Nokturno.net / tvorba / dílko

Na louce spali, hvězdami přikrytí,
ve vůni květin, jak v moři kolébáni.

Jejich dechy se tiše mísily
s vlahými párami pozemskými
a nahá těla jejich snů
tancovala nad nimi svůj tanec volnosti.

Byla to jejich první noc,
která se zvolna chýlila
k jejich prvnímu úsvitu.

Stalo se a těla snová zprůzračněla
s přibývajícími paprsky slunečními,
než vytratila se zcela.
Nezanikla však, pouze se stala neviditelnými,
když absorbována světlem,
mizela před zraky probouzejících se lidí.

Pokřtěni vláhou květin
poprvé spatřili svá živá uhrančivá těla
třesoucí se jitřní zimou.
Poprvé ucítili hlad, žízeň, strach, tíseň
a byli překvapeni, omámeni, uchváceni
tou naléhavou různorodostí kolem.

Záplava barev je oslepovala,
lavina zvuků je ohlušovala,
příval vůní jim vyrážel dech.
Zmateně pobíhali po louce,
vráželi do sebe a padali
do pošlapaných květů.

Tak to šlo minutu po minutě,
hodinu po hodině,
po celý den.

Když nastal večer a padl soumrak,
našel si každý své místo v trávě,
poklesl vyčerpáním k zemi
a usnul jako dítě.

Jak zvolna paprsků ubývalo,
obnažené siluety jejich snů
se začaly tiše navracet
z té jemné temnoty kolem.

V kruhu se něžně držely za ruce
a těšily se písní volnosti.
Na chvíli se v tanci zastavily
a upřeně se zahleděly do hlubokých očí hvězd.

„Jak dlouho to bude ještě trvat, než naši
květinoví bratři a sestry pochopí, kým jsou,“
ptaly se v duchu a hlas noci jim odpověděl,
„tak dlouho, jak dlouho bude třeba.“