Nokturno.net / tvorba / dílko

První sníh. Asi nikdo nečekal, že příjde tak brzo. Je to útěšný pohled, dívat se na tu nádhernou zasněženou krajinu Brna. Sice to není žádná romantika, ale má to své kouzlo. Odtud z výšky vypadá Brno menší než ve skutečnosti je, vidím střechy domů, pokryté bílým popraškem, stromy už obléknuté do nádherného hábitu a vidím taky lidi, jak pospíchají, kdoví kam. Občas si přeju, aby se na chvíli zastavili. Copak nevidí, o co přichází? Kam pořád všichni spěchají? Počkat, teď se tam jeden človíček zastavil. Ne, neslyšel mé myšlenky, ale pouze čeká na semafor. Copak nikdo jiný nevidí tu nádheru, která přímo vybízí ke vzpomínkám. Hlavou mi běží myšlenky, jak zrychlený film. Tu se objeví jedna, ale za chvíli ji přeruší jiná. Vzpomínky jsou něco, co mi nikdy nikdo nevezme, proto si jich tak vážím. Nejraději vzpomínám právě tady. Na osamělé střeše, s úchvatným výhledem. Odehrálo se tady toho hodně, vzpomínky tady na mně dopadají ze všech stran. Ano tam se stalo to, a jé, to je to místo... Možná si to ani neuvědomujeme, ale každý člověk, má nějaké takové místo. Místo, kde mu stačí jenom sedět a vzpomínat. Občas bych chtěla vědět co si ostatní myslí, co se jim honí hlavou, když zamyšleně hledí kamsi do dáli, ale asi je dobře, že to nejde. Každý má právo na své soukromí. A kde jinde než ve vlastní hlavě máte uplné soukromí?
Ta střecha je můj vlastní svět, kde můžu nerušeně snít s otevřenýma očima. Stačí mi sednout si na půlmetrový komín (neřešte) a jen tak se dívat. Někdo by mi možná řekl, co na tom vidím. Domy, komín, ulice, auta, no a co? Ale pro mě je to ta nejkrásnější pohled na světě. Vysoký komín se mi změní na nejvyšší strom na světě. Domy nejsou jen obyčejné domy, ale kouzelné město s těmi nejmilejšími obyvateli a auta se tam dole hemží jako mravenci v mraveništi. Co na tom, že realita je uplně jiná.
A pak ten strom. Nikdy jsem neviděla žádný podobný. Jak je možné, že listnatý strom má své listy po celý rok? Ať tam dojdu na jaře, v létě, na podzim nebo v zimě, vždy mě uvítá jeho ochranitelská koruna. Je to jako otevřená náruč, která jen čeká na objetí. Vždy si vzpomenu na ty romantické filmy, kde dvojice vždy sedí pod nějakým košatým stromem na lavičce. Tady sice není lavička, ale podivný kus plechu bohatě na tento účel stačí.
První sníh. Asi nikdo nečekal, že příjde tak brzo.