Nokturno.net / tvorba / dílko

„Opravdu budeš v pořádku?! Nemáme zůstat doma??“ ptala se mě moje matka ve dveřích.

„Ne, mami, to je v pořádku. Budu v pohodě. Jen jeďte a užijte si prázdniny,“ usmála jsem se na ni a dala jsem jí pusu na tvář. Pak jsem objala ségru i tátu a počkala, až odjedou. Zamávala jsem jim a šla zpátky dovnitř.

V domě byl až zneklidňující klid. Vyběhla jsem schody a zalezla do svého pokoje. Jediné, co mě dokáže uklidnit, je hudba puštěná na plný pecky. Pustila jsem si svou oblíbenou kapelu The Dead Area a zapnula si počítač. Podívala jsem se na pár stránek a zase jsem ho vypnula. Nikdy bych nevěřila, že se budu takhle nudit. Najednou jsem si vzpomněla na jeden rozhovor s mým dědou, když jsem byla ještě malá. Ani nevím, proč jsem si na něj vzpoměla zrovna teď. Děda mi vždycky říkal, že v našem domě je uvězněná duše jedné nešťastné dívky. Ta prý pocházela z velmi zámožné rodiny, která ji donutila k svatbě s nejbohatším mužem ve městě. Také mi říkal, že její příběh je zapsaný v knize schované někde na půdě.

Došla jsem si do předsíně pro baterku a vydala se za svým cílem. Když jsem otevřela staré dveře na půdu, zastavila jsem a rozhlédla se kolem. Už jako malá jsem měla strach ze tmy, ale moje touha po informacích byla přece jen větší, a tak jsem odhodlaně vstoupila na půdu a dveře za sebou zavřela. Pomalu jsem postupovala dopředu a opatrně se rozhlížela. Našla jsem spoustu věcí. Své staré hračky, nějaké oblečení, starý nábytek. V jednom rohu byla hromada naházených knih. Mohlo jich tam být něco kolem dvou stovek. Opodál ležela židle a malý stolek. Celou hodinu jsem skládala všechny knihy vedle toho stolku. Pak jsem si sedla a vzala první knížku do ruky. Rychle jsem ji prolistovala a odhodila zpátky na místo, kde před tím byla ta hromada. Takhle probíhala kontrola každé knihy. Nahoře jsem mohla strávit nejméně celé odpoledne. Když mi na stole ležely poslední dvě knihy, nevěřila jsem, že bych ji mohla najít. Otráveně jsem si vzala jednu z nich a otevřela ji na přední straně. K mému nevelkému překvapení tam bylo věnování. Pak už nic, jen prázdné stránky.

Tato kniha je věnována ženě, která pro nechtěnou lásku sebevraždu spáchala. Ta žena pocházela z rodiny Thurn-Taxisů a její matka jí dala jméno Helena.

Nemohla jsem uvěřit tomu, že ta kniha opravdu existuje. Vždy jsem si myslela, že si děda dělá srandu. Ale teď jsem tu knihu opravdu držela v rukách. Zajásla jsem a seběhla schody. Mým cílem byl telefon. Když jsem se podívala na hodiny, bylo už devět hodin. Smutně jsem zavěsila a odešla do svého pokoje. Pustila jsem si rádio a šla spát. Jakmile jsem ráno vstala, opět jsem zamířila k telefonu a vytočila číslo mé kamarádky.

„Ano?!“ ozvalo se unaveně ze sluchátka.

„Ahoj, Míšo! Tady, Simona! Máš dneska čas?!“

„Víš, kolik je hodin?!“ zeptala se mě naštvaně.

„Vím, ale ty něco nevíš. A věřím, že tě to bude zajímat.“ Kdybychom stály naproti sobě, tak bych na ni teď mrkla.

„Hmmm, a copak to je?!“ zeptala se kysele a nedůvěřivě.

„Našla jsem ji!!“

„Koho jsi našla?!“ udiveně se zeptala.

„No přece... “ ani jsem nedokončila větu a už to pochopila.

„Tys jí našla?! Můžu přijít?“ ve sluchátku se ozval její smích a já se musela taky zasmát.

„Proto ti volám, jasně že můžeš přijít,“ odpověděla jsem a zavěsila. Odešla jsem do kuchyně, udělala nám čaj a čekala. Míša přišla za půl hodiny, vypily jsme si čaje a odešly do mého pokoje.

„Už jsi ji četla?“ zeptala se mě Míša a opatrně si knihu prohlížela.

