Nokturno.net / tvorba / dílko

Můj podzim

Je to zvláštní.
Totiž že miluji podzim.
Snad pro jeho tesklivost a sluncem prozářené stromy,
které tiše shazují svůj pestrobarevný šat,
aby v zimě,
na rozdíl od nás od lidí,
zůstaly zcela obnažené.

Ráda se brouzdám šustivými závějemi
a poslouchám šumivé zvonění spadaného listí.
Krásnou podzimní hudbu.

Tak procházím listopadovým dnem,
který chladí a hladí tváře,
a dívám se na osamělý list,
jak se lehce a houpavě snáší k nohám.
Dopadne, cinkne, zašustí.
Po chvíli ho vítr odvěje dál
a honí ho z místa na místo.

I lidé se tak honí.
Jejich větrem je bůhví co.
Snad čas.
Aby se náhodou neomeškali.
Ale s čím?
Copak nestačí žít, tiše a lehce?
Houpavě, jako list se snášet.
Nikoho neporanit.
Jako padající list.

Jenže člověk nedokáže tiše žít.
Chce hřmít.
Ne každý samozřejmě.

A já bych tolik chtěla být padajícím listem.
Aby si se mnou vítr hrál
a něžně mě zvedal do výšek,
abych se pak,
lehce a tiše,
mohla snášet k zemi,
dopadnout, cinknout, zašustit.
Nikoho neporanit.

Podzim je náladou mé duše.








--------------------------------------------------------------------------------

--------------------------------------------------------------------------------