Nokturno.net / tvorba / dílko

Královská vůle


Geralt zadržel koně a postavil se ve třmenech. Kousek za ním jedoucí Kewort též zastavil koně a zahleděl se do mlhy.

„Vrací se?“ zeptal se

Geralt neodpověděl, pouze mu pohybem ruky naznačil, aby mlčel.

Kewort po chvíli důrazně zopakoval: „Tak vrací se náš královský zvěd, pane zaklínači?“

„Ne, pane kancléři,“ odpověděl tiše, ale zřetelně zaklínač „jen jeho kůň…“

Skutečně. Po chvíli celý královský doprovod, včetně prince Ademíra, syna Brytha, krále Unthárie, uslyšel zběsilé dupání kopyt splašeného koně a vzápětí se objevila jeho silueta, vybíhající z neproniknutelné mlhy. Dva vojáci rychle seskočili z koní a pokusili se splašené zvíře zastavit, ale to náhle zakoplo a svalilo se na zem, kousek od nich. V tu chvíli všichni zřetelně uviděli, že silně krvácí z pravé zadní nohy.

„Nedotýkejte se ho!“ houkl zaklínač na vojáky, kteří stáli vedle ležícího koně „Může být otrávený.“

Vojáci spěšně ustoupili a vyplašeně na Geralta pohlédli. Ten se obrátil na zbledlého kancléře: „Musíme se otočit, pane kancléři, nemůžeme tudy jet.“

„Co to…“ vykokotal Kewort „co to bylo? Kde je náš zvěd?“

„Krabopavouk…“ odpověděl Geralt, dívaje se na ránu na koňském stehně „krabopavouk, harpyje, nebo možná yther, tvar a místo rány odpovídá útoku některého z těchto netvorů a všechna tato stvoření zde, v Myaweru žijí, jak jsem vám řekl už při sjednávání našeho obchodu, ale vy jste mé varování, pane kancléři jak se mi zdá bral na lehkou váhu.“

„Proto jsem vás najal!“ řekl navenek silným, ale vskutku vyděšeným hlasem kancléř „Taková byla naše dohoda! Slíbil jste zajistit královské družině bezpečný průchod přes Myawer, nemůžeme ztratit ani jediný den, naší zemi hrozí válka, strašná válka, královská vůle nařizuje…“

„Mlč, Keworte!“ vyštěkl za Geraltovými zády princ Ademír

Kůň ležel na zemi a působil stále bezvládněji. „Něco mu z toho vytejká.“ řekl nejbližší voják „Něco slizkýho a hnusnýho…brr a jak to smrdí. Vznešenej pane…“

„Nestvůra.“ řekl zaklínač „Byl to nejspíš krabopavouk, zřejmě byl dost vyhladovělý, zvěda jistě zabil a odvlekl do svého doupěte a kůň stačil utéct. Je ale smrtelně otrávený, jed krabopavouka zabíjí i v malém množství do několika minut, maximálně do hodiny.“

Jeho slova nikdo nekomentoval, Kewort pouze tázavě pohlédl na Ademíra.Princ zachytil jeho pohled a nevyslovenou otázku a Geralt doufal, že syn krále má více rozumu, než uřvaný kancléř. Měl pravdu, ale jen částečně.

„Královský doprovod Myawerem neprojede.“ konstatoval střízlivě princ „To se dřív splaší koně a vojáci strachy poserou. A tebe, Keworte, bych radši nechtěl vidět, pokud by se za stromem objevila ta stvůra, o které mluvil Mistr zaklínač. “

Kancléř zrudl, ale nijak princova slova nekomentoval. Geralt moc dobře věděl, o co jde. Věděl, proč se princ Ademír musí co nejrychleji dostat do sousední Redanie. Věděl, že musí požádat krále Radovida redanského o vojenskou pomoc. Věděl, že na Unthársko – Nilfgaardské hranici se schyluje k provokaci, která může přejít v regulérní válku. Věděl, že nejkratší cesta vede přes Myawer – 90 čtverečních mil bažin a slatin, kde už po stovky let žijí tvorové, kteří považují člověka jen za jeden z mnoha chodů ve svém jídelníčku. Věděl také, proč král Bryth pověřil tímto úkolem svého nejstaršího syna. Bylo všeobecně známo, že Unthárský král vládne svým mečem, nikoli však svým rétorickým nadáním. V Unthárii bylo dokonce mezi prostým lidem rozšířené přísloví:

„Mluví-li náš král, lid aby se bál.“

A tak tomu bylo i tentokrát. Nikdo nechtěl čekat, až král Bryth, kterému pochlebovači a licoměrníci přezdívali Bryth Statný, kterému však všichni tajně říkali Bryth Němý, předá poselství některému z královských kurýrů nebo až se odhodlá vyjet do Novigradu sám. Ani tak žádný kurýr nemohl nikdy živý projet přes Myawer, ale musel by jej objet zdlouhavou východní oklikou, což by znamenalo, že mu cesta zabere nejméně 4 dny, zatímco přes slatiny by bylo možné být v Redanii druhý den. A tak došlo k tomu, v co každý Unthárec doufal. Králův syn Ademír sám navrhl otci, že pojede do Novigradu tou nejkratší cestou a přednese králi Radovidovi Smělému požadavek svého otce. Nikdo nečekal komplikace, protože Unthárie a Redanie měly po dlouhá léta spojenecké smlouvy, které uzavřeli ještě praotcové současných králů těchto dvou království. A tak šlo hlavně o čas, o rychlost. Jeden z královských rádců si náhle vzpomněl, že v jedné vesničce na jihu země si prý najali vesničané zaklínače, aby zabil ghúla, se kterým si místní nedokázali poradit, a který jim zabíjel dobytek a všichni se báli, že brzy přejde i na lidské maso. Netrvalo dlouho a onen zaklínač byl dopraven do Kaellbergu, hlavního města Unthrálie a sídla krále Brytha. Až poté se zjistilo, že dotyčný zaklínač je sám slavný Geralt z Rivie…

„Keworte,“ oslovil kancléře Ademír „povedeš muže zpět do Kaellbergu a oznámíš mému otci, že jsem pokračoval v cestě jen já spolu s Geraltem z Rivie.“

„Ale pane…“ protestoval Kewort

„Žádné ale u sta hromů!“ zahřměl mladý princ „Je to rozkaz!“

„Předtím ale,“ ukázal princ na stále ležícího zraněného koně „pane kapitáne, zbavte to nešťastné zvíře utrpení.“

Jeden ze starších vojáku postoupil vpřed a jedním silným úderem meče přeťal zraněnému koni krční tepnu. Kůň se bezvládně zkroutil na zemi, z jeho rány na stehně dále vytékala zapáchající tekutina.

Geralt se díval, jak se vojáci v čele s kancléřem vzdalují, až se po chvíli ztratili v mlze. Mlha byla ostatně všude okolo. Těžká, neprodyšná mlha.

„Nu, mistře?“ pohlédl na něj Ademír

„Pane…“ sklopil lehce hlavu Geralt „nevím, zda jste se rozhodl správně.“

„Slyšel jsem o vás mnohé, pane Geralte. Sám nejsem z těch, kteří věří každé báchorce, ale je-li jen zlomek z toho, co se o vás říká pravda, nemusím mít obavy, nebo snad ano?“

Nedočkal se odpovědí, a tak pokračoval: „Byl jste už někdy v Myaweru?“

„Ne,“ zalhal zaklínač „nebyl.“

Nebyla to pravda, ale Geralt nechtěl brát mladému princi jeho entuziasmus. Věděl, že to tak bude lepší. Před lety ho totiž jistý vědátor v Novigradu požádal, ale mu přinesl tělo mrtvého alarase, rosolovitého bahenního tvora, který žije jen v Myawerských bažinách. Geralt, jak si vzpomínal, měl sto chutí poslat dotyčného alchymistu do prdele i s celým jeho výzkumem, ale překvapila ho vědcova štědrost, protože mu nabídl za mrtvého alarase celých dvě stě novigradských korun. Dvě stovky, říkal si tenkrát zaklínač. Pamatoval si, jaký měl tenkrát při příjezdu do Novigradu hlad. Že všechny své zbývající peníze utratil za nového koně na trhu. Souhlasil s nabídkou, ačkoli celou dobu v duchu zápasil s vidinou odměny a zaklínačským kodexem, který mu přikazoval zabíjet jen tvory, kteří bezprostředně ohrožují lidi, mezi které alaras, žijící daleko od lidských sídel, rozhodně nepatřil. Hlad a nouze ho však přiměla ke svolnosti, později toho však litoval… Jak se z Myaweru dostal si nepamatoval, prostě se po několika dnech pobudil v jedné vesnici v západní Redanii. Necítil nohy, a celkově skoro celé tělo. Měl však štěstí, že místní ranhojič byl bývalým královským lékárníkem Redanské armády. A hlavně, že Geralta znal a ošetřil ho.

