Nokturno.net / tvorba / dílko

„Děkuji. Tady máte zpropitné. Nashle,“ usmála jsem se na taxikáře, který mě přivezl před dům mé nejlepší kamarádky, která dnes slavila své dvacáté narozeniny. Jak jsem stoupala po schodech k hlavnímu vchodu, přivítal mě velký transparent s nápisem VÍTEJTE!

Ani jsem nezaklepala a vešla jsem rovnou dovnitř. Nemohla jsem tomu uvěřit. I přes to, že se večírek právě rozjížěl, už tu bylo docela rušno. Dalo mi práci Katku mezi všemi hosty najít, ale nakonec se mi to přece jen povedlo.

„Elizabeth! Takže jsi nakonec přišla!“ zaradovala se Katka a já se na ní usmála, objala jsem jí a popřála vše nejlepší k narozeninám.

„Přece jsem si nemohla nechat ujít tuhle velkou událost, ne?!“ usmála jsem se ještě víc a dala jsem jí můj skromný dárek.

Bylo to album našich společných fotek z různých akcí, které jsme společně absolvovali. Katka ale položila můj dárek na stůl, mrkla na mě a odešla. Nevěděla jsem, kam šla, a tak jsem si šla sednout k malému baru. Po chvilce ke mně přišla s nějakým klukem po boku. Rychle jsem si prohlédla její ruce, ale žádný prstýnek neměla, a tak jsem byla zvědavá, co má zase za lubem.

„Koukej, El, koho jsem ti našla“ usmála se na mě a popostrčila toho kluka blíž ke mně. Já se rozpačitě usmála a podívala se na Katku s hodně velkým otazníkem v očích. Katka se zasmála a pokračovala.

„Když jsme spolu mluvily naposledy, tak jsi říkala, že bys potřebovala někoho, kdo by ocenil tvůj talent. Tak jsem trošku pátrala a našla jsem Patrika,“ a ukázala na toho neznámého vedle sebe. Já nevěděla co říct, a tak jsem ji znova objala. Potom nás tam nechala sedět a odešla bavit hosty. Já se podívala na Patrika a nesměle se usmála. I když mi je 20, stále to s klukama neumím. Patrik mávl na barmana a objednal nám něco k pití.

„Jak už Katka poznamenala, jsem Patrik,“ usmál se a podal mi ruku.

„Elizabeth,“ odpověděla jsem mu a také se usmála.

U toho baru jsme zůstali sedět do půlnoci a povídali jsme si. Když jsme se loučili, domluvili jsme si další schůzku. Musela jsem ho vidět, a to co nejdříve. Pomohl mi do kabátu, protože venku právě začalo chumelit, a zavolal mi taxíka. Věnoval mi poslední úsměv a odešel.

Když jsem přijela domu, nedokázala jsem myslet na nic jiného, než na Patrika. Vůbec jsem nechápala, co se to děje. Znova se s ním uvidím až zítra, do té doby se budu muset nějak zabavit. Po celý následující den jsem se na nic nesousředila. Pokaždé, když jsem zavřela oči, uviděla jsem Patrikův oslňující úsměv. Večer jsem si konečně oddychla. Konečně se blíží den D. Rychle jsem se vykoupala a šla spát. Sama sobě jsem se musela zasmát, protože jsem se chovala jako nějaká holka v pubertě. Ale mě to nevadilo.

Celé dopoledne jsem řešila, co si vezmu na sebe. Nakonec jsem se rozhodla pro uplé džíny, které krásně podtrhnou mojí postavu, a pro světle modré volnější tričko. Kolem šesté hodiny jsem byla připravená a čekala jsem až Patrik zazvoní u dveří. Do té doby jsem uvažovala. Najednou mě napadla děsivá představa: Co když je Patrik sériový vrah a já jsem jeho další oběť ?? Nebo co když mě chce Patrik okrást ?? A co hůř... co třeba znásilnit ?? Sama sobě jsem se musela zasmát. Patrik takový přeci není. Je milý, pozorný, nádherný, úžasný a já nevim, co ještě. Z mých úvah mě vyrušil zvonek. Jak jsem se lekla, tak jsem nadskočila a v zápětí se rozutekla ke dveřím. Když jsem je otevřela, vydechla jsem zklamáním. Byl to pošťák. Přinesl mi dopis, který byl poslán zhruba před hodinou. Poděkovala jsem pošťákovi a zavřela dveře. Sedla jsem si na pohovku a opatrně jsem ten dopis otevřela. Stálo v něm, že mě Patrik zve k sobě domů a pod pozváním stála adresa. Vzala jsem si tedy kabát a vyrazila do ulic.

