Nokturno.net / tvorba / dílko

Jeho radost přesahovala veškeré dosud známé vědění. Oči se vždy rozzářily při pohledu na nový dárek.
Zdálo se mu, jako kdyby se čas zastavil a on s volností běhal po polích. S matkou chodíval do lesa a lesní mýtiny.
Dny, které mu nevezme ani ta největší nespravedlnost světa.Každovečerní polibek od matky vždy zahřál a on věděl, že je v bezpečí.
Ve svých dětských snech se vzdaloval od světa, který ještě neznal. Po noci vždy bylo ráno plné her. Netrápil ho svět dospělých starostí.
Ovšem čas si jednou musel vybrat svoji daň. Z bezstarostného malého chlapce vyrostl muž. Najednou byl svět zastaveného času pryč.
Nedostal už jediný dárek. Čas neúprosně vybíral své oběti. Z polí se stal rozblácený obzor, lesní mýtiny zarostly trny a lesy potemněly.
Už nikdy nepřijde ten láskyplný polibek. Noci bývaly bezesné a zvláštně chladné. Dětské štěstí je dar, to si ale uvědomil až teď.
Bál se. Hodně se bál.
Od špinavého oblečení ho svědila kůže, helma talčila a zbraň v ruce byla tak chladná.
Byl opřen o stěnu zákopu a věděl, že je to poslední chvíle kdy může matce poděkovat za vše. Nikdy jí nepoděkoval. Nikdy.
Příliš blízko zákopů vybuchovaly granáty. Příliš lízko. "Odpusť mi..."