, stejně byste ho nikdy za nikoho nevyměnili. Prostě tu osobu milujete. A pak najednou, nečekaně jako srážka s autem, je konec. Najednou si říkáte: „A to je všechno? Co bude dál?“ Po srážce s autem, záleží na doktorech nebo náhodě, jestli bude nebo nebude nějaké dál. U rozchodu to není tak dramatické, ale možná o to těžší. Navenek jste nic neutrpěli, ale uvnitř jste zmatení. Najednou nevíte co bude dál. Dodnes jste věděli například, že každý večer vám laskavá sms popřeje dobrou noc, že se můžete těšit na setkání s osobou vám blízkou, která vás nezradí, potěší a nebude chtít vědět všechno líp než vy. Teď? Večer co večer se snažíte být v pohodě. Snažíte se nedávat najevo, jak moc toužíte po obyčejné, ale milé větě na dobrou noc. Prostě je to pryč. Už chápete, jak to myslím, když říkám, že ze mně něco spadlo? Na jednu stranu je to nejspíš dobře, oba jsme věděli, že to už neklape, tak jako dřív, ale co naplat, když srdce si nedá poručit.
Ale život jde dál, nezastaví se jenom kvůli takové malichernosti. Když se podívám z okna, vidím, že počasí odpovídá mému stavu mysli. Zataženo, oblačno, z nebe opatrně padá sníh. První sníh, který teprve zkoumá, jak to tady vypadá, jako by si nás jen oťukával, než přijdou jeho bratříčci a začne pravá zima. Ano, přesně tak se cítím.
Zataženo? Je. I s největším optimistou zamává, když se dozví, že byl podváděn. Oblačno? Taky. Nepadá sice déšť, ale slzy. Bez deště by země uschla. Bez slz by člověk nebyl člověkem. Nepláču, když jsem rozzlobená, pláču, když jsem bezmocná. Když tuším, vím i chápu, ale přesto nemůžu pomoci. Nepláču, když se mám dobře, pláču, když jsem šťastná. Když vím, že mám kolem sebe lidi, které miluju, když se dívám na dojemný film s tím pravým člověkem. Pláču, když žiju život. A sníh? Ano, ten je příslibem, že všechno bude lepší. Je to ta slabá naděje, která umírá jako poslední a kterou bychom nikdy neměli ztratit. První sníh je začátkem něčeho nového a přesto už tolikrát zažitého. Končí podzim. Stromy už shodily svůj pestrobarevný šat a čekají na bílý hábit. Pro mě skončilo jedno období a začíná nové. Stejně jako očekávaná zima, nevím jaké to období bude, ale doufám, že plné dobrých přátel, veselí a hlavně pohody. I vám přeju totéž a jestli budete prožívat totéž, tak si vzpomeňte, že když jste na dně, můžete jit jenom jediným směrem – nahoru. Uznejte, bez překážek by byl náš život hrozně nudný...