Nokturno.net / tvorba / dílko

Vystupuji z tramvaje – na konečné ? – koleje se spíš vytrácejí – mlha – tramvaj stojí – všichni lidé vystupují – musím také vystoupit – jdu – k díře v plotu – prolézám na louku – procházka za městem -------------- podivný svist --------------- mě probere , ze zamyšlení – co to bylo ? – nevím – jdu dál – vedle mě cosi tupě dopadne na trávník – a-doprdele !!! – golfový míček – kryju si hlavu rukama a běžím – neznámo kam – sem –tam kolem mě proletí další míček – tak to není ta poklidná louka – golfové hřiště !!! – bohužel běžím směrem k jamkám – konečně doběhnu ke stromu za jehož kmenem se můžu skrýt – sedím u paty kmene – občas nějaký míček práskne do kůry ---

Rozhlížím se kolem sebe – kde to vlastně jsem - nedaleko neznámého předměstí – prohlížím si strom / jedna mohutná větev je odumřelá a sklání se k zemi , jako závora a opravdu od ní vede vyšlapaná cestička až k prvním domům – kde začíná ulice – větev je podivně pokroucená – porytá ? – když si jí prohlížím z blízka vidím ornamenty – snad písmo – občas probleskne modrá barva …

Otáčím se k periférii / tam kde končí ulice prvorepublikových činžáků – vycházím – šeří se – za posledními domy v křoví leží – staré hrnce , boty , paraple , kamna – vcházím do ulice – okna malých bytů svítí – vše je za nimi , jako skrčené – stísněné – popraskaný asfalt , přechází v dlažební kostky – ulice se zužuje / vidím před sebou světla – plynových luceren ? ne ! pohybují se jsou to svítilny – je to průvod světel / malých světel v temné ulici / připojuji se k průvodu – žluté špendlíky září , jako hvězdy na klopách- rukávech kabátů a kožených bund …

Ulice se zužuje … po různých schodištích – kamenných ,dřevěných klesáme do divných hlubin labyrintu města – ulice se kroutí – domy strmě ční nad našimi hlavami – přízemní vlhkost se tlačí vzhůru temnotou – plísně a houby – vytvářejí na popukaných omítkách , cihlách i kamení hrozivé výjevy – myslím na Boudníka…

Ulice se vlastně nezužuje vypadá to jakoby se ta pitoreskní čtvrť před námi rozestupovala – svou temnou hlubinou , která brzy pohltí tento transport , tato trhlina – průrva v čase jistě nevede do země zaslíbené …

Kdosi mě chytá za rukáv a vytahuje na úzké boční schodiště – tváří se klukovsky , přátelsky , hopkám za ním vesele po strmých schodech – zatímco za mými zády se hlubina uzavírá , v dálce zní dunění kolejí a skřípění vagónu – hvizd píšťaly doznívá …

Překračuju další schod – je prosklený – za sklem je velký brouk – umělý – fuj - to jsem se lek ! – brouk se pohnul – je mechanický – směje se můj průvodce – Po posledním schodišti a žebříku – vylézáme až do podkroví – možná nějaké věžice – skrýš – klubovna ? – usedáme ke stolu – na kterém leží hromada holoGRAFICKÝCH papírů…