Nokturno.net / tvorba / dílko

Včera šlas domů ze školy,
dnes už tě nikdo nepotká,
tvůj úsměv milý, veselý,
zůstal už jenom na fotkách.

V srdci mém vzpomínek pár,
v nich mezi nás vracíš se zas,
a nesmaže je ani čas,
byť z obrázků by zbyl jen cár.

Vidím tě v lavici ve škole,
v létě na slunci u vody,
jdeš se psem cestou na pole,
u lesa trháš jahody…

Šťastná se zdáš
v jarním tom čase,
on rád tě má
ty jeho zase.

Pak mine den za dnem
v děsném shonu
a ve dni tom chladném
zní hlas zvonu.

Smutně teď umíráček zvoní
v chmurný to podzimní den,
jenom k zemi tvář svou kloním,
vše připadá mi jak zlý sen.

Srdce se mi steskem svírá,
příčinu hledám tvého činu.
Snad pro nic člověk mlád umírá?
Kdo má na tvé smrti vinu?

Starší snad o sto let,
matka tvá hledí do neznáma,
chtěla by vrátit zpátky svět,
své svědomí nejlíp zná sama.

Zda pravdou je, jen ona ví,
žes takový svár měla s ní,
až zapomnělas na svou lásku,
vše vyřešila hrstí prášků…