„Nebyl jsem tu,“ řekl Geralt, nechávaje si své myšlenky a vzpomínky pro sebe „ale mnoho jsem toho o Myaweru slyšel, ostatně jako každý.“

„Ano.“ Pokýval princ hlavou „Říká se, že počet lidí, kteří přežili v Myaweru noc lze spočítat na prstech jedné ruky. Proto bychom si měli pospíšit, Mistře. Nerad bych, aby nás zastihla tma uprostřed bažin.“

„Pojďme tedy, ale musíme vést koně za uzdu, jinak neprojedeme mezi stromy nebo zapadneme do močálu.“

Ademír přikývl a sesedl z koně. Šli pomalu, Geralt dával pozor, rozhlížel se, ale mlha mu to značně komplikovala. Princ, jdoucí kousek za ním, se ale tvářil vskutku odhodlaně, bez náznaku strachu. „Holobrádek…“ napadlo Geralta. „Nezná strach, smrtí opovrhuje. To proto, že neví, jak taková smrt vypadá.“

Geralt věděl, že korunní princ Ademír měl před nedávnem dvaadvacet let a že král Bryth a celý Unthérský lid do něj vkládá velké naděje. Zatím ale viděl jen sebevědomého mladíka, o kterém je těžké říci, zda je odvážný nebo hloupý. Nevěděl co se stane, bude-li Unthérský princ nucen tasit meč a bránit svůj život…

Šli už celou celou hodinu a Geralt se poněkud uklidnil. Neviděli žádné netvory ani nic, co by nasvědčovalo jejich přítomnosti. Snažil se udržet směr, ale nebylo to snadné. Překračovali vylámané stromy, obrostlé podivnými rostlinami, obcházeli bažinová pole, míjeli zvláštní svítící rostliny, keře a vývraty, obrostlé kapradím. Mlha postupně slábla a lépe a rychleji tak postupovali kupředu. Obešli ohromný, snad sto let starý dub, když vtom zaklínač zachytil koutkem oka pohyb. Zdálo se mu, že se pohnula jedna z ležících větví, Geralt si chvíli nebyl jistý, zda to nebyl jen závan větru, ale v dalším okamžiku pochopil. Jednou rukou silně trhl a povolil svůj opasek a druhou rukou bleskovým pohybem tasil meč. V následující chvíli se drobný, jako dráp zakřivený osten zabodl těsně vedle jeho ramene do onoho prastarého dubu. Ademír hrůzou vyjekl a upoutal tak pozornost tvora, který stál nějakých deset kroků od nich. Geralt skočil a v poslední chvíli odrazil čepelí smrtelně jedovatý hrot, který mířil přímo na princův hrudník a jistojistě by zasáhl. Zaklínač přenesl váhu těla na druhou nohu a skočil tentokrát směrem k místu, ze kterého hroty vyletěly. Ademír uslyšel mokré křupnutí a odporný, syčivý skřek zabíjeného netvora. Za okamžik bylo po všem.

„Jste v pořádku?“ otázal se zaklínač, stíraje z čepele černou krev

„Já…já nestačil ani vytáhnout meč…“ odpověděl roztřeseně princ, který očividně nemohl uvěřit tomu, co se právě stalo

„Zachránil jste mi život, co to bylo za zrůdu?“ řekl po chvíli, přicházeje už ke smyslům „Takovéhle svinstvo jsem ještě nikdy neviděl.“

„Saegra…“ odpověděl Geralt, skláněje se mrtvému tvorovi „saegra, zvaná též ostnonožka nebo hrotostřelka, smrtelně nebezpečná.“

„Ty hroty…jsou jedovaté?“ optal se princ při pohledu na tvora, který trošku připomínal dikobraza kříženého s obří stonožkou.

„Ano, smrtelně. Saegra je dokáže vystřelovat až do vzdálenosti patnácti kroků“

Princ slyšitelně polkl slinu a rozhlédl se kolem.

