Nokturno.net / tvorba / dílko

Jednou večer jsme se procházeli jako obvykle na našem oblíbeném místě. Zničehonic mě chytil za ruku. Chtěla jsem se mu opatrně vysmeknout, ale byl rychlejší a pustil mou ruku a objal mě kolem pasu. V tu chvíli jsme byli od sebe na dosah. Díval se na mě a čekal na mou reakce. Nedokážu popsat, co se mi v tu chvíli honilo hlavou. Moje myšlenky si navzájem odporovaly a já byla zmatená, jako snad nikdy. Jedna část mého já po něm toužila, ale druhá se toho bála. Před očima mi vířily obrazy za tu dlouhou dobu, co se známe. Smáli jsme se, škádlili jsme se, mluvili jsme vážně o všem možném. Nechtěla jsem přijít o možnost mít po ruce perfektního kamaráda! Uznávám, je to sobecké, ale také lidské.

Ani nevím kdy se to stalo, ale najednou byl blíž než kdy dříve. Váhavě se ke mně naklonil a já zavřela oči. Jemně mně políbil na rty. Dával mi možnost uniknout, ale na moje už tak rozhozené sebeovládání toho bylo už prostě moc. Opětovala jsem mu polibek a najednou se mi zdálo divné, že jsem se tomu tak bránila. Přišlo mi přirozené, že se líbáme, jako bychom to snad dělali pokaždé. Trvalo to jen chvilku. Nepatrný okamžik. Oddálil se a opět čekal na mou reakci, když se jí nedočkal, začal mi vysvětlovat, že se mu hrozně líbím a že už nedokáže být jenom kamarádem. Najednou jsem přesně věděla co mám dělat. Nebyla jsem to já, kdo to rozhodl. Byla to lásku, kterou jsem jen zaslepeně ignorovala.

Natáhla jsem se k němu a opět spojila naše ústa v polibek. Neprotestoval. Přitáhl si mě k sobě a já ucítila, jeho pevné svaly na mém těle. Jeho ruce putovaly místy, kde bych ho jako kamaráda dávno zarazila. Teď to bylo jiné. Nevadilo mi, že mě svírá stále pevněji a pevněji. Naopak jsem se toužila k němu ještě více přivinout. Bylo to jiné, než poprvé. Nebyl opatrný, protože se snažil odhadnout mou reakci. Byl jemný, ale přitom vášnivý a já nadobro propadla jeho kouzlu.