Nokturno.net / tvorba / dílko

Ačkoli už tě nevídám,
přesto tě stále v mysli mám.
Ukrytý pod dečkou osudu,
ležíš a prosíš mě o vodu.

Na vyprahlé pustině,
začalo to nevinně.
letmé pohledy a dotyků pár,
a náhle zahořel v nás lásky žár.

Kolem nás se začal rozvíjet svět,
ty jsi byl můj, jak růže je květ.
Pustina najednou byla tatam,
v údivu z tebe, po dechu lapám.

Láska jak z pohádky
a život bez hádky.
Člověk však míní
ale život se mění.

Co zmůže písmenek pár,
a zažehne ten známý žár?
Ten co jmenuje se žárlivost
a uráží uctivost.

Tak z lásky zbyl jen cár,
a my dva už nejsme pár.
Pryč je i rozkvetlý svět,
a pustina je opět zpět.

A teď ses vrátil a čekáš co?
Že odpustím ti všechno zlo?
Čekáš snad, že k tobě poběžím
a lásku k tobě osvěžím?

Ale to se pleteš hošánku,
ty maminčin mazánku.
Nechci už víc slyšet, výmluvy, řečičky,
jen si jdi, mizero, na ty svý holčičky!!!