Nokturno.net / tvorba / dílko

Mezi rty vložíš mi hostii-
náhražku za mandli v cukru
a přinutíš mně pokleknout
před tvým majestátem,
pak servu z tebe roucho
jako kus hadru,
za který mě někdy máš....

Svatý otče, vychoval jsis´ malou bestii.
Kterýpak ďábel ti to vnuknul,
že mnou nechal jses´posednout
víc než-li spojeným papežským státem?
Alexandře- má bolestivá noční touho,
co život můj ovládáš...
Však mě ne.

Kolikpak relikvií
dáš mi za další polibek?
Políbím tě všude...
A když budeš zatvrzelý,
pak svého manžela...
Ach, tvé srdce již by mělo být povzneseno na nenávist.
Však ta vyhrůžka vždy zabere.

Tvou sladkou Giulii
již opantalo kupovat parfémy nevěstek
a uvykla rty malovat zářivě a rudě..
A netlumit vzdechy, když jsi mnou nejvíc uchvácený-
jak cnostná manželka to přeci nedělám.
Budu tě stát ještě tolik šperků a vlivných míst...
Pak jenom Ďábel na lože jsi mě sebere...

V smrti pak budu konečně nevinná tak jako nebyla jsem ani poprvé.