„Nebojte, více jich tu nebude.“ odpověděl na nevyslovený dotaz Geralt. „Každá hrotostřelka si vyznačuje své teritorium, na které jiná nevstoupí, tedy kromě období páření, které je ale až zhruba za 3 měsíce.“

Ademír se očividně uklidnil. Upravil si meč u pasu a pohlédl k obloze.

„Máme něco přes 3 hodiny, než se začne stmívat“ konstatoval „Za jak dlouho se podle vás dostaneme na konec slatin? A do Ornedy?“

Geralt se zamyslel. Orneda – ozbrojená pevnost na hranicích Unthárie a Redanie se nachází nějakých pětadvacet mil od konce Myaweru. Pokud na konec slatin dojdeme do dvou hodin a pak budeme moci pokračovat koňmo, měli bych být v Ornedě do…

„Do 4 hodin.“ Odpověděl Geralt „Ze slatin se dostaneme do smrákání, ale budeme si muset pospíšit, abychom do pevnosti nepřijeli uprostřed noci, i když…“

„Asi jsi zapomněl kdo s tebou je.“ uchechtl se princ

„Ano,“ pousmál se Geralt „mně by v noci bránu neotevřeli, ale korunnímu princi jistě ano.“

„Správně. Tak si pospěšme.“

Spěchali, ale ostražitost nezanedbávali. Prince nedávný zážitek s ostnonožkou poučil, a tak se princ pilně rozhlížel na všechny strany. Dobrou půlhodinu dokonce šel s jednou rukou vedouce svého koně a s druhou na jílci meče, avšak když mu Geralt už asi podesáté řekl, že se nemusí bát a že může nechat meč v klidu, udělal to.

Konečně uviděli to, co chtěli: Slatiny se začaly postupně rozestupovat a přecházeli v obyčejný les. Byli na konci Myaweru.

„Ha!“ zvolal vítězoslavně Ademír „Přepisujte dějiny, páni historici! Neříká se, Mistře, že počet lidí, kteří vyšli živí z Myaweru lze spočítat na prstech jedné ruky?“

„Ano,“ odpověděl Geralt „ale počet těch, kteří zde dokázali přežít noc. A my jsme stihli pouze projít Myawer skrz za dne.“

„Drobnost,“ pousmál se prohnaně mladík „nepatrná piha na kráse. Cožpak dějiny nepíší ti, kdož je svými činy tvoří? Pokud prohlásím, že jsem v Myaweru nocoval a viděl všechny odporné bytosti, které v něm žijí, kdo se odváží se mnou pochybovat? Se mnou, následníkem trůnu? Kdo? Nikdo.“

„Svatá pravda.“

Dále pokračovali v sedlech. Po zhruba deseti mílích trochu znejistěli, protože už se začínalo stmívat a oni stále ne a ne se dorazit ke dlážděné kupecké cestě, která vedla až do pevnosti Orneda. Po několika stadiích se ale bílá, jemným pískem pokrytá silnice vynořila z obzoru. Najeli na ni, ale náhle měli další problém. Jejich koně měly z cesty v bažinách změklá kopyta a při cvalu na tvrdé cestě jim začala popraskávat. Museli tak zpomalit a dále už pokračovali jen mírným klusem, ale i tak koně našlapovaly opatrně a nejistě.Když dojeli k Ornedě, byla už černočerná tma. Zdálky viděli světla pevnosti, zářící v černé noci jako nějaký strašidelný hrádek. Dojeli k bráně, kterou hlídali čtyři vojáci.

„Co tu chcete?“ vyštěkl jeden z nich, vousatý pikenýr, a namířil proti nim svou halapartnu, která se zaleskla ve světle pochodní, osvětlující bránu

„Koukejte zmizet, vandráci! V noci je průjezd do Redanie zakázánej. Slyšíte, blbouni?!“

Geralt se tomu příliš nepodivil. Po cestě bažinami byli špinaví a neupravení, s mokrým oblečením, unaveným výrazem ve tváři a utrápenými koňmi. Ademír však rozhněvaně zafuněl a chystal se seskočit z koně, ale Geralt jej pevně chytil za rameno. Princ pochopil. Uklidnil se.

