Nokturno.net / tvorba / dílko

Kolik naivity musím ještě prolít
ve jménu víry v lidi,
kteří by potřebovali nakopat prdel
pořádně- osudem?
Kolik pohárů musí ještě přetéct
mým tělem, skrze mé póry,
abych vytrhala z mé duše plevel
s radostí a poklidem?

Slíbil´s mi báseň
kdysi, jenom pro mně-
nic milostné- to by ani nešlo...
Ještě mi trochu vkusu a hrdosti zůstalo, víš.
Kromě toho, taky nejseš můj typ.
I když se na tebe možná občas pitomě dívám,
ale to ten soucit k bližnímu-
chtíč u mně opravdu vypadá jinak...
Dává mi aureolu Freyje a vlčí hlad.

Tvé sliby chcípaj jak vykrmený prase
na zabijačkové hostině-
pohostíš radši pocestné- do mně by se málo vešlo...
Beztak se kvůli mně po čtyřech neplazíš
a já nikdy netoužila zažít tvůj blbečkovský prototyp.
Příliš nerada se na ubohé dívám.
Pak těžko jen neúctu prominu-
když myslíš, že jsi pro mně jak barový švihák
a já zoufalá po tobě jak mlsný drak...

Vole, radši zmlkni!
A klidně panáčkuj dál osudovým ženám,
které za to ani nemohou-
ponížení na tvé straně,
z vlastní vůle-
na zblití, z boží vůle hňup.
Stejně nikdy nepochopíš definici slova "chlap"...
A já se musím naučit nelitovat kretény...