„Není co číst, je tam jenom věnování,“ řekla jsem smutně. Jelikož Míša věří na duchy a podobně, hlavou jí probleskl nápad. Řekla mi, abych chvilku počkala a vyběhla ze dveří. Za pár minut se vrátila s taškou. Vytáhla z ní svíčky, skleničku, nějakou desku se šipkou a deku. Tyto věci si rozestavila v pokoji a posadila se do tureckého sedu. Mávla na mě, abych si taky přisedla a já jí poslechla. Ještě jsem stihla zaregistrovat, že na tý desce jsou písmena a číslice. Pak mě chytila za ruce, vzpřímila se a zavřela oči. Já jí napodobila.

„Vyvolávám tě, duchu Heleny Thurn-Taxisové. Jestli jsi zde, dej nám znamení a pohni s touto skleničkou. “ Tyto věty zopakovala ještě dvakrát. Pak jsme otevřely oči a sledovaly skleničku. Nic se nestalo.

„Zkusíme to znova?“ obrátila jsem se na Míšu. Ta se na mě podívala, pousmála se a kývla na souhlas.

„Zkus to říct teď ty,“ pobídla mě a já nejistě kývla.

„Vyvolávám tě, duchu Heleny Thurn-Taxisové. Jestli jsi zde, dej nám znamení a pohni s touto skleničkou.“ Dala jsem do toho všechno, abych Míšu nezklamala. Otevřely jsme oči a zase pozorovaly skleničku. Tentokrát se opravdu pohnula. Já se podívala na Míšu, která byla plná nadšení. Nejspíš mě nakazila, protože i já jsem měla velkou radost. Zase jsme zavřely oči a já začala Heleně pokládat otázky, které jsem měla připravené.

„Víš, že existuje kniha věnovaná tobě?“ zeptala jsem se a otevřela oči. Šipka na té desce postupně ukázala ANO. Opět jsem zavřela oči a znova se zeptala.

„Věděla jsi, že je v tomto domě na půdě?“ Šipka opět ukázala ANO.

„Víš, že jsem tu knihu našla?“

ANO

„Můžeš s náma promluvit?“ Tentokrát se zeptala Míša. Šipka se začala zběsile točit dokola. Nakonec ukázala MOŽNÁ.

Chvilku byl klid, ale potom se slenička zvedla do vzduchu a začala se divoce točit dokola. Potom zhasly svíčky a přímo před náma se začalo něco formovat. Ve výsledku to byla krásná postava v ještě krásnějších šatech. Jediné, co kazilo Heleniny šaty, byla krvavá skvrna na břiše. Postavila se na zem a pomalu přistoupila k nám, posadila se také do tureckého sedu a podívala se nejprve na Míšu a poté na mě.

Já i Míša jsme vyskočily a rychle couvaly až ke zdi. Podívala jsem se Míše do očí a uviděla jsem tam to samé, co viděla ona v mých očích. Strach i vzrušení zároveň. Samozřejmě, že jsme dříve zkoušely duchy vyvolávat, ale nikdy se nám to nepovedlo. Teprve dneska se nám splnil sen, a totiž vyvolat a spatřit opravdového ducha. Naše spolužačky si z nás kvůli tomu dělaly legraci.

„Myslela jsem, že si chcete se mnou promluvit a vy se zatím tlačíte u zdi,“ pousmála se a ukázala na místa, kde jsme před tím seděly. Já se podívala na Míšu. Ani jedna jsme se nepohnula z místa.

„Ale, no tak. Přece tady nebudete celou dobu jen stát a zírat na mě,“ řekla a mrkla na nás. „Mě se bát nemusíte, já jen potřebuju pomoct,“ dodala smutně.

Já zase našla svůj hlas a pomalu došla na své místo.

„Doufám, že to nevadí, ale prohlédla jsem si tu knihu. Zjistila jsem, že je tam jenom věnování, jinak je prázdná.“

„Pokud vím, tak ta kniha je prázdná, protože mě ještě nikdo nevyvolal. Tudíž jsem mu nemohla ukázat, co se tady stalo a najít klid. Chcete znát ten příběh, Míšo a Simono?!“

„Jak to, že nás znáš??“ zeptala jsem se překvapeně.

„Proč se mě ptáš na věci, na které znáš odpověď??“ odpověděla mi Helena s povzdechem.

„A jo, promiň.“ Uvědomila jsem si totiž, že Helenin duch tu je po celou dobu, co tu žiju. Podívala jsem se na Míšu a ta kývla na souhlas.

„Jistě, chceme znát tvůj příběh.“ Už jsem nebyla vyděšená, ale hodně zvědavá. Konečně se dozvím, co se tady stalo.