„Zavolejte důstojníka.“ řekl klidně zaklínač

„Co?“

„Slyšel jsi.“

„Co? Teď v noci? Copak ses zbláznil ty…“

„Nenuť mě to opakovat dvakrát.“ řekl Geralt a v jeho hlase zazněla ohavná, jako ostrá jehla bodající výhružka

Voják něco zamumlal, sklonil zbraň a odešel. Po chvíli uslyšeli Geralt i Ademír rozhněvaný řev. Důstojník stráže, který do té doby zřejmě sladce vyspával, se blížil k bráně:

„Co kurva? Kdo mě v noci otravuje? Copak je vojna či mor? K ďasu, až já toho zasrance uvidím…“

Uviděl. Zesinal. Jeho tvář nabrala barvu hašeného vápna, což bylo zřetelně vidět i při světlech hořících pochodní.

„Poníženě vítám Tvou Milost!“ zakvílel „Co poroučíš, pane, mám ti nechat přichystat lázeň? Jídlo? Královský pokoj?“

„Koně.“ řekl stručně princ „Jednoho čerstvého, plnokrevného koně.“

„Jednoho?“ optal se Geralt, zatímco důstojník odběhl, hlasitě vydávaje rozkazy svým podřízeným

„Ano Mistře,“ pousmál se Ademír „naše cesty se zde rozcházejí.“

„Ale do Novigradu je to přeci ještě skoro 80 mil…“

„Po dlážděné cestě,“ usmál se znovu princ „a s oddílem doprovodu, který mi jistě ten milý důstojník rád poskytne, tedy pokud ho pěkně poprosím.“

Geralt se nezasmál. Ademír pokračoval:

„Říkám ti to zde. Na Unthárské straně hranice. Zde jsem princ, následník trůnu. Zde jsem ten, koho musí každý poslouchat a každý se ho bát, každý, dokonce i ty, ačkoli se o vás, zaklínačích, tvrdí, že slovo šlechtice, prince nebo krále dáváte narovno slovům žebráka.“

Geralt si pozorně prince prohlížel, ale nijak jeho řeč nekomentoval, a tak Ademír pokračoval:

„Zde jsem princ,“ zopakoval „ale pokud bych ti cokoli nařídil na druhé straně pevnosti, čili na Redanském území, nemusel bys má slova skutečně brát vážněji, než slova žebráka. Zde jsem princ, zde vládnu královskou vůlí, ale na druhé straně hranice jsem kdo? Nikdo, vlastně méně než nikdo. Jsem skutečně ten žebrák, který jede žebrat ke kolenům všemocného Redanského krále o almužnu, o vojenskou pomoc své zemi…“

Geralt ani teď neměl poznámek, alespoň ne nahlas.

„Hodně,“ řekl si zaklínač sám pro sebe „hodně se toho naučil. Když jsem ho poznal, byl to obyčejný, arogantní mladík, ale teď je z něj skutečný následník trůnu, ve kterého mohou jeho poddaní věřit. Aneb jak málo někdy stačí, aby se člověk změnil. Stačí, aby pohlédl smrti do očí.“

Ademír sáhl do záňadří a vytáhl kožený měšec se stříbrnou přezkou. „Tvůj honorář, Mistře zaklínači,“ pravil „tři sta Unthárských Marek. Dostaneš také ubytování v pevnosti, můžeš si zde odpočinout.“

Geralt beze slova přijal svou odměnu a než stačil princi poděkovat, přiběhl k nim jim známý důstojník, byl celý udýchaný.

„Pane,“ vysoukal ze sebe „Tvůj rozkaz je splněn, na nádvoří je dvacítka mých nejlepších mužů. Jsou připraveni vyrazit. A zde je kůň, o kterého jsi žádal.“

Důstojník se uklonil, otočil se a odešel směrem na nádvoří. Ademír vykročil za ním, ale po pár krocích se zastavil a obrátil se ke Geraltovi:

„Přijeď za týden do Kaellbergu, Geralte. Přivítáme tě v hlavním městě jako veleváženého hosta. Jako královského hosta. Budu tě čekat.“

„Přijedu,“ zalhal zaklínač přesvědčivě

„Dobrá,“ kývl princ hlavou a odešel.

„Jsou to zvláštní lidé…“ říkal si Ademír sám pro sebe, projížděje severní branou pevnosti se svým doprovodem a mířící do Novigradu „zvláštní lidé, ti zaklínači…“

Druhý den Geralt opustil pevnost směrem do Redanie. Novigradu se velkým obloukem vyhnul a zamířil do doliny Pontaru.

A do Unthárie už nikdy v životě nezavítal. Nikdy