Patrik bydlel o čtyři bloky dál než já, a tak jsem si řekla, že tam dojdu pěšky. Cesta mi trvala necelou půlhodinku. Konečně jsem stála před jeho dveřmi a sbírala jsem odvahu zazvonit. Po dlouhých pěti minutách jsem konečně zazvonila. Když se dveře otevřeli, stál tam. Stejně dokonalý, jako když jsem ho viděla naposledy. Usmáli jsme se na sebe a on mě pozval dál. Jak jsem vešla dovnitř, zamkl za mnou dveře a zase se usmál, ale tentokrát to byl zlověstný úsměv.

„Patriku?? Co to děláš?? Proč jsi zamknul ??“zaptala jsem se vyděšeně.

„Mnoho zbytečných otázek, nemyslíš??“ zasmál se a pomalu ke mně přistupoval.

Já nevěděla co dělat a tak jsem pomalu couvala. Ale za chvíli jsem stála u zdi. Když ke mně přišel, chytil mě jednou rukou za rameno a druhou rukou mě pohladil po tváři

„Jsem tak osamělý, víš. A už mám té samoty dost! “ Tohle by mohla být moje příležitost, a tak jsem se jí rychle chytla.

„Tak proč se s někým neseznámíš?? Vždyť jsi pohledný“ Doufala jsem, že to pomůže.

„Každá má přítelkyně mě utlačovala, a to se na mě podepsalo, víš?? Teď už nechci žádnou ženu. Chci se pomstít, každé z vás.“ Teď jsem byla nadobro v koncích. A Patrik si už nechtěl povídat. Nyní mě vzal do náručí. Vůbec nepomáhalo to, že jsem se bránila. Byl jak z oceli a moje nehty na něj vůbec nepůsobily. Došel až do ložnice a hodil mě na postel. Než jsem stihla cokoli udělat, chytil mi ruce a připoutal mě k posteli. Když odcházel, otočil se na mě a olízl si rty. Já byla vyděšená k smrti, ale nemohla jsem nic dělat. Všimla jsem si, že mi po tváři tečou slzy.

Po chvilce jsem se ze zvědavosti rozhlédla kolem a všimla jsem si, že mezi touhle a protější budovou je malá ulička. Když jsem se podívala do bytu ve vedlejší budově, zjistila jsem, že na mě zírá nějaká žena. Pokusila jsem se osvobodit, a doufala jsem, že mě ta žena uvidí a pochopí to. Když se mé snažení o záchranu nepovedlo, tak jsem se opět podívala na tu ženu. Tentokrát už u okna nestála. Viděla jsem ji, jak se nad nečím sklání u stolu. Potom se zvedla, postavila se k oknu a před sebe dala velký papír na kterým stálo: POLICIE ?! Já rychle začala kývat hlavou na souhlas a dívala se, jak ta žena běží pro telefon. Začala jsem doufat, aby policie přišla dřív, než mi Patrik něco udělá.

Když mě Patrik přišel zkontrolovat, mohlo být něco kolem osmé hodiny večer. Policie stále nedorazila a já začala mít znovu strach. Když ke mně opět přišel, držel v ruce nůž. Pomalu přistupoval k posteli a nožem otáčel v rukách. Když přistoupil až k posteli, klekl si nade mě a pohladil mě po tváři. Potom nožem po bradě a sjel až na krk. Ve chvíli, kdy se natahoval, aby mi přeťal krční tepnu, zazvonil zvonek.

„Kdo to zas otravuje,“ povzdechl si zhnuseně, vstal a odešel otevřít.

Pak se vše seběhlo hrozně rychle. Slyšela jsem otevírání dveří a Patrikův výkřik. Po pěti minutách přišel do ložnice jeden policista. Jak mě spatřil, odhodil zbraň na postel vedle mě a vytáhl nůž. Když jsem to viděla, opět jsem se vylekala, ale policista na mě mrkl a usmál se. Přešel k mým svázaným rukám a osvobodil mě. Já si rychle sedla, položila hlavu do dlaní a potichu jsem začala brečet. Ten policista, který mě osvobodil, mě opatrně chytil za ramena a vyprovodil mě ven.

Před tím hrůzným barákem jsem viděla Patrika v poutech, jak ho vedou k policejnímu autu. Také tam na mě čekala neznámá žena. Poznala jsem ji okamžitě. Byla to ta, která mi pomohla, ta která zavolala policii. Bylo mi jedno, že jí neznám, rozběhla jsem se a padla jí kolem krku. Slzy mi tekly neustále a já se je nesnažila skrývat. Poděkovala jsem té neznámé ženě, a nechala se policisty odvést domů.